Kniha jako nekonečný zázrak

VALLEJO, Irene. Nekonečný zázrak: jak člověk stvořil knihy a jak knihy utvářejí člověka. Voznice: Leda, 2021. Prameny. ISBN 978-80-7335-713-9.

„Knihy pomáhají lidem přežít velké historické katastrofy i osobní tragédie. Knihy jsou naším svědomím, spásou zoufalých, inspirací milenců, zdrojem osvobozujícího smíchu“. (Zdroj)

Španělská autorka Irene Vallejo už od mala milovala knihy a příběhy. Jak sama píše, tahle vášeň započala díky jejímu otci, který jí jednou přečetl příběh o Odysseovi a jeho dobrodružstvích. Díky lásce k příběhu Středomoří se rozhodla pro studium klasických jazyků na univerzitách v Zaragoze a Florencii, kde na obou získala doktorát. Ve Florencii několik let žila, navštěvovala knihovny a studovala rukopisy. A právě tehdy začala psát svou publikaci Nekonečný zázrak.

Kniha o knize, i tak by se dala popsat publikace autorky s názvem Nekonečný zázrak. Je to právě název, který nejlépe vystihuje hlavní myšlenku díla. Jak sama autorka píše: „Kniha patří do stejné kategorie jako lžíce, kladivo, kolo nebo nůžky.“ S tímto tvrzením nelze nic jiného, než jen souhlasit. Jak už bylo zmíněno, kniha je o knize. Nikoliv však o popisu její výroby, tvaru, podobě a jiném obdobném zpracování, ale o jejím vlivu na člověka, její cestě napříč historií a o její nesmazatelné stopě v mysli a srdcích všech, kteří s ní mohli přijít do styku.

Kniha je rozdělena celkem na dvě části, které mapují život lidí a jak ho ovlivňovala kniha ve dvou velkých dobách, a to Řecka a starověkého Říma. Obě tyto epochy, přistupovaly k tomuto pokladu různorodě, a přece v něčem velmi podobně. Již v úvodu nás autorka vtáhne do dobrodružství vyslanců, kteří se toulají po Řecku a plní svůj zadaný úkol, a to vyhledat a ukořistit knihy pro svého pána a donést je do Velké knihovny v Alexandrii.

V první části knihy se s námi autorka vrací do časů minulých, do dob Velké knihovny v Alexandrii a do života i jejího jmenovce Alexandra Velikého. Je až neskutečné, že k většině Alexandrových dobrodružství jej inspirovala jediná kniha, a to Ilias od Homéra. Po jeho smrti ovšem kniha neztratila svůj smysl a díky touze po jejím vlastnictví a bohatství, které kniha představovala, začal Alexandrův následovník Ptolemaios stavět Velkou Alexandrijskou knihovnu, do které začal získávat nové knihy. Autorka zde ukazuje, jak nelehká tato činnost byla. Zároveň zde staví do kontrastu dnešní dobu, kdy nám získání knihy nezabere několik let, ale pouze několik dní. Autorka se poté napříč historií přesouvá po vývoji knihy, od papyru přes pergamen až po papír, od dřevěných desek až po ty z kůže. Velmi zajímavou kapitolou v první části knihy byla pro mě ta, kterou autorka věnovala ženám ve starověkém Řecku. Hlavní postavou v této oblasti byla Sapfó, které je věnována celá kapitola, v níž se poté věnuje i dalším ženám, spisovatelkám, v době Řecka, kdy většina povolání a kulturních záležitostí byly pro muže. Kromě významných děl autorka nezapomíná ani na vývoj knihy a knihoven jako takových. Zmiňuje počátky katalogizace, překladu, přepisu, ilustrací a mnoho dalšího.

Druhou část autorka věnuje období starověkého Říma. Zrcadlí zde kontrast mezi antikou a Římem. Zpočátku v kapitolách ukazuje, jak byla říše závislá na ostatních. Jejich touha po znalostech a četbě byla natolik silná, že se i vlivní lidé rozhodli knihy krást a brát z řeckých zdrojů. Nejzajímavějším tématem pro mě byla kapitola o otroctví. Autorka zde jednak poukazuje na to, že kromě každodenních činností měli za úkol rovněž opisování a přepisování knih svého pána, ale také pracovali v pánových knihovnách, pokud je vlastnil. Jejich úkolem bylo i svému pánovi předčítat, a naopak čtení u svobodných lidí, bylo v tehdejší době bráno jako podivuhodná záležitost. Autorka zde také naráží na prvotní případ cenzury. U Ovidia, který byl za své dílo vypovězen, nezapomíná ani na výjimečné ženy v době Říma, nebo i popis života člověka, který se rozhodl být knihkupcem.

Závěrem bych chtěl konstatovat, že kniha je velmi působivá. Po jejím dočtení si člověk uvědomí, jakým velkým pokladem je jakákoliv kniha, kterou má v ruce, v knihovně, ve čtečce nebo ve sluchátkách. Jak velkou moc měla a mají slova v ní napsaná, jak ovlivňovala dějiny a lidi okolo sebe. Mohu se jen ztotožnit s myšlenkou autorky v epilogu, že je neuvěřitelná skutečnost, že člověk dokázal zachovat příběhy napříč tisíciletími, od doby Iliady až po dnešek. Jak láska ke knize a příběhům spojovala a i dál spojuje lidi okolo sebe a proplétá je neviditelnou nití. Život každého z nás je příběh, knihovny jsou plné nekonečných příběhů, kterým se lidé snaží porozumět a inspirovat se jimi. Knihy tady budou, dokud budou existovat lidé.