Milan Kundera v Moravské zemské knihovně

Při příležitosti narozenin Milana Kundery připravila Moravská zemská knihovna ve spolupráci s Milanem a Věrou Kunderovými výstavu jeho díla v překladech. Návštěvníci si tak mohli prohlédnout nejenom grafické řešení obálek Kunderových knih, jak vycházejí ve světě, ale i první vydání jeho románů a bezprostřední reakci literární kritiky na jeho dílo.

Už nějakou dobu se jméno Milana Kundery objevuje nejenom ve francouzských encyklopediích s lokálním přídomkem francouzský spisovatel českého původu. Jistě, od roku 1981 je francouzským občanem, zatímco občanství českého byl zbaven v roce 1979 a zpět k němu zatím nijak nedoputovalo. Přesto jeho romány prozrazují, že jsou vlastně české. Snad jen dva z nich nejsou postaveny na českých motivech či na tematizování specifické české dějinné zkušenosti. Jenomže i těch ostatních devět ukazuje, jak blízko je tato zkušenost „českého“ zkušeností člověka, který nemusí být rozpoznáván prostřednictvím národnostního či rasového rastru. Kunderovy romány prostě ukazují, že existují jisté invariantní mechanismy, invariantní situace, invariantní otázky, které zakládají lidskou skutečnost i osud. Proto jsou tyto romány přeložitelné a přenositelné mimo jedinečnou kulturu či jedinečnou dějinnou zkušenost. Jediné relevantní řešení by tedy bylo, kdyby se jméno Milana Kundery objevovalo v encyklopediích s lokální specifikací: světový autor českého původu žijící ve Francii.

Kundera však není světovým autorem jen na rovině tématu. On sám si kreslí krajinu svého literárního pohybu, která je otiskem literární paměti dvacátého století. Jeho esejistické úvahy nepočítají při vytváření jeho vlastní koncepce románové teorie s autoritami českými, ale se jmény, které formovaly vývoj moderního románu (a to nejenom ve století minulém). Je to radikálně konfesijní gesto vytvoření hodnotového rámce, který je založen na největších jménech nejenom evropského romanopisectví. Kundera tím pojmenovává svoji poetiku, způsob svého psaní, jako součást dědictví evropského literárního modernismu. A v tomto kontextu chce být čten.

Moje postavy jsou moje možnosti, které se neuskutečnily, opakovaně prohlašuje Kundera. Romány jsou pak pasti na postavy, v nichž neslouží než jako pokusné variace pro tento noetický průzkum. A přesto znalý čtenář Kunderových románů cítí obavu o tyto postavy; znepokojeně pozoruje jejich osudy, vír románových událostí, který je strhává do jejich neodvratných tragédií. Neboť Kunderovy romány jsou jako příběhy postav tragédiemi. A jeho postavy jsou bytosti blízké, neboť do těchto tragédií vstupují i za nás.

Kunderovy romány přitom nejsou romány o událostech, o činech a kupodivu ani o slovech. Jsou to romány o vztazích. O vztazích mezi lidmi, událostmi, slovy a jejich významy. O nedorozumění, které se vlamuje do těchto spojení. O nedorozumění, které plyne z neschopnosti nesobeckého porozumění. Až příliš projektují Kunderovy postavy do tohoto interpretačního postoje ke světu sebe samotné a svět (a s ním i ti druzí) jim uniká „v ponorné řece významů“. Ti, kdo tvrdí, že Kundera je autoritativní v nároku na pravdu, zřetelně zaměňují perspektivu autora s perspektivou románových postav.

