Veřejné knihovny antické Římské říše

Následující článek vychází z mé bakalářské práce, nazvané Knihovny ve starověkém Římě a římské říši, která byla úspěšně obhájena na Ústavu informačních studií a knihovnictví Univerzity Karlovy v září 2010.

Téma práce jsem si vybrala především proto, že se zajímám o historii antického Říma a životní styl starých Římanů, který byl kromě vedení válek také silně spjat se slovem, literaturou a potažmo také s knihovnami. Práce se zabývá starověkou římskou knižní a knihovnickou kulturou z komplexního hlediska, ovšem následující text klade důraz především na veřejné knihovny.

Veřejné knihovny antického Říma nám jsou již více než dva tisíce let vzdálené, přesto lze mezi nimi a moderními knihovnami najít mnohé styčné body. Dnešním veřejným knihovnám se římské antické knihovny blíží svým důrazem na příjemné prostředí pro uživatele, které se odráželo i v architektuře tehdejších veřejných knihoven. Byli to právě antičtí Římané, kterým se podařilo snoubit krásné interiéry a exteriéry knihoven s jejich praktičností, která v sobě zahrnovala jak péči o čtenáře, tak péči o knihy. I dnešní architekti knihoven a knihovníci sami se stále snaží tohoto optima dosáhnout.

Římané vytvořili s jistou pomocí Řeků a dalších národů v rolích otroků jednu z kulturně nejvyspělejších civilizací starověku. Zpočátku velmi pragmatický národ zemědělců a válečníků si osvojil umění psát literaturu poměrně pozdě (zhruba v polovině 3. stol. př. n. l.), nicméně se mu během několika staletí podařilo vyprodukovat značné množství různorodé literatury (především filozofická, rétorická, historická, dramatická a lyrická tvorba). Římané se zapojili se i do mezinárodního knižního obchodu a vytvořili si i knižní obchod vlastní, v němž byl papyrus hlavní psací látkou. Gramotnost se v zemi díky vzdělávání rozšířila natolik, že celou říší v prvních několika staletích našeho letopočtu proudila bohatá korespondence.

Centrem knižní kultury v rozsáhlé říši bylo hlavní město Řím, sídlo senátu a později i císaře. Na počátku knižního obchodu v italské části země stáli ve 2. a 1. stol. př. n. l. bohatí učenci a politici jako byl Titus Pomponius Atticus nebo Marcus Tullius Cicero, kteří udržovali obchodní styky s knižně vyspělou řeckou částí říše. Bohaté soukromé knihovny, které tito muži vlastnili, byly inspirací pro sepisování vlastních latinských děl, jejich prodej a vytváření soukromých knihovních sbírek.

Osobní knihovny, existující již od 2. stol. př. n. l. v domech a vilách movitějších občanů, obsahovaly především v počátcích hlavně řeckou literaturu a i jejich architektura se blížila řeckému stylu uspořádání knihoven: knihovna byla místnost pro uložení knih na dřevěných policích a ve skříních; četba a studium knih se provádělo v dalších částech budovy nebo venku na kolonádě. Nejvýznamnějším svědkem o podobě soukromých knihoven je Papyrová vila v Herculaneu, uchovaná díky výbuchu Vesuvu v roce 79 n. l.          

Vlivem vnitřních politických faktorů a dobývání říše zvenčí ve 4. stol. n. l. došlo k oslabení země a eventuálnímu rozpadu na východní a západní části. Východní část prosperovala ještě dalších tisíc let, ovšem západořímská říše roku 476 zanikla a s ní i převážná většina klasických knihoven.

Charakteristika čtenáře

Než se začneme podrobně věnovat veřejným knihovnám v římské říši, bylo by vhodné si ujasnit, kdo vlastně v Římě četl. Římský občan nemusel manuálně pracovat, proto popularita knih a literatury v antickém Římě není nijak překvapivým faktem. Zvláště za doby císařství, kdy už de facto občan neměl ani žádnou reálnou politickou moc, se rozvíjel individualismus, který čtení knih a psaní dopisů podněcoval.

