Dvě slibná jména českého kriminálního žánru

Příspěvek je věnován nadějným autorům českého kriminálního žánru. Martin Goffa a Nela Rywiková získali ocenění za nejlepší detektivku roku 2016 udělované porotci Ceny spisovatele Jiřího Marka.

Detektivka je žánrem, který po letech stagnace znovu zaujímá přední místo ve čtenářských preferencích. A po letech, kdy české detektivní a kriminální romány byly spíše podprůměrné, ba úpadkové, se objevují noví autoři, kteří ve shodě se zahraničními trendy přibližují žánr realitě. Koncem července se rozdávaly ceny za nejlepší české detektivky a právě tento druh literatury porotci Ceny Jiřího Marka vyzdvihli.

Martin Goffa

První místo totiž získal za svou předposlední knihu Dítě v mlze Martin Goffa (nar. 1973), bývalý policista, který od svého debutu v roce 2013 patří k nejzajímavějším českým autorům kriminálních románů. A také k nejpilnějším, protože od zmíněné prvotiny Muž s unavenýma očima publikoval dalších sedm, až na jediný titul Vánoční zpověď vesměs s policejním vyšetřovatelem Mikem Syrovým v hlavní roli. Podstatné pro jeho tvorbu jsou dva prvky: realistické vylíčení policejního vyšetřování a věrohodnost případů a pak také schopnost vcítit se do myšlení pachatelů, z nichž mnozí v jeho knihách nejsou jednoznační padouši, často naopak spíše lidé politováníhodní, kteří se dostali do zoufalé situace a v ní se zachovali zkratovitě. Pasáže, kdy děj sledujeme z perspektivy pachatele, bývají podstatnější (a lépe napsané), než pasáže, které líčí samotné pátrání.

Štvanice

V posledním románu Štvanice to ovšem neplatí. Vlastně tu ani nejde o vyšetřování v pravém slova smyslu, policisté znají zločince poměrně brzy, ale musejí vypátrat, kde se skrývá a zjednat si spravedlnost. Onen zločinec se na stránkách knihy objeví jen zřídka a Goffa se tentokrát vůbec nepokouší vžít do jeho mysli, o to častěji se ale zabývá těžce zkoušenou psychikou hlavního hrdiny. Žánrem jde o thriller, ale chybí mu jedna podstatná složka, totiž nebezpečný protihráč. Padouch, po němž Miko pátrá, tu má roli zcela pasivní, napětí tu vzniká z obavy, zda nelegální policejní akce zůstane utajena před kolegy domácími i zahraničními. A samozřejmě: zda dopadne úspěšně.

Miko totiž hned v úvodu přijde o svou lásku Terezu: jednou večer jej na ulici zničehonic napadne neznámý mladík a Tereza, která se do šarvátky zaplete, skončí na chodníku s rozbitou hlavou. V nemocnici už ji nezachrání a Miko se spolu s Tereziným bratrem a otcem (také policisty, byť druhý jmenovaný už je ve výslužbě) vydávají po stopě zmizelého agresora. S pomocí ne zrovna legálních metod (především vyhrožováním a to i křivým obviněním) nakonec trojice od svědků a pachatelových blízkých zjistí, že okamžitě po incidentu uprchl a to shodou náhod do Chile, tedy země, s níž Česko nemá uzavřenu smlouvu o vydávání zločinců. A stojí před rozhodnutím jak zjednat spravedlnost a zda ji mají přenechat úřadům či zda se mají sami vydat za pomstou.

Klíčovou součástí toho všeho jsou krycí manévry. Miko stále zůstává ve službě, ale případ pochopitelně vyšetřuje někdo jiný. Když padne rozhodnutí o tom, že se vydá do ciziny, musí mít připravenu krycí historku i falešné doklady. Všechny ty přípravy se zdají být tak trochu zbytečné či přinejmenším zbytečně složité a příliš dopodrobna rozebírané. Ale v tom do značné míry spočívá kouzlo Goffova psaní: že se totiž stále drží při zemi, že fabuluje striktně v mezích možného a pravděpodobného, že neutíká ke zkratkám a zjednodušením v zájmu spádu děje.

Nela Rywiková

Na druhé příčce se umístila kniha ostravské spisovatelky Nely Rywikové (nar. 1979) Děti hněvu, která je jejím druhým kriminálním románem po debutu Dům číslo 6. Obě knihy vynikají tím, jak do nich autorka dokáže zapracovat genius loci domovského města, a to nejen v podobě přiléhavých popisů prostředí, ale především v organickém propojení různých sociálních vrstev, mezi nimiž jsou v Ostravě příslovečné nůžky rozevřené asi nejvíc v celé republice – a zároveň mají ty skupiny k sobě ještě stále dosti blízko. Přičemž se vyhýbá kýčovitému dělení na zlé boháče a hodné trpící chudáky: mizery, lenochy a všelijaké vykuky nachází v obou mezních skupinách.

Děti hněvu

Platí to i o knize Děti hněvu. Případ začíná nalezením vypreparovaného těla v ruině domu v areálu nádraží, ze zaplivané hospody se pak přesouvá do naleštěné vily úspěšného podnikatelského šíbra i k vysoce postavené lokální političce. Sympatické přitom je, že Rywiková rozděluje kladné i záporné (ty spíše) vlastnosti rovnoměrně na všechny strany - ale s žádnou úzkostlivou politickou korektností. Slizký podnikatel Gavla je podobně nesympatický jako zubožený starý Klocek, který navzdory tomu, že je upoután do křesla, stále uplatňuje svou vzteklou a násilnickou autoritu – alespoň na svém nanicovatém dospělém synovi.

Rywiková zároveň vnímá aktuální trendy kriminálního žánru, takže vyšetřovatelům Turkové a Vejnarovi komplikuje život novým šéfem, namyšleným panákem, který sleduje především kariérní cíle. Děj má výrazný úvod s ohavným nálezem, postavy, které mají co skrývat, i patřičné tempo. V jeho průběhu dojde k další vraždě a v pozadí se táhne tajuplná linka z minulosti, tematizující židovskou a německou historii jedné ostravské čtvrti. V závěru má Rywiková připravený nekompromisní, v českém prostředí krajně neobvyklý prvek, který čtenářem značně otřese a celkovému vyznění knihy dodává onu příslušně trpkou pachuť.

Oba autoři ještě potřebují trochu vyzrát a oba by potřebovali pečlivější redakční vedení a dohled. Ale i tak jsou pro český kriminální žánr velkým příslibem.