Myslet románem je Kunderovým zvykem vlastně už předrománovým. Esejistické pasáže (zatím ještě neodpoutané od promluvy postav) můžeme najít už v jeho povídkách Směšných lásek (1963) a záblesky téhož je možné rozpoznat už v dramatu Majitelé klíčů (1962). Román Žert pak tuto cestu poetiky potvrzuje. A to nejenom dlouhou promluvou Jaroslavovou o lidové hudbě a o folklórním mýtu. Kunderovy postavy prostě rády uvažují. Jakoby promýšlely každý svůj pohyb a rozšafně vedly své osudy. Rozum tykadly ohmatává skutečnost, než do ní postava vstoupí jednáním. Jaká to ironie! Rozumu se vždy něco v cestě vzpříčí – metafora, pocit, nematerializovaná skutečnost v podobě času či paměti. Intence druhého. Románový demiurg klade pasti a nesmiřitelně chystá svým postavám deziluzi.

Význam slov je pro Kunderu podstatným nástrojem světatvorby. Vždyť kolik jen práce si dává s definováním slovníku nepochopených slov (Nesnesitelná lehkost bytí), kterou v rozličných podobách najdeme v jeho esejích (nejenom v Umění románu) i románech. Překlad slova (jeho užití) pak nesmí uzavřít tento přesně budovaný svazek ke světu. Obava o význam však není u Kundery počátkem cesty k uzavírání mnohovýznamovosti slov, ale vyrůstá z potřeby jej neuzavřít slepou cestou, která by rozbila pečlivě budovanou strukturu románového celku, která existuje jen v trvalém napětí této mnohoznačnosti. Kundera sám se opakovaně svěřil se zděšením, které na něj čekalo po té, co si pečlivě přečetl první francouzský překlad svého Žertu. Slovo nese svůj význam, či své významy. A protože je svázáno s činem (ve světě postav), je neodvolatelné. Jeho spojení se smyslem je však křehké. V románovém světě vstupuje do víru významů a ztrácí svoji jistotu. A protože je prostřednictvím činu spojeno s člověkem, ohrožena je sama identita nejenom jeho původce, ale i všech těch, koho se na svém pádu románovým světem dotkne. Je jen zdánlivým paradoxem, že tato sémantická otevřenost musí být co nejpřesněji významově zajištěna. Ostatně jak to říkal Kunderou často vyvolávaný Robert Musil v jednom ze svých esejů o podstatě moderního románu: Slovo se v románovém světě stává kopím, které je třeba vrhnout z ruky.

Prozatímní součet Kunderova díla: Tři básnické sbírky, tři povídkové knihy, tři dramata, pět knih esejistických a deset románů. Nebo možná jedenáct, přistoupíme-li na Kunderovu nabídku, abychom jím znovu zkomponované Směšné lásky vnímali jako román ve formě variací. Ale ostatně proč ne. Vždyť variace je Kunderovým základním kompozičním principem v případě všech výše uvedených knih. 24 knih a 19 z nich se dočkalo překladů v bezpočtu světových jazycích. Přesněji řečeno všechny knihy, které Milan Kundera napsal od počátku šedesátých let. S výjimkou Ptákoviny (1966), dramatu založeného na tak nepřeložitelném grafickém symbolu, že trvale vzdoruje překladu.

Každopádně, Kunderovy romány jsou tu k dispozici a není třeba být prorokem, aby bylo možné říci, že tu zůstanou k dispozici trvale. Vždyť první z nich, Žert, už oslavil padesát dva let. Přitom vychází stále znovu a znovu. Například jeho zatím poslední „cizojazyčné“ vydání bylo publikováno v roce 2015 v Mexiku a šlo o třicáté sedmé vydání ve španělštině. V němčině vyšel naposledy v roce 2013 u Fishera a počítám-li správně je to jeho dvacáté páté německé vydání. V češtině vyšel v dotisku k osmému vydání naposledy v roce 2017. A poslední Kunderův román svoje kolečko světem ještě ani nedokončil. Zatím poslední vydání Slavnosti bezvýznamnosti je z prosince roku 2018 a vyšlo pod názvem Nissarathayute Nirappakittukal v malajálamštině.

Fotografie: 

_MG_0166.JPG

_MG_0168.JPG

_MG_0178.JPG

DSC_0002.jpg

DSC_0004.jpg