Rozhovor s PhDr. Karlem Sosnou

Být ředitelem Parlamentní knihovny je prestižní postavení. Nemyslím, že jsi to tak bral, ale o tu prestiž se zasloužil Zdeněk Václav Tobolka už za první republiky. Jak jsi Tobolku vnímal?

Z. V. Tobolku jsem vnímal jako svůj velký a nedostižný vzor. Velký proto, že již od dob svých studií ho kladu mezi všemi významnými postavami našeho knihovnictví nejvýše a nedostižný proto, že zatímco on byl postaven do čela tehdy začínající Knihovny Národního shromáždění ČSR ve svých 45 letech jako všeobecně uznávaný historik, politik a knihovník, já byl ustaven do čela Knihovny Federálního shromáždění ČSFR ve svých 49 letech jako většině tehdejší knihovnické obce zcela neznámá osoba. Jeho odkaz jsem se rozhodl tehdy naplnit tím, že se pokusím vrátit Parlamentní knihovnu opět na viditelné místo na mapě jak našeho, tak i světového knihovnictví. To se mi, zdá se, podařilo.

Víme o Tobě, že jsi usiloval o mezinárodní spolupráci parlamentních knihoven. Také dva Tvoji kolegové ze zahraničí obdrželi v roce 2003 čestnou Tobolkovu medaili, kterou uděluje SDRUK a Nadace knihoven. Jistě to bylo na Tvůj návrh.

V současném globálním světě je mezinárodní spolupráce nezbytnou podmínkou úspěšnosti i prospěšnosti jakékoliv významné kulturní instituce. Naší Parlamentní knihovně nejvíce pomohli dostat se v 90. letech minulého století na mezinárodní výsluní dva tehdejší předsedové sekce parlamentních knihoven IFLA, ředitel Knihovny Bundestagu sídlící tehdy ještě v Bonnu Ernst Kohl a vedoucí analytických služeb Kongresové výzkumné služby Kongresové knihovny ve Washingtonu William B. Robinson. Oba obdrželi čestnou Tobolkovu medaili od SDRUK a Nadace knihoven u příležitosti 19. výroční mezinárodní konference sekce parlamentních knihoven IFLA, uspořádané Parlamentní knihovnou v Praze v roce 2003 před světovým kongresem IFLA v Berlíně, proto právem a dodnes si tohoto uznání velmi váží. Mohu to jenom potvrdit, protože jsem stále s oběma v pravidelném přátelském korespondenčním a telefonickém styku.

Digitální knihovna českých a slovenských parlamentních tisků vznikla Tvou zásluhou a spravuje ji Parlamentní knihovna. Je to základ pro historiky; co už v ní mohou najít a o co se ještě chystá?

Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna vznikla v roce 2002 oficiálním připojením Národní rady Slovenské republiky k projektu Digitální knihovna Český parlament. Ten má svůj počátek v roce 1995 jako jeden z prvních, není-li vůbec úplně prvním, projektů digitálních knihoven v České republice. Odborníci, ale i zájemci z řad široké veřejnosti o novodobé dějiny, zde mimo jiné najdou originální znění stenografických zápisů všech zákonodárných sborů (s výjimkou současného Evropského parlamentu), ve kterých měli své zastoupení čeští a slovenští poslanci od roku 1848 do dnešního dne a nejinak tomu bude i v budoucnosti. Prodloužením tohoto projektu do hluboké minulosti českého státu a zcela ojedinělým pramenem pro studium našich národních dějin je Digitální knihovna České sněmy obsahující autentické texty tzv. artikulů (usnesení) českých zemských sněmů a výnosy panovníků (knížat či králů) se zákonodárnou platností od 11. století do roku 1848. Bez tohoto pramene, rovněž iniciovaného Parlamentní knihovnou, se výuka českých dějin na našich školách již téměř neobejde. Na základě těchto zkušeností se mi do třetice ještě podařilo inspirovat v roce 2008 na konferenci parlamentních knihoven ve Vídni vznik dalšího mezinárodního projektu s názvem Višegrádská digitální parlamentní knihovna, která zpřístupňuje všechny zdigitalizované parlamentní materiály Česka, Maďarska, Polska, Rakouska a Slovenska v časovém rozpětí od roku 1848 do současnosti a dále. Z ohlasů od našich i zahraničních poslanců a historiků vyplývá, že lepší základ pro svou vzájemnou spolupráci a inspiraci si již nedovedou ani představit.