Římský občan byl od věku sedmi let vzděláván učiteli-otroky (často řeckého původu) pod dozorem otce rodiny, od 3. století př. n. l. vedle domácího vzdělávání začaly vznikat i první školy a myšlenka vzdělání jako odpovědnosti státu začala v této době nabývat na síle. Vzdělávání bylo rozděleno na jakési tři stupně: úplné základy; cizí jazyk, historie, zeměpis a studium latinské i řecké literatury a řečnictví. V době císařství existovaly rovněž i vyšší školy pro speciální obory jako bylo např. právo. Běžné bylo i cestování za vzděláním do Řecka.

Z výše uvedeného se dá odvodit, že poměrně velká část obyvatelstva římské říše byla gramotná – ať už občané nebo otroci, kteří jim vzdělání poskytovali, opisovali knihy atd. I když především ve vysokých kruzích byli všichni občané gramotní, tato skutečnost ještě neznamenala, že se mimo dopisování věnovali i četbě – např. Cicero i Seneca odsuzovali spoluobčany oddávající se pouze nicnedělání nebo rozkoším. Podobně i chudí občané, kteří měli ve veřejných lázních, které sloužily jako jakási zábavní centra, k dispozici knihovny, mohli být spíše více zaujati zde pořádanými veřejnými hrami nebo konverzací s dalšími návštěvníky. Stejně jako dnes tedy pouhá gramotnost nemusela nutně znamenat automaticky i kupování či půjčování a čtení knih. Podobně vlastnictví knih zároveň neznamenalo, že byly tyto knihy i čteny. Mnozí boháči je rádi vystavovali na odiv a předkládali je jako známku své vzdělanosti.

Kdo tedy byli v antickém Římě čtenáři? Domnívám se, že jimi byli především žáci ve školách, studenti, občané a propuštěnci různého materiálního zázemí, kteří byli sami literárně činní, bohatí občané – vzdělanci se zájmem o literaturu (často mecenáši nebo i sami autoři). Dále otroci zaměstnaní jako vychovatelé a učitelé, opisovači, knihovníci, správci apod. – tedy působící v jakémkoli oboru, který vyžadoval práci s psaným slovem.

Počátky veřejných knihoven ve starověkém Římě a římské říši

Záměr postavit veřejnou knihovnu v Římě jako první projevil Gaius Julius Caesar (100 – 44 př. n. l.). V čele jeho knihovny měl stanout odborník Marcus Terentius Varro, autor třísvazkového díla „De bibliothecis“. Zůstalo ovšem jen u záměru a do své smrti již Caesar žádné konkrétní kroky ke zbudování knihovny nepodnikl.

O několik let později na Caesarovy plány navázal Asinius Pollio (75 př. l. n. - 4 n. l.) – řečník, spisovatel a vojevůdce, blízký přítel největších básníků své doby, včetně Vergilia a Horatia. V roce 39 př. n. l. stál Pollio v čele vítězného tažení proti Parthům, které mu přineslo dostatek financí na stažení se z politiky i na vybudování první veřejné knihovny Říma. Knihovna byla situována blízko místa, kde bylo později postaveno Trajánovo forum a měla dvě části – s řeckou a latinskou literaturou. Tento model původně pro svou knihovnu uvažoval i Caesar a později se stal téměř normou nejen pro veřejné knihovny.

Knihovna musela být postavena mezi lety 44 př. n. l. (zavraždění Caesara) a rokem 27. př. n. l., kdy zemřel Terentius Varro, který byl jediným žijícím autorem, majícím v knihovně svou sochu – vedle dalších slavných, již zesnulých spisovatelů. Je dost pravděpodobné, že historik i pomáhal s organizací knihovny, což může být důvodem přítomnosti sochy.

