Velkomoravský knihovník Vladislav Raška

Dr. Vladislav Raška patří ke knihovnickým osobnostem, které šíří svých aktivit a zájmů překračují běžné hranice knihovnické práce. Stál u zrodu mnoha dnes již zcela samozřejmých knihovnických aktivit (k těm nejznámějším patří zavedení celostátní akce Týden knihoven), podílel se na utváření nové podoby veřejného knihovnictví, vždy podporoval zavádění nových trendů do praxe veřejných knihoven. Knihovna Karla Dvořáčka se tak stala skutečným „inspiromatem“ úspěšné knihovnické práce, o čemž nejlépe svědčí ocenění, které knihovna za dobu svého působení získala. Ve funkci ředitele pozvedl úroveň knihovny na jednu z nejlepších v republice.

Vážený pane řediteli, na úvod dovolte, abychom Vám za redakci Duhy vyjádřili uznání a pogratulovali Vaší knihovně k vítěžství v soutěži Městská knihovna 2015 v kategorii měst 20 001 - 50 000 obyvatel[1]. Ze strany Moravské zemské knihovny můžeme potvrdit, že Knihovna Karla Dvořáčka patří mezi jednu z našich nejlépe pracujících knihoven, což dokládá také svými výsledky jako pověřená knihovna pro okres Vyškov. Těší nás, že celostátní komise ocenila nejen bohatou nabídku aktivit, které Vaše knihovna pravidelně pořádá, ale zejména její postavení v úloze vzdělávacího, kulturně osvětového a komunitního centra na Vyškovsku.

Co bylo podle Vás tím hlavním, co rozhodlo o udělení ceny Městská knihovna 2015, případně co byste z pohledu nezaujatého pozorovatele označil Vy sám jako kritérium, které rozhodlo o tom, že Vaše knihovna úspěšně obstála ve srovnání s ostatními knihovnami?

Pro přesnost je nutno dodat, že na tom pomyslném stupínku jsme stanuli společně s třebíčskou knihovnou. Dokazuje to jen, že úroveň českých knihoven je velmi vysoká, takže ministerská komise musela nakonec kapitulovat a přiřknout vítězství oběma městům; už se těším na dobu, kdy nebude schopna ani na základě sofistikované statistiky určit pořadí, a o vítězi se bude muset losovat! Knihovny totiž spolu nikdy nevedly, ani nepovedou nějaký závod, kdo někam doběhne dříve. Síla knihoven spočívá v tom, že tvoří neviditelnými nitkami navzájem propojenou – doslova virtuální – síť! Čím je tato síť pevnější, tím může lépe sloužit všem občanům, přičemž vůbec (nebo téměř) nezaleží na tom, zda zájemce bydlí ve velkém městě nebo na samotě u lesa.

Knihovny prostě vždy měly, mají a i v budoucnu budou mít nezastupitelné místo. Internet a stále dokonalejší informační technologie na tom nic nemohou změnit. Právě naopak! Obzory vědění budou zdánlivě tak bezbřehé, že se občané nakonec bez zkušeností vzdělaných knihovníků neobejdou!

Každá knihovna je závislá na dobrém týmu, hrstka nadšenců nic nezmůže. Potřebujete vždy několik věčně nespokojených kreativních lidí, kteří stále (doslova furt!) něco nového vymýšlejí. Potom velká skupina, která se tím nadchne, hledá způsoby, jak to vše realizovat, a je také ochotna to odedřít. Pokud máte jednoho věčného pochybovače, který naopak hledá důvody, proč raději nedělat nic, nevadí to. Nesmí však být ten poměr obrácený!

Nedávno skončil již 19. ročník Týdne knihoven, Vy jste stál u jeho zrodu. Co Vás k této myšlence inspirovalo?