Občas (za První republiky a také krátce po roce 1990) získala Parlamentní knihovna právo povinného výtisku. Pokládáš to pro specializovanou „administrativní“ knihovnu za prospěšné nebo za přítěž?

Právo povinného výtisku pro Parlamentní knihovnu jako součásti parlamentní administrativy zaměřené primárně na uspokojování informačních potřeb zákonodárců pokládám jednoznačně za přítěž. Chápu tuto snahu a potřebu u parlamentních knihoven, které jsou nové, teprve vznikají nebo se znovu etablují. Zákonem dané právo povinného výtisku jim ve vlastních očích a v očích jiných knihoven dodává na vážnosti a přidává na důležitosti. Ale v zavedených standardně působících parlamentních a jiných oborově specializovaných knihovnách znamená institut povinného výtisku jen zbytečné plýtvání mnohdy již beztak omezenými lidskými zdroji při jeho zpracování a prostorovými kapacitami při jeho uchovávání. Podle mých zkušeností beletrii, a o tu zde v první řadě jde, hledali zákonodárci v knihovně jen výjimečně. A vůbec se nedivili, natož aby si stěžovali, když jsme jim vysvětlili, proč se v našich fondech nenachází. Současnou právní úpravu povinného výtisku s institutem oznamovací povinnosti nakladatelů vůči Parlamentní knihovně považuji z hlediska její akviziční politiky za optimální.

Bohaté fondy Parlamentní knihovny Tě inspirovaly k pořádání výstav. Byly zajímavé nejen pro členy našich zákonodárných sborů, jaký byl jejich ohlas?

V posledních 20 letech uspořádala Parlamentní knihovna ve spolupráci s Knihovnou Národního muzea v hlavním předsálí zasedacího sálu Poslanecké sněmovny celkem sedm výstav s cílem představit doposud skryté bohatství svého knihovního fondu a přilákat větší pozornost zákonodárců jako svých hlavních uživatelů. Tohoto cíle se nám podařilo dosáhnout svrchovanou měrou. Po výstavách Libri Iuridici, Libri Historici (1998) a Lev a orlice (2000), kde jsme prezentovali nejvýznamnější artefakty ze svého historického fondu a po předepsaném expertním řízení a vyhodnocení byl soubor jednoho rukopisu a dalších 140 starých vzácných tisků Ministerstvem kultury ČR vyhlášen podle zákona o památkové péči kulturní památkou. Po sérii výstav Historia magistra: Parlament a tisk 1848-1913 (2001), Parlament a tisk 1918-1938 (2003), Parlament a tisk 1945-1948 (2004), Parlament a tisk 1948-1968 (2006) a Parlament a tisk: 1969-1989 (2008) někteří naši zákonodárci zase kromě poznání historických souvislostí a významu svého mandátu rychle pochopili, že tisk a média obecně pro ně znamenaly, znamenají a budou vždy znamenat to nejostřejší zrcadlo vůči veřejnosti a že svou podobu v něm mohou ovlivnit jenom svým kultivovaným a kulturním projevem a vystupováním. Nezanedbatelným výsledkem výstav byl i zvýšený zájem o služby knihovny, včetně osobních návštěv předsedů sněmovny a senátu, jako byli například Milan Uhde, Miloš Zeman, Václav Klaus, Petr Pithart a Miroslava Němcová.

Jsi členem SKIP a zapojil jsi se do mezinárodní spolupráce a to nejen tohoto spolku. Jak jsi se podílel na práci IFLA?