Bohužel se o knihovně dochovaly pouze písemné zmínky, nebyly nalezeny ani její základy. Někteří se domnívají, že se mohla nacházet v komplexu veřejných budov zvaném Atrium Libertatis, který nechal Pollio ze svých prostředků zrekonstruovat.

Architektura a zařízení knihoven

Architekty velkých veřejných knihoven římské říše byli s největší pravděpodobností architekti monumentálních veřejných komplexů budov chrámů nebo lázní, jejichž součástí bylo mnoho veřejných knihoven. Tito architekti byli ve službách císařů, stavěli a renovovali palácové komplexy a chrámy. Architekt nejen navrhoval budovy a zhotovoval jejich plány (dochovalo se několik nákresů z 1. stol. př. n. l.), ale vybíral i přesné umístění, orientaci budovy a dohlížel i na stavbu knihovny.

Ačkoliv zpočátku byla římská architektura silně ovlivněna architekturou řeckou, v době, kdy docházelo ke stavbě veřejných knihoven v římské říši, se už vyvinul vlastní římský styl, tudíž římské veřejné knihovny se již od počátku velmi lišily od veřejných knihoven řeckých. Na rozdíl od řeckých knihoven byly římské primárně navrhovány pro čtenáře, aby tvořily příjemné prostředí pro čtení a práci s textem pro uživatele; nebyly jen místem pro skladování knih, ve kterém si je mohla veřejnost půjčovat. Při růstu počtu knih v římských knihovnách tak mohl po čase nastat problém s nedostatkem místa pro uskladnění knih.

Nejvýznamnějším architektem za císaře Augusta byl patrně Vitruvius (Marcus Vitruvius Pollio; cca 80-70 – cca 15 př. n. l.); o architektovi císaře Domitiana (vláda 81 – 96 n. l.) - Rabiriovi - dokonce víme, že renovoval Augustovu dvojjazyčnou knihovnu, pracoval i na komplexu císařských budov na Palatinu – je možné se domnívat, že se tudíž i podílel na podobě tamních knihoven. Appolondrus z Damašku působil především za císaře Trajána (vláda 98 – 117 n. l.) a vtiskl podobu Trajánovu foru a Trajánovým lázním.

Velké římské knihovny se vyznačovaly dokonalou symetričností a velkolepostí, obě tyto kvality měly v návštěvníkovi umocnit pocity výjimečnosti vědění, které knihovna zprostředkovávala. Propojení s chrámem či jeho těsná blízkost a socha příslušného boha či bohyně v zadní stěně knihovny pak pocit nadpozemskosti ještě umocňovala.

Knihovny byly většinou situovány na východ, což umožňovalo dostatečný přísun denního světla v ranních a dopoledních hodinách. Měly obdélníkový tvar a okna jen na čelní stěně, ve které se nacházel i vchod, ochraňovaný stoyou před nepřízní počasí. Některé knihovny měly přední stěnu tvořenou pouze sloupy. Uvnitř budovy se několik schodů výše kolem stěn nacházela paralelní sloupořadí, nesoucí galerii, která sloužila jako sklad pro knihy, případně jako galerie uměleckých děl. Pod galeriemi se podél stěn nacházely police s knihami. Schody, které ke kolonádám vedly, měly nejen estetickou funkci, ale sloužily i k sezení a ochraňovaly knihy před případnou povodní.

Regály na knihy nazývané armaria, případně scrinia byly zhotovené ze dřeva a opatřeny číslem a kromě delších stěn byly částečně vestavěné i do zadní zdi bez oken, ovšem nikdy do přední vstupní stěny. Armaria byly vestavěny asi 60 cm hluboko do stěny knihovny, 40 cm nad podlahou a byly široké kolem 150 cm a vysoké do 170 cm. Tyto skříňové regály byly číslovány a uvnitř rozděleny přepážkami, které umožňovaly skladování několika-svitkových děl pohromadě a měly – nejspíše dvoukřídlé - dveře, které se daly uzavřít.

