K čemu potřebuje naše společnost bibliodiverzitu?

Bibliodiverzita neboli knižní rozmanitost je koncept, který nejvýrazněji rozvinula australská nakladatelka Susan Hawthorne. Na její knihu Bibliodiversity: A Manifesto for Independent Publishing (2014) [v českém překladu Bibliodiverzita: Manifest nezávislé nakladatelky] jsem narazila v univerzitní knihovně během svého studia v Austrálii, abych ji v roce 2018 vydala ve svém nakladatelství wo-men, konkrétně v českém překladu Sylvy Ficové. To jsem se se Susan již přátelila a natočila s ní několik rozhovorů, které jsem později publikovala mimo jiné v knize Hlasy žen: Austrálie (2021). Právě na doporučení Susan jsem se v roce 2021 stala také první českou nakladatelkou v Mezinárodní alianci nezávislých nakladatelů a nakladatelek [International Alliance of Independent Publishers, IAIP], kde rozvíjíme důležitá témata pro zdravý nakladatelský ekosystém, jako jsou udržitelnost nezávislých knižních subjektů, knižní cenzura ve 21. století, knihy v minoritních a minoritizovaných jazycích nebo ekologické vydavatelské přístupy.

Bibliodiverzita

Susan přirovnává vydávání knih v systému bibliodiverzity k péči, kterou dávají plodinám v ekologickém zemědělství malí lokální farmáři, jež je pěstují především s láskou, bez umělých hnojiv a urychlovačů, které by jim primárně zvyšovaly profit. Naopak je zajímá především kvalita a udržitelnost. Pokud budou stejnou kvalitní a precizní péči jako rajčata v malém ekologickém provozu dostávat i knihy, budou stejně prvotřídní jako ty nejchutnější sklizené plody. Moje profesní kolegyně – iniciátorky Asociace malých nakladatelů a knihkupců (AMANAK) – v této souvislosti hovoří o „slow publishingu“, tedy pomalém vydávání knih, jež lze svou terminologií i přístupem přirovnat k udržitelné a ekologicky odpovědné módě malých nezávislých výrobců oblečení.

Hlavní myšlenkou bibliodiverzity je podporovat co nejrozmanitější knižní nabídku – tedy vedle mainstreamových knižních titulů vydávat i okrajové žánry a témata, experimentovat s jazykem, formou, přístupem, metodami nebo zpracováním publikací. A především dávat hlas autorům z názorově, věkově, genderově i národnostně rozmanitých skupin. Je důležité, aby se každý z nás mohl s něčím identifikovat, ať už jsme seniorka, kluk na vozíčku, Vietnamka středního věku nebo muž středních let, který touží pracovat v cukrárně. My všichni bychom měli mít v kultuře svou reprezentaci. Jen skrze přijímání odlišných perspektiv a čtení příběhů, které neodpovídají naší zkušenosti, můžeme poznávat svět komplexněji a chápat jinakost.

Susan Hawthorne říká, že nedostatek bibliodiverzity vede ke vzniku intelektuálních monokultur. V praxi to znamená, že společností pak zaznívají jen hlasy dominantních, mocných, úspěšných a privilegovaných jedinců a skupin, kdežto hlasy tiché, neprosazující se nebo schválně neslyšené naopak chybí. V řeči knih to znamená, pokud se bude produkovat tiskem stále jen ověřený (a desetkrát znovu převařený) model typu „padesát odstínů šedi“ nebo „severská krimi s hrdinou-alkoholikem“ a na knihy reflektující skutečný současný svět nezbude kvůli takto informačně neekologickém prostředí prostor, ztratíme významnou perspektivu části společnosti. Kniha je totiž pořád jedním z nejdůležitějších prostředků, kterým poznáváme svět a podle nějž si budujeme v životě své hodnoty. Zkrátka, společnost, která nebude mít skrze literaturu (a jiné umění) přístup například k perspektivě matek samoživitelek a chudých seniorů, nikdy nebude tlačit na systémovou změnu v jejich prospěch. Jak říká Susan Hawthorne, bibliodiverzita přispívá nejenom ke zdravější živé kultuře, ale i lepším vztahům ve společnosti obecně. Bibliodiverzita je ve svém smýšlení inkluzivní, nabízí alternativní myšlenkové proudy, podporuje společenskou odolnost.

Bibliodiverzita v České republice

Bibliodiverzitu reprezentují v Česku především nezávislá nakladatelství, za kterými – spíše než investoři tlačící na ziskovost projektu – stojí nadšení, touha měnit svět k lepšímu, ale třeba i jen obyčejná láska ke knihám. Nezávislá nakladatelství nepotřebují vykazovat svou relevantnost finanční zprávou svým zřizovatelům – mnohem více je pohání smysluplnost vydávaných projektů. Ani nepotřebují rozprodat celý náklad během měsíce, protože je zrovna v kurzu určitý typ publikace. Většina nezávislých nakladatelů dělá knihy nadčasové, primárně nespotřební.

Nezávislá nakladatelství se snaží dělat knihy férově – ať už tím, jak, kde a v jakém množství knihy produkují, ale zodpovědně fungují i vůči ostatním článkům knižního řetězce. Férová je kniha tehdy, pokud všichni dostanou adekvátně a spravedlivě zaplaceno – včetně nakladatele, prvoautorky nebo korektora. Situace všech těchto jedinců je – kvůli dlouhodobě neadekvátní systémové podpoře literatury na českém knižním trhu – opravdu tragická a všichni, kdo si stěžují na vysokou cenu knih by měli přemýšlet, jestli není právě neetické dožadovat se knih se slevami. Logicky pak totiž někdo nedostane zaplaceno. Férová je kniha také tehdy, když je tištěná v menším nákladu lokálně, ne v desetitisících kusech v neekologickém velkoprovozu v Číně, aby se pak neprodané výtisky skartovaly nebo poslaly kulturně kolonizovat třetí svět, až o ně lidé přestanou mít zájem a vydavatel je nebude mít kde uskladnit. Ono se totiž vůbec málo mluví o tom, jak knižní trh funguje – třeba že když nakladatelství kupuje bestseller, musí se zároveň často zavázat k vyprodukování řady béčkových a céčkových titulů, které však jen odporně zaneřádí knižní trh.