Na seminářích celoživotního vzdělávání Řízení veřejné knihovny na tehdejším ÚISK FF UK nám dr. Stanislav Kalkus vyprávěl o amerických knihovnách; leccos bylo na počátku devadesátých let nepřenosné. Upoutalo mě však, že pořádají každoročně Týden knihoven, což byla mediální akce, kterou se americké bibliotéky snažily upoutat pozornost sdělovacích prostředků, a ty pak informovaly o jejich pestré činnosti. Hned následujícího roku 1994 je začala pořádat naše knihovna. Snažil jsem se k tomu zlákat ve SKIP další knihovny, avšak návrh na celostátní akci nenašel pochopení – prý toho bylo dost za totality, co jsme všechno museli dělat. Kontroval jsem, že už tehdy jsem chodil na pisoár, a nehodlám to měnit z obavy, abych nebyl podezírán z kryptokomunismu, a raději vždy vyprat kalhoty. Cestou na Dobříš, kde probíhalo jakési knihovnické setkání, jsem vyprávěl Zlatce Houškové o tom, jak by bylo úžasné něco takového pořádat i u nás. Zlatku nebylo nutno přesvědčovat, a tak jsme tento návrh přednesli na jednání Sekce veřejných knihoven. V září 1997 se konal první celostátní ročník. O rok později k tomu přibyla tisková konference a 18. 10. 1999 ve 12 hodin při zahájení na Staroměstském náměstí jsme uspořádali celostátní setkání knihovníků, tedy happening. Sešlo se nás tam několik set – upoutali jsme pozornost i cizinců, kteří zrovna náměstím procházeli. Nebylo divu, ty kostýmy se prostě nedaly přehlédnout! Jenže jsme měli smůlu na sdělovací prostředky – ty referovaly o protestu snad dvou desítek jakýchsi aktivistů proti čemusi. Už tehdy jsme použili logo Týdne knihoven. Potom se konaly happeningy v různých městech. Zdálo se mi však, že se happening mění ve velice příjemné setkání knihovníků, že jim sice dokážeme ukázat, co všechno ti Knihomolové dokáží udělat – ale naši čtenáři zde zůstávali stále více v roli statistů. Věčným remcáním ničeho nedosáhnete, nabídl jsem se proto, že letošní ročník uspořádáme ve Vyškově, a ty pasivní diváky „vtáhneme“ do hry. Zdá se, že se to podařilo. Nespornou zásluhu na to měla skutečnost, že jsme nic neponechali náhodě a zajistili jsme nádherné počasí, což je u toho druhu akcí naprosto nezbytným předpokladem úspěchu. Můžete mít všechno fantasticky připravené, ale při nevlídném počasí je to naprostý debakl (prostě se to nějak odbude kdesi v sále, nepochybně nádherném).

Vladislav Raška jako člen SKIP

Od roku 1994 působíte jako aktivní člen Svazu knihovníků a informačních pracovníků. Na celostátní úrovni pracujete již dlouhá léta ve funkci člena výkonného výboru, v regionální organizaci SKIP Velká Morava jste členem výboru v pozici garanta sekce veřejných knihoven a studijních zájezdů. Zasloužil jste se o prosazení ceny Velkomoravský knihovník, které uděluje od roku 2007 SKIP Velká Morava jako výraz uznání a vážnosti kolegům knihovníkům, členům regionálního SKIP.

V letošním roce jste se sám stal nositelem tohoto prestižního regionálního knihovnického ocenění. Máte pocit, že za těch více jak dvacet let, kdy ve Svazu působíte, se nějak zásadně proměnilo vnímání této organizace mezi knihovnickou veřejností, případně zaujetí a nadšení jeho členů? V čem vidíte možnosti Svazu do budoucna na regionální i celostátní úrovni?

Stále mě mrzí, že mnoho „běžných“ knihovníků zůstává stále mimo SKIP; představoval bych si totiž, že každý knihovník by měl mít touhu být jejím členem. A to ne pro nějaké výhody, ale prostě jen proto, že bez něho to přece nemůže jít! Nechápu totiž dvě věci: jak může kdokoli žít a nepotřebovat k tomu knihovnu; jak může žít dobrý knihovník bez členství ve SKIP?

Tak jako se stále – téměř nepozorovatelně – proměňuje náš obor, mění se samozřejmě i SKIP. Starší generace (k níž bohužel začínám – ale jen velmi pozvolna (!) patřit) má vždy tendence myslet si, že po ní to nutně musí být jen horší, že ti mladí nemají takové nasazení, zájem, obětavost… Já ale s radostí pozoruji, jak se do popředí postupně dostávají mladí kolegové, projevující (třeba poněkud jinak) svůj zájem o obor i nadšení pro práci v knihovnách, a konečně i ve SKIP.