Z vnitřní strany byly stěny knihovny obloženy do určité výšky nejčastěji mramorem, který nejen dobře vypadal, ale zároveň poskytoval materiálům uvnitř knihovny ochranu před vlhkostí. Nad úrovní polic bývaly stěny obloženy omítkou s malbami významných osobností. Podobně i dřevěný strop s obložením byl nejspíše vyzdoben malbou, specificky malbou reliéfní. Podlaha knihovny byla buď obložena mramorem, nebo – od 1. stol. n. l. - i barevnými mozaikami. Po vzoru soukromých knihoven byly veřejné knihovny vyzdobeny bustami nebo i celými sochami významných spisovatelů a myslitelů minulosti, případně i současnosti. Augustus nechal dokonce do knihovny na Palatinu umístit bronzový nápis z Delf, jako ukázku starého řeckého umění a příklad tehdejšího archeologického bádání.

Složení, organizace a ochrana knihovního fondu

Knihovny ve svém fondu obsahovaly knihy jak v latině, tak v řečtině, velké knihovny (už např. výše zmíněná knihovna Asinia Pollia) měly většinou rovnou dvě části pro každý jazyk.

Nicméně knih latinské literatury obsahovaly římské knihovny požehnaně. Z jedné básně, kterou napsal básník Ovidius v době svého vypovězení z Říma, se dozvídáme, že knihovna na Palatinu vlastnila knihy klasických i současných autorů. Knihovny poskytovaly ke čtení tituly z prózy a poezie, které nejspíše nebyly uloženy odděleně; dále pak projevy, císařské dokumenty a listiny (především knihovna Trajánova fora) a odborné práce v knihovně v Chrámu míru. Součástí jejich fondu byly i historické archivy, dochované z doby, která založení veřejných knihoven dlouho předcházela. Lze předpokládat, že knihovny v provinciích ještě navíc vlastnily knihy místních autorů, které se v knihovnách v Římě nevyskytovaly.

Nárůst fondu nebylo možné řešit navýšením počtu mobilních polic, jak je to možné dnes. Veřejné knihovny měly lahodit oku a počet vestavěných polic nebylo možné zvýšit – nedostatek místa v knihovně se tudíž řešil stavbou nové knihovny. Zhruba do období Trajánovy vlády počet veřejných knihoven poměrně rychle rostl – v polovině 3. stol. n. l. jich jen v samotném městě bylo 29. Lze se také domnívat, že se knihovny pak přirozeně specializovaly, protože nebylo třeba, aby knihovny umístěné poměrně blízko sebe skladovaly všechny totožné tituly.

Knihy byly pro knihovnu získávány především opisováním, dále pak dary, konfiskací nebo nákupem. Spisovatelé darovali kopie svých děl přátelům a knihovnám – mít své knihy ve veřejné knihovně bylo velmi důležité pro šíření povědomí o díle a bylo rovněž otázkou prestiže. Starší díla se rovněž získávala ze soukromých knihoven milovníků literatury, jako byl Atticus (po smrti) nebo Lucullus (konfiskace). Řecké texty se z velké části získávaly opisováním knih v Alexandrijské knihovně.

Katalog knihoven se většinou skládal z několika svitků, které byly rozděleny na kategorie. V těch byly vypsány, nikoliv abecedně, tituly, které do příslušné kategorie patřily. Záznam v katalogu obsahoval název díla, počet řádků v díle, prvních několik slov textu a poznámku o autorovi. Hledání v katalozích se posléze usnadnilo s použitím kodexu. Ke svitkům se přidával štítek s názvem díla, počtem knih a počtem řádků v každé knize.

Přestože byly police v knihovnách číslovány, nebylo snadné svitek najít, i když byla známa jeho přibližná lokace, jelikož v každé ležely na sobě horizontálně stovky svitků. Po vybrání požadovaných svitků je knihovník položil vertikálně do koženého kbelíku určeného pro přenos papyrových knih.