To by bylo na dlouhé vyprávění, protože v IFLA jsem zanechal kus svého knihovnického srdce. Protože jsem shodou okolností psal o mezinárodní činnosti Parlamentní knihovny v příspěvku do posledního loňského čísla Bulletinu SKIP, omlouvám se za zopakování některých základních údajů. Parlamentní knihovnu jsem do IFLA znovu přihlásil hned první týden po svém nástupu do jejího čela v roce 1990. Z 26 světových kongresů IFLA, které od té doby proběhly, jsem se zúčastnil 24. Z toho v letech 1994-2002 ve dvou volebních obdobích jako člen řídícího výboru sekce parlamentních knihoven IFLA a v letech 1995-2010 ve funkci korespondenta Evropského centra pro parlamentní výzkum a dokumentaci jako koordinátor činnosti a styčný „důstojník“ mezi oběma organizacemi. Vloni jsem pro nemoc nemohl na kongres do JAR přijet osobně, ale kolegyně a kolegové na mě nezapomněli. Dostal jsem od nich „rodinné foto“ s písemnou zdravicí od svých nejbližších spolupracovníků a přátel, včetně současné prezidentky IFLA Donny Scheeder. V rámci IFLA jsem se aktivně podílel na organizaci nejméně 10 konferencí, seminářů a pracovních setkání v různých zemích, na kterých jsem přednesl více než dvě desítky oficiálních i neoficiálních a publikovaných i nepublikovaných příspěvků převážně na témata mezinárodní knihovnické spolupráce, digitalizace parlamentních materiálů, využívání moderních informačních technologií a řízení knihoven. Poslední takovou akcí, na kterou jsem byl vyslán oficiálně reprezentovat IFLA a mezinárodní parlamentní knihovnictví, byla 15. výroční konference parlamentních knihoven zemí jihovýchodní Afriky APLESA v hlavním městě Zambie Lusace v dubnu roku 2014. Širší knihovnické veřejnosti asi není známo, že jsem se svým zesnulým přítelem česko-americkým knihovníkem Stanislavem Kalkusem delší dobu usiloval o to, aby světový kongres IFLA v roce 2005 byl uskutečněn v Praze. Vedení IFLA souhlasilo a z počátku se zdálo, že myšlence je příznivě nakloněno i vedení SKIP, které na podzim 1999 s vedením IFLA o uspořádání kongresu již i oficiálně komunikovalo. Jak však víme, k ničemu nakonec nedošlo. To považuji nejen za svůj největší neúspěch, ale i za stálý dluh celého českého knihovnictví, který vůči Z. V. Tobolkovi jako jednomu ze zakladatelů IFLA všichni ještě máme.

Duha vychází na jižní Moravě a tak otázka na víno. Víme o Tobě, že jsi jeho znalec a mohl bys jistě vést i obřad ochutnávky nebo degustace. Jak jsi se ke svým odborným znalostem v tomto oboru vypracoval?

Velice pilným, systematickým a dlouhodobým praktickým i teoretickým studiem. Za vysokoškolských studií byli mými nejlepšími učiteli v tomto oboru všeobecně oblíbený odborný asistent katedry Jaromír Jedlička a sám vedoucí katedry knihovnictví docent Jaroslav Drtina. Vzpomínám si, jak mě v roce 1963 na podzim při velké ochutnávce vín v družstevním sklepě v Kyjově (kde končívaly pravidelně všechny každoroční praktikantské zájezdy katedry po knihovnách, ač se původně jelo třeba jen do západních Čech) přikázal pokleknout a s odněkud náhle vytaženým mečem položeným na mé rameno mě slavnostně přijal za řádného člena SVOK. Jen zasvěcenci tehdy věděli, že se nejedná o prvorepublikový Spolek veřejných obecních knihovníků, ale o Spolek, no, použiji méně expresívní nespisovný výraz, vopilejch knihovníků. Další etapa mých vinařských studií nastala za tzv. normalizace. V jejích prvních deseti letech jsem nemohl cestovat ani do všech zemí bývalého východního bloku.