Vladislav Raška jako budovatel

Současná podoba knihovny, její výhodné umístění v prostorách bývalé školy, velmi zdařilá rekonstrukce interiéru, první plně automatizovaná knihovna v České republice – to je pouze malý výčet všech Vašich zásluh na vybudování současné podoby knihovny. Díky Vašemu úsilí byla knihovna 31. 10. 1992 přejmenována na Knihovnu Karla Dvořáčka (v den jeho nedožitých 81. narozenin) – po nejvýznamnějším beletristovi regionu, do té doby zcela neznámému.

V tomto svém budovatelském úsilí však neustáváte ani dnes. U příležitosti 10. výročí působení knihovny v nových prostorách jste v loňském roce vybudovali K-klub z bývalé čítárny a T-klub pro náctileté. V rámci zkvalitňování služeb jste nedávno rozšířili jeden den v týdnu otevírací dobu do 19 hodin.

Žádná, ani ta nejlepší knihovna nemůže ustrnout, neboť kdo chvíli stál… Čas běží strašně rychle – nebylo to vloni, nýbrž v roce již v roce 2013, kdy jsme si v nově opravené budově připomněli deset let činnosti a předali vyškovské veřejnosti jako „dárek“ dvě klubovny, a to z málo využívaného hudebního oddělení a studovny s příruční knihovnou. Sotva jsme tak učinili, ozvalo se několik návštěvníků, že jim vlastně ta studovna – kam nikdy nechodili – chybí. Máme naštěstí další studijní místa, třeba i tzv. elektronickou studovnu, tedy oddělenou místnost se třemi studijními místy, kde podle mého – jak se brzy ukázalo zcela mylného – názoru měli mít zájemci v nově otevřené knihovně možnost kombinovat výhody internetu a elektronických médií s klasickou příruční knihovnou. Brzy se však ukázalo, že návštěvníci jsou dvojí: jedni využívají pouze elektronické dokumenty, a knihy je podstatě nezajímají, druzí pak pořizují výpisky z knih, a pak použijí počítač jako lepší psací stroj.

Informační oddělení tehdy stálo v centru mého zájmu. Pro závěrečnou práci u doc. Rudolfa Vlasáka jsem si proto vybral téma Automatizace informačních služeb veřejných knihoven, a to s jednoznačnou představou převést tento projektový úkol do praxe v naší knihovně. To jsem také začal od roku 1994 realizovat. Dnes je to již zcela samozřejmé, ale tehdy jsem mnohé kolegyně svým prohlášením, že v knihovně i knihy budeme půjčovat poněkud iritoval, podsouvali mi, že si klasické služby knihoven nevážím.

Asi třetím rokem vždy na jaře poskytujeme našim uživatelům dotazník, po jehož zpracování vyhodnotíme jejich přání a snažíme se, je-li to možné, vyhovět jim. Objevilo se tam i rozšíření provozní doby, a tak jsme do Vánoc rozšířili páteční výpůjční dobu o hodinu. Naše budova – původně škola – je dost členitá, takže k chodu všech oddělení potřebujeme vždy nejméně pět knihovníků ve dvou směnách. Snažíme se svým „zákazníkům“ vycházet maximálně vstříc, ale naprosto všem vyhovět nemůžeme. Třeba již brzy si čtenář otevře kdykoli kartou „svou“ knihovnu a při odchodu se mu všechny knihy v tašce automaticky načtou jako výpůjčky. To je podle mě také reálná budoucnost knihoven. Bez knihoven totiž žádná společnost nemůže dlouho existovat!

Všeobecně rozšířený mýtus praví, že na internetu je všechno! Přesněji řečeno – je tam pouze to, co bylo z knih převzato. Takže mnohé informace třeba z Ottova slovníku naučného tam budete marně hledat; dosud je tam totiž nikdo neuložil. Pomiňme však, že jednou tam bude opravdu naprosto všechno. Stále zůstane malá potíž – zorientovat se v tom obrovském informačním moři! Rozlišit relevantní poznatky od irelevantních, pravdivé od těch zavádějících, polopravdivých, s nimiž s tak velkou oblibou pracují třeba totalitní státy, nebo vskutku sofistikovaní lháři. Vyložená lež se dá poměrně snadno odhalit, ale polopravdy umně a účelově uspořádané? To už tak jednoduché není. A co teprve záměrně a úmyslně šířené desinformace! Ve virtuálním prostředí se ji daří stejně dobře jako fotovoltaice na žírných hanáckých pláních. Myšlení „bolí“ – a přejímat naservírované „pravdy“ je tak snadné!