Ochranu knižního fondu proti jasnému dennímu světlu a vlhku, tedy nejškodlivějším faktorům, řešili Římané několika způsoby. Proti vlhkosti vzlínající ze stěn se knihy ochraňovaly umístěním zadní stěny armarií několik centimetrů od stěny. Malta stěn se začala vyrábět spíše ze střepů než z písku. Stavěly se dokonce ochranné zdi, které byly paralelní k vnějším stěnám. Mezi vnější a ochrannou zdí byla průchozí chodba (peristasis), která byla na nižší úrovni, než podlaha knihovny a nejspíše se do ní odváděla voda. Vlhkost ve vzduchu a denní světlo se regulovaly omezením průvanu a přítomností jen malých oken v přední – východní stěně a světlíků uprostřed střechy knihovny. Malá okna na východní stěně a světlík poskytovaly knihovně osvětlení, dále se lze domnívat, že si knihovníci uvnitř knihovny ve skladovacích prostorách bez oken svítili i olejovými lampami.          

Správa knihoven, její zaměstnanci a poskytované služby

Vzhledem k tomu, že se nám o knihovnách dochovaly většinou pouze písemné zmínky o jejich existenci, fragmenty knihovních katalogů, případně základy nebo trosky budov, o kterých se můžeme pouze domnívat, že sloužily jako knihovny; není jednoduché udělat si obraz o tom, jak konkrétně byly administrativně spravovány.

Je ovšem možné se domnívat, že veřejné knihovny, především ty většího typu patřící císaři, byly spravovány hierarchickou sítí kvalifikovaných pracovníků od vysokých úředníků (z řad dobře postavených občanů), přes propuštěnce, po otroky vykonávající složité i ty nejjednodušší práce. Přičemž osoba císaře byla pro správu a vůbec existenci veřejných knihoven klíčovou.

Hierarchickou strukturu správy knihoven si můžeme ukázat na příkladu Alexandrijské knihovny, která byla od přelomu letopočtu nejen vzorem pro velké veřejné knihovny, ale i součástí knihoven římského impéria. Vedoucí úředníci byli nazýváni procuratores, vyšší knihovničtí pracovníci bibliothecarii, asistenti – otroci byli zváni a bibliotheca, opisovači antiquarii, archiváři pak bibliophulakes. Početná obsluha knihovny pak byla rekrutována z řad otroků vlastněných státem (servi publici). Těchto zaměstnanců bylo v Alexandrijské knihovně tolik, že měli dokonce vlastního lékaře (medicus a bibliothecis), který byl z řad propuštěnců.

Dále se v dochovaných záznamech vyskytuje termín librarius, který označoval dobře vzdělaného úředníka z řad otroků. Tuto funkci občas zastávala i žena. Librarius může být alternativním označením funkce antiquarius. Objevují se i zmínky o otrocích zvaných vilici, kteří v kontextu knihoven zastávali dozorčí, manažerskou funkci nad ostatními otroky a udržovali budovu knihovny.

Zdá se, že nejpočetnější vrstvou knihovníků byli a bibliotheca a nejspíš neměli pouze jednu specifickou funkci k zastávání, nejspíše to byli především oni, kteří asistovali čtenářům. Zaměstnanci veřejných knihoven z řad otroků zřejmě nepracovali pouze v jedné z knihoven, ale když už jednou zastávali knihovnické funkce, pracovali zrovna v té státní knihovně, která jejich služby potřebovala. V době počínajícího císařství pocházela většina kvalifikovaných knihovníků ze soukromého sektoru otroků, kteří se starali o knihovny bohatých občanů státu a v 1. stol. n. l. patřili zaměstnanci veřejných knihoven v Římě k osobnímu císařovu personálu.

