Chlévská lyrika

Už to slyším: co je to za provokaci? Má to být důkaz, že všechno stojí jen za … dvě věci?  Nebo je to s lidmi už tak špatné, že pouze hnůj přivolá inspiraci? A jak si spolu stojí vznešená paní Poezie a pach močůvky?
Myslím, že odpovídat na zmíněné otázky by bylo pošetilé. Poezie nesnáší jakékoli odůvodňování, přesvědčování a dokazování. Prostě buď je, nebo není. V tomto případě platí Holanovo: ONA JEST.

Začnu od začátku. V nakladatelství Sursum vyšla na sklonku minulého roku nová básnická antologie nazvaná Chlévská lyrika (Tišnov: Sursum, 2010, 197 s. ISBN 978-80-7323-2047). Její editor, Zdeněk Volf, sám básník a zároveň soukromý inseminátor, ji s nadšením dával do hromady, pečlivě zvažoval každou báseň, nic nenechal náhodě.  Sledovala jsem ten proces s určitými obavami. Snad právě proto, že Zdeňka Volfa znám, že vím o jeho pokorném, vpravdě františkánském vztahu ke všemu živému, bylo tu nebezpečí, že vztah k „němé tváři“, ke všem těm dobytčátkům, na které si člověk brousí zuby, pardon nože, že veškerý soucit s utrpením zvířat se rozbředne v sentimentu a ke kýči může mít co by kamenem dohodil.   

Ale když jsem konečně nádherně vybavenou knihu s fotografiemi našeho významného a právem oceňovaného fotografa Jindřicha Štreita měla v ruce, byl to úžas. Ne dojetí, opravdu úžas.

Nakladatelství Sursum vydává knihy, které jsou krásné samy o sobě – jako artikl. A když knihu otevřete a najdete v ní verše například:  Je venkovský dvůr středem světa,/ kde potkává se život se smrtí./ Krev slepic v trávě hnědne, močí psů a koček bledne / rozespalý kvítek svízele… (Ondřej Fibich), jinde zase: Je králík pokusný / A stříhá ušima / Je králík pokusný / Však také duši má… / (Jan Vodňanský) anebo: Krajkoví ovcí po svahu rozhozené / zmuchlal  hrom v chomáč do  úzkosti…/  (Roman Szpuk) či báseň Svině mě hryzla do ruky / když jsem pomáhal seleti / vytáhnout hlavu z mříže / jako bych byl zlé zvíře… / (František Pospíšil), pak už v ruce nedržíte zboží, jak často slýcháme, ale něco, co by nám nemělo upadnout na zem.

V antologii jsou zastoupeni současní žijící básníci i básníci, kteří neumírají, třebaže už s námi na tomto světě nežijí. Čas ani prostor tady nic neznamená – do knihy vešel Tu Fu stejně jako Sylvia Plathová, Bohuslav Reynek i Miguel Hernández, Jan Skácel, Hana Fousková, Ludvík Kundera i Jan Štroblová, Robinson Jeffers, Karel Křepelka stejně jako Ezop, Vergilius, Oldřich Mikulášek, Zeno Kaprál i sám starozákonní Mojžíš … 

Dost výčtu, tato kniha se všem seznamům a kalkulacím vzpírá. V ní se nelicituje a nesčítají body, zvířata, která před námi defilují, nesoutěží o titul SuperStar.

Jak bylo výše řečeno, každá báseň má svůj  vlastní černobílý fotografický protějšek. Jindřich Štreit svým fotografiím  říká důvěrně „foténky“ a nejsou v žádném případě mechanickým popisem jednotlivých básní. Naopak: Štreitovy fotografie každou báseň ještě umocňují zvláštní zemitou krásou. Ty fotky jsou výsostné. Správně bych měla napsat, že jsou mistrovské. Jsou, jistě ano. Ale přece jen trvám na svém: jsou výsostné vnímavým a pokorným poznáním. Stejně jako básně.

Samozřejmě, že tato kniha je především o nás, o lidech. Můžeme ji vnímat jako obžalobu i jako modlitbu, jako varování i jako doznání. Může se nám nad ní sevřít srdce. Můžeme ji konečně i odložit, protože si nechceme ledaco přiznat. Můžeme ji kriticky zvažovat. Můžeme s ní polemizovat. Můžeme vlastně cokoli. Ale s jejím vážným poselstvím už nepohneme. Díky za to, že vznikla.