Vladislav Raška a Alois Musil

Ne všichni o Vás vědí, že jste členem Akademické společnosti Aloise Musila, tzv. ASAM. Vy sám jste znám také jako nadšený cestovatel. Procestoval jste Sibiř, Čínu i Mongolsko. Rád navštěvujete Francii. Knihovna Karla Dvořáčka je díky Vašemu neúnavnému úsilí vlastníkem kompletního vydání Musilova díla. Původně se prý také uvažovalo, že se vyškovská knihovna bude jmenovat po něm.

Kdy se u Vás poprvé objevil zájem o tuto mimořádně výjimečnou osobnost a jak se Vám podařilo shromáždit celé Musilovo dílo?

Vyškov patřil – jako rodiště Klementa Gottwalda (Dědice jsou dnes jeho součástí) k baštám stalinismu; je proto s podivem, že naše učitelka snad ve čtvrté třídě našla odvahu nám o něm vyprávět. Zašel jsem hned do knihovny a postupně si jeho knihy půjčoval. Musilovky patřily tehdy hned vedle foglarovek, setonovek či mayovek k mé oblíbené dobrodužné četbě. U Musila mě už tehdy fascinovala představa, jak se jako křesťanský kněz prohání s puškou v ruce a na velbloudu pouští v doprovodu svých beduínských přátel; dokonce se stal náčelníkem dvou jejich kmenů. Vždyť ho měli jako ďaura (nevěřícího), nebo přesněji jako ultraďaura (kněze nevěřících) přinejmenším ihned ukamenovat! Začal jsem se tedy o něho i jeho dílo více zajímat. A když počátkem sedmdesátých let vyšel Korán – ve vynikajícím překladu Ivana Hrbka s jeho zasvěcenou úvodní studií a bohatým poznámkovým aparátem – koupil (přesněji řečeno nesnadno sehnal) jsem si ho a pečlivě přečetl. Dnes jsme z islámu poněkud bezradní – buď jej jednoznačně odsuzujeme, nebo nad ním benevolentně mávneme rukou. Chybí nám lidé takového rozhledu a zkušeností, jakým byl Alois Musil. Nebude to náhoda, že letos vyšla poprvé jeho kniha Ze světa islámu. Její rukopis se několikrát ztratil – a posléze zase objevil… Nebojme se islámu, bojme se fanatismu! Sebelepší idea v rukou fanatiků se může snadno proměnit v zlo.

Když jsem se později stal ředitelem knihovny, v níž jsem si jako chlapec půjčoval Musilovy knihy, podíval jsem se do katalogu, kde ty musilovky vlastně jsou? Tam se však jeho jméno vůbec neobjevilo. Velice mě to pobouřilo! Rozhodl jsem se to napravit. Dnes se pyšníme, že jsme jedinou knihovnou na světě, která má jeho české dílo v jedinečném kompletu. Zdůrazňuji české, neboť jeho knihy v němčině a angličtině jsou prakticky nedostupné. Tento zájem přerostl v sepisování jeho díla. U periodik jsem se však nespokojil jen s bibliografickým záznamem, nýbrž jsem začal kopie všech textů, a to v šesti jazycích, které používal, rovněž shromažďovat. Mým nenaplněným snem však stále zůstává, navštívit všechna místa, která popisuje ve svých knihách. Sýrie, Jordánsko či Saudská Arábie – to jsou místa bohužel ne snadno dostupná.

Navštívil jsem s přáteli části těch tří států, ale v posledních letech s manželkou systematicky poznáváme Francii – uchvátila nás totiž vedle bohaté kulturní historie i svou rozmanitou přírodní krásou. Bylo by to však dlouhé vyprávění…

Vladislav Raška jako literát a publicista

Jako vystudovaný češtinář máte blízko k publikační a literární činnosti. Publikujete v odborném i regionálním tisku, jste autorem bibliografií o Karlu Dvořáčkovi, Miloši Zapletalovi, E. T. Setonovi a zejména publikace 110 let veřejné knihovny ve Vyškově : (1896-2006). V současné době dokončujete sborník k 70. výročí úmrtí Karla Dvořáčka.  

