1918 – průkopníci veřejného knihovnictví: Eduard Krechler

Eduard Krechler

OBECNÍ KNIHOVNÍK V JEVIŠOVICÍCH – INSTRUKTOR VEŘEJNÝCH KNIHOVEN OKRESU ZNOJMO-VENKOV – OKRESNÍ KNIHOVNÍK – AUTOR PŘÍRUČKY A METODICKÝCH ČLÁNKŮ PRO VEŘEJNÉ KNIHOVNÍKY

Absolvent brněnské reálky Eduard Krechler (25. 11. 1891 Jevišovice – 14. 3. 1976 Znojmo) se stal v rodné obci učitelem na měšťance a hned po světové válce se v Jevišovicích zapojil do kulturního života. Byl vzdělavatelem v místním Sokole, působil v hudebním orchestru, a když vznikla podle zákona z roku 1919 v obci knihovna, stal se jejím prvním knihovníkem. Vedl ji moderně. Uspořádal knihovní fond do oddělení literatury krásné, dětské a naučné a k němu sestavil autorské a věcné seznamy. V meziválečném období byl okresním instruktorem obecních knihoven.

Parlament přijal do konce roku 1919 značný počet zákonů, kterými stabilizoval správu státu a snažil se o jeho rozvoj. Je obdivuhodné, že mezi prvními byl zákon o lidových kurzech občanské výchovy ze dne 7. února 1919 a zákon o veřejných knihovnách obecních ze dne 22. července 1919. Prvním z těchto zákonů převzal stát na sebe organizování lidového vzdělávání. Lidová výchova neměla být již prováděna nahodile, neměla zůstat na libovůli obcí, spolků nebo jednotlivců. Přijetí obou zákonů bylo ovšem umožněno dosavadní úspěšnou činností Svazu osvětového, Sokola, národních jednot, Dělnické akademie a také čtenářských spolků a různých besed, když všechny tyto organizace připravovaly pro ně půdu. Osvětový zákon nařizoval ve všech oblastech státu pořádat na náklady obcí bezplatné kurzy, v nichž by se podával výklad o správě státu, o jeho působení ve všech oborech činnosti a o právech a povinnostech občanů. Prováděcí nařízení ze dne 22. dubna 1919 rozvedlo obsah politického vzdělávání, který měl probíhat nestranicky a to tak, že v každém soudním okrese byl ustaven osvětový sbor, který přednáškovou činnost organizoval. Podle zákona o veřejných knihovnách obecních byla knihovna zřízena v každé obci a po knihovnících se požadovalo odborné vzdělání. K tomu ministerstvo zřídilo knihovnické školy, pro větší knihovny provádělo o velkých prázdninách třínedělní kurzy v různých místech republiky a okresní osvětové sbory měly pro nejmenší knihovny pořádat nejméně šestihodinové knihovnické kurzy. Nad řádnou činností knihoven zřizovalo ministerstvo školství a národní osvěty okrskové knihovní dozorce, brzy však z nich ustavilo knihovnické referenty při okresním osvětovém sboru, kteří dbali na to, aby obce své úkoly vůči knihovnám řádně plnily. Odpovědnost za činnost knihoven tak měl okresní osvětový sbor, kterému také byly obce povinny zasílat každoročně zprávu, jakou výši příspěvku zařadily ve prospěch knihovny do svého rozpočtu a kdy jej vyplatily.

Ministerstvo jmenovalo na návrh okresních osvětových sborů knihovnické dozorce, kteří nejen dbali na vyplacení knihovních příspěvků obcemi, ale také vyhledávali a poučovali knihovníky. Pro venkovský okres znojemský byl jmenován knihovnickým dozorcem Eduard Krechler. K nové práci přistoupil odpovědně vedle svého učitelského povolání a v časopisu Česká osvěta publikoval v letech 1924–1927 řadů článků, jimiž se chtěl podělit s venkovskými knihovníky o zkušenosti. V roce 1927 tyto práce upravil a vyšly nákladem okresního osvětového sboru Znojmo-venkov v knížce Venkovské knihovny a čítárny. V článcích přinášel nejen metodické rady a přispíval k formování veřejného knihovnictví.

Za prvořadé pro knihovny pokládal její reklamu. Vycházel totiž z toho, že obecní knihovny jsou poměrně novými institucemi, které se dosud nevžily a jejich služby by se měly více dostat do povědomí veřejnosti. O to by se měl starat nejen knihovník sám, ale také členové obecního zastupitelstva, osvětové komise a funkcionáři kulturních organizací v obci. Důraz kladl na spolupráci se školou, aby její žáci po ukončení školy našli cestu ze školní knihovny do knihovny obecní. Vyjmenoval také možné technické cesty, od přednášek až po divadelní nebo filmová představení.

