Služby a architektura knihoven v digitálním věku

Autor v příspěvku na historických souvislostech ukazuje propojenost architektury knihoven a jejich služeb v průběhu technického vývoje. I v digitálním věku jsou v knihovnách hlavní lidé, knihovní fondy, dokumenty. Knihovny však mohou reagovat na potřeby svých uživatelů, umožňovat studium z prostředí domova, poskytovat online služby. Novým a stále se rozšiřujícím možnostem služeb musí odpovídat i prostředí knihoven a úpravy jejich interiéru.

Již od starověku je architektura knihoven určována formátem knihy a s tím souvisejícím způsobem práce s informacemi. Architekturou máme na mysli všechny úrovně knihovny, tedy samotnou budovu, interiéry (studovny, volný výběr, sklady, kanceláře) a studijní místa (nábytek, vybavení). Všechny tyto úrovně se průběžně měnily podle toho, jak se měnila podoba knihy. V antice se uchovávaly a přepisovaly křehké svitky, ve středověku se cenné rukopisy chránily před vlhkostí, ohněm i zloději (proto se přivazovaly řetězem), s vynálezem knihtisku se tištěné knihy staly dostupnějšími a rychle jich přibývalo, v 19. století vznikly první národní a taky veřejné knihovny. Ve 20. století se modernizovaly díky novým stavebním materiálům a technickým vynálezům a knihovny 21. století pak jednoznačně ovlivňuje nástup internetu a digitálních médií.

S čím dál větším objemem online dostupných informací chvíli panovaly obavy, že tištěné dokumenty pomalu ustoupí, knihovny tudíž budou zbytečné a nevyhnutelně zaniknou. Brzy se ale ukázalo, že tištěné dokumenty mohou i nadále koexistovat vedle těch digitálních, stejně jako zatím nezanikl rozhlas, film ani televize. A rovněž se ukázalo, že knihovny stále dokážou být nápomocné při orientaci v informačních zdrojích, i když lístkové katalogy nahradily databáze. A až pod hrozbou zániku knihoven se naplno vyjevilo to hlavní, totiž že důležitější než knihy jsou pro knihovny LIDÉ. Poslání knihoven se za několik tisíc let prakticky nezměnilo, stále je to studium, učení se, vzdělávání. A stejně jako staří Řekové se i dnes učíme zpracováním a interpretací informací uložených na nosičích různého formátu. Mění se jen chování a potřeby uživatelů knihoven a podle toho i knihovní služby a náplň práce knihovníků.

Jádrem každé knihovny i nadále zůstává její knižní fond a to i přesto, že stále častěji mluvíme o knihovnách bez knih. Zejména v univerzitních knihovnách technických a přírodovědných oborů už nové tištěné knihy takřka nepřibývají a to jednoduše proto, že už ani nevycházejí, protože výzkum v těchto oborech je publikován převážně elektronicky. Proto se činnost těchto knihoven soustředí na úpravy interiéru a služby, které odpovídají potřebám studentů. Ti totiž knihovny využívají i nadále, k poklesu návštěvnosti nedošlo ani navzdory možnosti studia a práce s online zdroji z pohodlí domova. Důvodem je pravděpodobně to, že člověk a student zvláště je tvor společenský a raději tráví čas mezi dalšími lidmi než o samotě. V některých knihovnách si ponechali knihy ve volném výběru už v podstatě jen z estetických, akustických a psychologických důvodů, jelikož knihy vypadají hezky a dobře se mezi nimi učí. Jinde zase rezignovali na tematické třídění fondu ve volném výběru, protože police s fyzicky přítomnými knihami stále méně odrážejí nabídku relevantních titulů, které knihovna zpřístupňuje. Po nedávné renovaci knihovny technické univerzity DTU v dánském Lyngby přesunuli většinu knih do skladu, aby se místo nich mohli do knihovny nastěhovat studenti. Zároveň se snaží realizovat koncept „smart library“ tedy chytrá knihovna, která spočívá v tom, že zde pomocí moderních technologií sledují teplotu v jednotlivých místnostech, světelné podmínky, pěší provoz, obsazenost studijních míst, a všechna naměřená data jsou ukládána a poskytována k dalšímu zpracování univerzitní komunitě. Cílem je průběžně uzpůsobovat prostor knihovny tak, aby co nejlépe vyhovoval jejím uživatelům, ať už regulací světla či teploty, nebo úpravami interiéru.

Ve veřejných knihovnách a na humanitně zaměřených univerzitách si tištěné knihy stále zachovávají svou důležitost, nicméně pozornost knihovníků se čím dál víc zaměřuje na lidi, uživatele knihovny. Zejména technologie, jako jsou kamery či samoobslužné terminály, šetří knihovníkům práci s půjčováním knih a ochranou fondu a uvolňují jim tak ruce pro jiné činnosti a služby. Veřejné knihovny se v posledních letech orientují na komunitní, kulturní a vzdělávací aktivity, které zaměstnávají stále více personálu, od kterého se požaduje značně různorodá kvalifikace. Městská knihovna v Praze v posledních měsících přechází na samoobslužný provoz výpůjčních služeb, což je některými uživateli vnímáno negativně jako ztráta kontaktu s lidským personálem. Cílem této změny je ovšem pravý opak, uspořená lidská energie bude nasměrována do jiných služeb cílených právě a jen na uživatele knihovny. Na univerzitách se zase knihovníci věnují informačnímu vzdělávání studentů, jehož cílem je zlepšení orientace v digitálním prostředí, odhalování plagiátorství či podpoře a evidenci vědecké činnosti akademických pracovníků, podle níž jsou univerzity financovány. Knihovníci jsou totiž vzděláváni tak, aby se v digitálním prostředí vyznali, uvědomovali si jeho výhody i rizika, a zároveň cílem jejich práce není zisk, ale služba uživateli, na kterou jsou vynaloženy veškeré prostředky, kterými knihovník disponuje.

S pokračující digitální revolucí se knihovna stává jedním z posledních míst, které je přístupné všem bez rozdílu a každému bezplatně poskytuje kvalitní a profesionální služby. V americkém filmu The Public (2018) říká ředitel knihovny výstižně: „Veřejná knihovna je poslední baštou demokracie, kterou v této zemi máme!” Toho jsou si vědomy nejvyspělejší země světa, a proto v posledních letech investují do výstavby nových a modernizace starších veřejných i univerzitních knihoven.

Fotografie: 

Lyngby_1.jpg

Lyngby_2.jpg