Můžete nám ve stručnosti přiblížit, kdo stojí za jeho přípravami, co bude jeho obsahem, případně je-li ještě něco nového, co se budou moci zájemci o Karlu Dvořáčkovi dovědět?

Nevím proč, ale literatura regionu Vyškovska mě rovněž zajímala snad odedávna. Mým učitelem – smím-li ho tak nazvat – byl tehdejší ředitel okresního muzea dr. František Jordán. Tehdy jsem ovšem nemohl tušit, že se později staneme jako ředitelé dvou institucí zřizovaných okresním úřadem nejen kolegy, ale i přáteli.

Karla Dvořáčka jsem však dlouho bral jen jako předčasně zemřelého a talentovaného prozaika, který zemřel mlád třicet čtyři let, abych parafrázoval básníka z nedalekého Prostějova, který zemřel ještě o deset let mladší. Jenže u básníků je to přece jen jiné. Kdežto prozaik potřebuje delší dobu, aby se jeho talent mohl plně rozvinout. I tak je jeho dílo úctyhodné! Už jsem mnohokrát psal o tom, proč zrovna jeho jméno (a nikoli třeba jméno Aloise Musila) se dostalo do názvu naší knihovny. V těchto dnech jsme předali na vzpomínkovém večeru veřejnosti sborník Jen tato jizva zůstala..., v němž na první část – věnovanou dosud nepublikovaným vzpomínkám na válečné osudy tohoto spisovatele – navazuje druhé, výrazně doplněné (o 90 položek!) vydání jeho úplné bibliografie.

Za nedílný přínos tohoto sborníku však považujeme i první uveřejnění tří vzpomínek. U dvou jsme jejich vznik přímo iniciovali, ta třetí (Vzpomínka na Karlíčka) byly zaslaná vdově po spisovateli snad již v padesátých letech minulého století.

Vladislav Raška jako člověk

Všichni, kteří Vás znají, by jistě dosvědčili, že patříte k oblíbeným kolegům. Mezi Vaše známé vlastnosti patří kromě neúnavné píle také družnost, přátelskost a laskavost. Jste známý jako příznivce a zastánce skautského hnutí, jehož zůstáváte aktivním stoupencem. Se skautingem souvisí i Vaše záliba v cestování, a proto se nemusela regionální organizace SKIP Velká Morava dlouho rozmýšlet, kdo bude vůdčí osobností při organizaci knihovnických zájezdů.

Jaký máte recept na Váš obdivuhodný entuziasmus, ono nadšení, které se promítá nejen do činnosti Vaší knihovny, ale které prostupuje Vaši osobnost a je až nebezpečně nakažlivé?

Nyní se červenám a nejsem si jist, zde nehovoříte o někom jiném. Dovedu se nadchnout a pracovat třeba dlouho do noci nad něčím, co mě zaujme, co považuji za smysluplné, co může být alespoň pro pár lidé užitečné (třeba ty pracné bibliografie). Ale kdybyste věděla, s jakou nechutí, přímo odporem dělám to, co považuji za hloupé, zbytečné nebo jen pro formální čárku, jak to odsouvám na nejzazší termín, jak u toho třeba i kleju (naštěstí je vždy po dvaadvacáté hodině!), jak mě roztrpčuje, že nemohu raději číst pěknou knížku, která se na mě usmívá z poličky…

Můj děda, otec, všichni jeho bratři, tchán, potom i moji synové – všichni byli skauty; ve čtyřech letech jsem se poprvé (a naposledy) dostal do kriminálu, přesněji do pracovního tábora (nebo spíše vybraného místa pro návštěvy rodinných příslušníků, jak jsem se později dověděl), vůbec nám s bratrem nebylo divné, že na druhé straně u zdi, kde byl náš strýc (bylo to vůbec první vzájemné setkání) sedí sami muži. Zato mně neušlo, že středem toho stolu bylo po celé jeho délce vzpříčeno jakési prkno – něco takového jsem dosud u nikoho na návštěvě nespatřil. O několik let později (dnes vím, že to bylo v roce 1960) se na zahradě objevil nějaký vousatý pán, s otcem se mlčky a dlouze objali. Nepoznal jsem ho. Strýc byl vášnivým čtenářem, každý rok jsme pod vánočním stromečkem nacházeli knihy od něho. Bylo mu osmnáct let, když chtěl naplnit slova skautského slibu: milovati vlast svou… Nikdy těch ztracených deseti let nelitoval (dalších deset mu soudruzi velkodušně odpustili).