Se školní mládeží jako svými čtenáři obecní knihovny v meziválečném období nepočítaly, ta byla totiž odkázána na školní žákovské knihovny, které byly finančně lépe dotovány, než obecní knihovny. Jako učitel ovšem viděl, že národní školy se vymanily ze strnulosti dřívějších učebních osnov a lépe připravují mládež na přechod ze školy do skutečného života. K tomu mohla napomáhat také veřejná knihovna, pokud se jí podaří udělat z jedenáctiletých žáků své čtenáře. To se mělo týkat podle Krechlera i malých knihoven. Přitom by tyto otázky neměly být v knihovně řešeny zvláštní skříní s knihami pro mládež, vytvářením zvláštních seznamů nebo rozdílnou výpůjční dobou pro děti, ale společným řešením při celkovém provozu knihovny. Úspěch je pak zaručený při spolupráci knihovníka s učitelem.

Když Zdeněk V. Tobolka jako předseda Spolku československých knihovníků přišel v polovině dvacátých let s požadavkem zrušení žákovských knihoven a jejich začleněním do obecních knihoven, vyvolalo to odpor ze strany veřejných knihoven. Do diskuse přispěl také E. Krechler článkem o školních knihovnách žákovských a knihovnách veřejných. Za nedostatek pokládal skutečnost, že správcem školní knihovny býval stanoven jeden z učitelů, který ne vždy měl k ní dobrý vztah, a také, že ostatní učitelé se o tuto práci zpravidla nezajímali. Krechler viděl ideální řešení v tom, že školní knihovny zůstanou samostatné, ale jejich umístění by bylo s veřejnou knihovnou společné, přičemž děti by měly zvláštní výpůjční dobu. Šlo ovšem o návrh až příliš ideální a jeho autor si byl vědom, že jej nelze často uskutečnit.

V několika článcích se Krechler věnoval otázkám výběru četby pro venkovské knihovny, což bylo téma v odborném tisku často diskutované. Byl si vědom rozdílných typů čtenářů i možných místních zvláštností, ale jeho požadavkem bylo, aby se při nákupu literatury nepředbíhala doba. Tedy odmítal moderní díla, která by byla uměleckou kritikou chválena, ale neodpovídala přání čtenářů. Jim podle něj nejde o řešení různých vážných problémů, ale spíše hledají příjemné rozptýlení a chtějí vybřednout aspoň na chvíli z vřavy všedního života, vyplněného úsilným shonem za živobytím. A takoví čtenáři tvořili na venkově silnou většinu. Ze svých zkušeností vyjmenoval vhodné autory dobrodružné, zábavné a historické literatury, jejichž díla patřila k vyhledávaným. V jiném článku se také zabýval naučnou literaturou, které by mělo být ve veřejných knihovnách podle zákona pětina z celkového množství. Cenil si levných edic, kterých vycházela celá řada, a nabádal knihovníky, aby je svým čtenářům nabízeli. Jeho krédem bylo, aby si čtenář knihy nejen půjčoval, ale také kupoval. V knihovníkovi viděl Krechler především vychovatele, to když většina čtenářů si nechává právě od knihovníka doporučit četbu a podle něj knihou veškerá výchovná práce začíná.

Nejdelší z Krechlerových článků uveřejněných v České osvětě a zařazených do příručky v roce 1927 se týkal dozoru nad veřejnými knihovnami. Ten u obcí s více než 2 000 obyvateli vykonávali státní knihovničtí instruktoři a u menších obcí okrskoví knihovničtí dozorci a to podle instrukce vydané ministerstvem v roce 1920. Okrskový dozorce měl o své činnosti podávat zprávu okresnímu osvětovému sboru, což zpravidla probíhalo ústně na plenární schůzi. Krechler však požadoval zpracovávat zprávy písemně a to podle jím navržené osnovy, která by vystihla všechny významné jevy, od umístění a složení fondu a struktury čtenářů až po finanční hospodaření. Smysl zprávy neměl být ovšem inspekční, spíše instruktivní a podávaný tak, aby povzbuzoval k intenzivnější práci.

V roce 1928 změnil Eduard Krechler své pracoviště, stal se odborným učitelem na odborné škole pro ženská povolání Vlasta ve Znojmě. Současně byl členem předsednictva Okresního osvětového sboru pro Znojmo-venkov, okresním knihovníkem a okrskovým knihovním dozorcem, když dohlížel na činnost ve veřejných knihovnách 12 obcí okresu znojemského. Jako okresní knihovník zásoboval místní knihovny doplňovacími soubory knih z obvodové knihovny, které ministerstvo zřídilo v národnostně smíšených regionech. V článku Knihovna – univerzita venkova (Česká osvěta. 1935, 31, 220–222) hodnotil Mahenovu anketu Knihovna jako instituce národní a zdůraznil význam vedle zábavné především naučné četby, neboť ta by měla být podstatou k naplnění smyslu knihoven. V zábavné literatuře viděl Krechler výchovný účel knihovny, v naučné pak zdroj celoživotního vzdělávání.

Eduard Krechler byl příklad venkovského knihovníka, který své představy o rozvoji knihoven dovedl formulovat a přesvědčivě o nich psal. Znojemští jej více znají jako ředitele odborné školy Vlasta, kterým se stal v roce 1939, kdy po záboru pohraničí musel školu přestěhovat do Moravských Budějovic. Po osvobození se škola do Znojma vrátila. Byl také sběratelem lidových pověstí a znalcem znojemských památek.

Fotografie: 

krechler.jpg