Férová je i taková kniha, která se neprodává na pokoutních slevových portálech, ale na řádném e-shopu nebo v kamenném knihkupectví za spravedlivou cenu. Ono se málo ví, že nakladatelství dává distribuci minimálně 50 % z prodejní ceny, ale místo do knihkupectví putuje část nákladu rovnou na slevové weby. Postupně tak mizí jedno knihkupectví za druhým, protože ze své marže, na rozdíl od té distribuční pro distributora, knihkupec nakupujícím žádnou slevu dát nemůže. Naučili jsme se bohužel chodit ohmatávat knihy do knihkupectví a pak rychle nakupovat ve slevě online. Ale jak už říkám výše – sleva znamená, že někdo v knižním řetězci nedostal zaplaceno. Proto se čím dál víc nezávislých nakladatelství vyhýbá velké distribuci a raději upřednostňuje spolupráci s knihkupectvími napřímo. Nově se zprostředkovávání takového kontaktu věnuje například platforma AMANAK, jejíž jeden pilíř stojí i na spolupráci s knihovnami. Rozhodnutím nakladatelství nejít do velké distribuce se navíc nezamezuje jen spekulacím s cenami knih, ale podporuje se i životnost malých knihkupectví. V neposlední řadě jsou knihy šířené mimo velké distributory díky menší prodejní marži levnější – z ceny si totiž najednou nikdo neukusuje příliš velký díl.

Role knihoven

Důležitou roli pro podporu bibliodiverzity sehrávají knihovny. Představují totiž vůbec nejdostupnější platformu, jejímž prostřednictvím se mohou čtenářky a čtenáři dostávat ke knihám. V ideálním světě jsou knihovny místem, které vedle oblíbené (a většinou mainstreamové) literatury nabízí také produkci nezávislých nakladatelství fungujících v režimu bibliodiverzity. Pro účel nákupu nekomerčních titulů by měla skvěle sloužit výzva Česká knihovna podporovaná grantem Ministerstva kultury. Ale děje se tomu tak? Nejsem si úplně jistá. Kdo vlastně rozhoduje o tom, co si nakonec knihovny budou moci do svých fondů z nízkonákladových nekomerčních titulů pořídit? Přitom knihovny by akvizicí specifických titulů mohly přilákat nové čtenáře a čtenářky, zejména ty, pro které jsou nemainstreamové tituly z mnoha důvodů nedostupné, ať už finančně nebo tím, že nejsou k dostání úplně běžně. Myšlenka projektu je rozhodně dobrá.

Knihovny dnes nemají lehkou pozici, ať už pro informační smog nebo tlak, aby se remodelovaly do vícefunkčních zařízení – jenže ne všechny instituce disponují dostupnými lidskými a jinými zdroji. Ne za každou totiž stojí poučený zřizovatel, který chápe, jak moc je kultura pro naši společnost důležitá – třeba tím, že instaluje hodnoty, umožňuje prožívat neprožité nebo přispívat ke katarzi.

Jak mohou knihovny přispívat k bibliodiverzitě dnes? Možností je hodně – například zvát do knihoven i nemainstreamové autory, tvůrce okrajových témat a žánrů, a nabízet jim férové honoráře – nerozdělovat tvůrce na hvězdy a „buďte rádi, že vás zveme“. Knihovny mohou také nakupovat knihy přímo od malých nakladatelů a nakladatelek, ať už prostřednictvím katalogu AMANAK nebo přímou objednávkou v nezávislém nakladatelství. Knihovny také mohou podporovat bibliodiverzitu nákupem knih do fondů v malých lokálních knihkupectvích, která jsou dalším důležitým článkem v knižním řetězci, a to jako klíčový distribuční kanál řady nezávislých nakladatelských subjektů.

Ze strany nezávislých nakladatelství již bibliodiverzitu komunikujeme. Kdyby o konceptu knižní rozmanitosti hovořily i knihovny, bude to vítězství na všech stranách. Zaměstnanci knihoven totiž stojí v první linii – jsou těmi, kdo dokážou ovlivnit to, co jejich čtenáři a čtenářky čtou, a to tím, že jim tu a tam nabídnou „jinou“ knihu – neobvyklý žánr, neznámou autorku, překlad ze specifického jazyka, třeba tibetštiny.

Závěr

O dopadu, který na čtenářský vkus knihovníci a knihovnice mají, se pořád ještě nemluví dostatečně. Jejich role pro společnost je přitom klíčová – „dveřníci“ literárního vkusu mohou svým přístupem a knižní nabídkou ovlivňovat, jestli bude naše kultura xenofobní a bojící se jinakosti, anebo díky publikacím z odlišného prostředí pochopíme, jak je pluralita společnosti důležitá a obohacující. Zda budeme setrvávat v konzervativním postoji k aktuálním společenským tématům, či vklouzneme do inkluzivního 21. století. Bibliodiverzita navíc vždy upřednostňuje kvalitu obsahu a formy nad kvantitou produkce. Originální publikace knihovní fondy obohacují a také celkově přispívají k jejich udržitelnosti – křišťálovou vázu člověk prostě jen tak nevyhodí…