Měl jsem pak štěstí, že jsem se mohl mnohdy opakovaně setkávat se skauty, které jsem předtím znal jen podle jména: Jaroslav Foglar, F. A. Elstner, Rudolf Plajner, Miloš Zapletal… Za normalizace pak s mnoha neznámými, kdy jsme – třeba podle odznaku na klopě či torně poznali spřízněnost – následoval pevný stisk levičky, beze slov. Vedl jsem potom sedm let „turistický“ oddíl. Dodnes jsem členem té organizace, jíž jsem za tolik vděčný… Náš klub oldskautů pořádá každoroční setkání Vyškov – Wyszków, náramně si rozumíme s polským harcery, dnes je to téměř rodinná záležitost; naše potkávání stále více připomíná, to památné otce se strýcem… Stále si totiž připomínáme, že nám nebylo vždy tak dobře. Obrovská výhoda také je, že jim nemusíme k historkám a vtipům dodávat žádný komentář, jak to musíme pracně činit třeba rakouským skautům.

Bibliografie Miloše Zapletala (mimochodem vedle Aloise Musila nejpracovitějšího člověka, co znám) nebo E. T. Setona (spoluzakladatele skautingu) – to je jen nepatrná splátka za nekonečný dluh!

A na závěr poslední otázka, jak jinak než knihovnická. Máte nějakou oblíbenou knihu, ke které se rád vracíte a ve které nacházíte zdroj inspirace nebo životní moudrosti?

Těch knih by bylo samozřejmě mnoho – třeba snad cokoli od Karla Čapka, Bulgakov – Mistr a Markétka, čínská poezie, básně Robinsona Jefferse, Kunderovy fejetony. V posledních letech je to i Francesco Petrarca – víte, že ten starý Talián (přišel tam však již jako chlapec) prožil podstatnou část svého života v jižní Francii, pod Mont Ventoux a v nádherném údolí Vaucluse, v němž ze skály vyvěrá řeka Sorgue (nejsilnější pramen v Evropě), v Avignonu pak spatřil Lauru, o níž po zbytek života psal (nejen) sonety. Ale vehementně se bránil poznat ji blíže (samozřejmě!). Stále se vzdělával a četl – jednoho rána jej našli s hlavou zabořenou do rozevřené knihy, lampa ještě svítila…

Je mnoho krásných knih, ke kterým se lze stále vracet, třeba si je listováním jen připomenout… Chcete-li přímo životní moudrost, pak bych mohl na závěr uvést několik veršů ze starého buddhistického kánonu – kdysi dávno mi je místo novoročenky poslal Miloš Zapletal (tehdy to bylo poprvé, co jsem se o existenci Dhammapadamu dověděl):

Vůně květin nejde nikdy proti větru,
ani santal, tagarový prach neb jasmín.
Vůně dobrých skutků vane proti větru,
všechny kraje prostupuje dobrý člověk.

Pane řediteli, přejeme Vaší knihovně ještě hodně úspěchů a Vám stále onen obdivuhodný entuziasmus a neutuchající energii pro všechny Vaše současné i budoucí aktivity.

Děkujeme za rozhovor.

---

PaedDr. Vladislav Raška se narodil v roce 1952 ve Vyškově. Celý svůj profesní život zasvětil především literatuře a knihovnictví. V letech 1976–1980 vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity J. E. Purkyně v Brně (dnes Masarykova univerzita), obor český jazyk a dějepis. Od roku 1981 učil na základních a středních školách na Vyškovsku. V roce 1990 nastoupil jako ředitel tehdejší Okresní knihovny ve Vyškově (od 1992 Knihovna Karla Dvořáčka). V rámci postgraduálního studia absolvoval v letech 1992-1994 Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor Řízení veřejných knihoven. Je členem SKIP, Společnosti bratří Čapků, Akademické společnosti Aloise Musila, Společnosti Jiřího Mahena, Klubu přátel Jaroslava Foglara a samozřejmě i Junáka, českého skautu.

[1] Spolu s Městskou knihovnou v Třebíči v kategorii měst 20 001-50 000 obyvatel.