V Praze jsem začal proto podnikat výlety po všech tehdy nově otevíraných družstevních vinárnách a všechny dovolené trávil systematickým zkoumáním československých vinařských oblastí od Mostu v Čechách přes celou jižní Moravu až po Velkou a Malou Trňu na východě Slovenska. V druhém desetiletí normalizace jsem přenesl svůj zájem na Maďarsko, impulsem k tomu byla snaha porovnat navzájem chuť, kvalitu a originalitu tokajských slovenských maďarských vín. Pak už jsem celých deset let navštěvoval postupně všechny maďarské vinařské oblasti od Tokaje na východě až po Šoproň na západě, kam mě jako do pohraniční oblasti pustili maďarští soudruzi stejně až v roce 1989. Souběžně jsem skupoval a pročítal veškerou vinařskou literaturu, začal budovat sbírku vinařských etiket a na tehdejší zahradě své ženy na Podbořansku úspěšně pěstovat v obklopení révy chmelové i révu vinnou. Po 17. listopadu 1989 jsem díky své mezinárodní činnosti a víceméně monotematickým dovoleným navštívil, kromě Nového Zélandu a Austrálie, snad všechny známé vinařské země světa. V poslanecké sněmovně jsem s velkým úspěchem pravidelně jednou, někdy i dvakrát ročně, organizoval pro své kolegyně a kolegy ochutnávky našich i zahraničních vín. Poslední z nich jsem na rozloučenou před svým odchodem na odpočinek uspořádal 30. 11. 2015 a podávala a hodnotila se výhradně, což čtenáře Duhy jistě potěší, archivní vína z oblasti Znojma a Blučiny. Degustační pořadí bylo následující: Veltlínské zelené 1988, Müller Thurgau 1992, Neuburské 2001, Ryzlink vlašský 2000, Burgundské šedé 1997, Rýnský ryzlink 2002, Sauvignon 1992, Chardonnay 2001, Frankovka 1999 a Zweigeltrebe 2002.

Dosáhl jsi věku, kdy jsi se rozhodl požádat o uvolnění z funkce. Vím, že Tě respektovali v práci poslanci i senátoři. To všechno už je pár týdnů minulost. Co dál?

Co dál? Těžká otázka. V těchto dnech ale, jak se obrazně říká, odpočívám na vavřínech, protože mi předseda sněmovny Jan Hamáček osobně udělil 28. 1. 2016 „za dlouholetou obětavou práci pro Parlamentní knihovnu“ Pamětní list a Pamětní stříbrnou medaili předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. S knihovnictvím se samozřejmě neloučím. I nadále zůstávám členem SKIP a až do konce svého jmenovacího období členem dozorčí rady Knihovny Akademie věd, v.v.i. Pokud se týče pokračování mého působení v IFLA, velmi rád bych na jejím letošním světovém kongresu v USA osobně uvedl do mezinárodní knihovnické společnosti svého nástupce ve funkci ředitele Parlamentní knihovny a samozřejmě se zúčastnil i kongresu IFLA v roce 2017 ve Vratislavi. Svoji představu o tom, čím bych chtěl ještě více přispět českému knihovnictví ve svém seniorském věku, samozřejmě mám. Vše bude ale záležet na mém zdraví a situaci v rodině. Proto mi, prosím, dovol, ponechat si své plány zatím v tajnosti.

Děkuji za rozhovor.
Jaromír Kubíček

PhDr. Karel Sosna (*1941 v Praze), absolvent oboru knihovnictví na Univerzitě Karlově z roku 1964 působil v roli bibliografa v oboru pouhých pět let, když poté byl po politických změnách odejit a pracoval v dělnických profesích. Znovu se uchytil v jednom strojírenském základním informačním středisku v Praze jako překladatel a rešeršér od roku 1977. Do vedení Parlamentní knihovny ČR byl ustaven v roce 1990 a je jeho zásluhou, že z ní vytvořil moderní knihovnicko-informační centrum srovnatelné s vyspělými evropskými zeměmi. Podílel se na činnosti sekce knihoven a výzkumných služeb pro parlament při IFLA, jeho postřehy z jednání přinášel časopis Čtenář. Je autorem mnoha odborných studií a článků o parlamentním knihovnictví. Svým širokým rozhledem a smyslem pro přímé jednání byl a je členem mnoha odborných komisí i ÚKR. Patří mezi držitele medaile Zdeňka Václava Tobolky.

Pozn. redakce - fotografie byla převzata z časopisu Ikaros - https://ikaros.cz/2003/c04/isss_2003_photo/pages/PIC00053.htm.