Procuratores bibliothecarum – ředitelé - nezastávali pouze vedoucí knihovnické funkce, ale měli na starosti i další státem uložené povinnosti, ať už finančního nebo diplomatického rázu. Například učitel císaře Hadriana, Lucius Julius Vestinus byl zároveň říšským sekretářem, kurátorem Alexandrijského muzea a prokurátorem knihoven v Římě. Mezi další muže zaměstnané v této pozici patřili třeba Dionysius z Alexandrie (kolem roku 100 n. l.) nebo spisovatel Suetonius, oba za císaře Hadriana.

Nakonec se zaměřme na služby, které veřejné knihovny v římské říši nejspíše poskytovaly. Veřejné knihovny v Římě měly otevřeno jen určitou dobu - od úsvitu do poledne - a určité dny (dny se dělily na úřední a neúřední a na dny zasvěcené bohům a běžné dny) a nedovolovaly vypůjčení knih domů. Toto ovšem neplatilo pro císařské knihovny na Palatinu, kde záleželo na nařízení císaře a jeho nejbližších asistentů.

Veřejné knihovny sloužily spisovatelům, učencům, literárním nadšencům a opisovačům, kteří opisovali buď pro své pány, nebo pro knihkupectví na zakázku od zákazníka. S největší pravděpodobností si knihy nemohli z důvodu bezpečnosti z polic vzít sami čtenáři, ale byly jim nošeny zaměstnanci knihovny. Kromě schodů, na kterých se dalo sedět, byly k pohodlnému čtení a opisování v knihovně k dispozici i čtecí stolky, zvané pluteus.

Vybrané veřejné knihovny v Římě

Knihovna na Palatinském pahorku, rovněž zvaná Knihovna Apollonova chrámu, byla druhou veřejnou knihovnou postavenou v Římě. Jak už naznačuje její druhý název, byla spojena s Apollonovým chrámem a postavena císařem Augustem krátce po roce 28 př. n. l. v severní části Palatinu. Měla dva sály, umístěné vedle sebe, pro latinskou a řeckou literaturu. Byla velmi poničena při velkém požáru Říma v roce 64 n. l. a za Domitiana renovována (v letech 81 - 96 n. l.). Tato knihovna sloužila primárně císaři a jeho zaměstnancům a byla císaři přímo podřízena – záleželo jen na něm, do jaké míry se chtěl chodem knihovny zabývat. Umístění díla v této knihovně znamenalo pro současné autory velkou čest a bylo známkou jakési kanonizace autora a jeho díla. Tato knihovna byla definitivně zničena při velkém požáru 18. března 363 n. l.

Knihovna Augustova chrámu byla na Palatinu postavena na popud císaře Tiberia (vláda 14 - 37 n. l.) a dostavěna za Caliguly (vláda 37 – 41 n. l.). Byla otevřena v srpnu 37 n. l. a umístěna nejspíše na severu nebo severovýchodě pahorku, ovšem nic se z ní nedochovalo. Z písemných památek víme, že zde byla umístěna socha Apollona, která měřila kolem 15 metrů, tudíž lze soudit, že i budova knihovny byla velmi rozsáhlá – musela být alespoň 18 m vysoká. Zachoval se nápis, který jako ředitele Tiberiových knihoven jmenuje Tiberia Julia Pappuse, římského občana, který kromě této funkce jinou důležitou funkci nezastával.

Knihovnu Portica Octaviana nechal postavit Augustus na počest své sestry a jejího zemřelého syna kolem roku 23 př. n. l. mezi Kapitolem a Tiberou. Ředitelem knihovny byl císařem zvolen propuštěněc a filolog Gaius Mellissus. Z písemných záznamů se dozvídáme, že měla řeckou a latinskou část, bohužel se z ní nic nedochovalo. Císař Domitian nechal knihovnu rekonstruovat po požáru v roce 80 n. l. a část jejího fondu nahradit kopiemi z Alexandrijské knihovny. Ve své době byla prý jednou z nejvíce navštěvovaných knihoven.

Knihovna Chrámu Míru byla postavena za císaře Vespasiana kolem roku 70 n. l., byla bohatě zdobena a obsahovala především knihy filologického zaměření. Na místě Vespasianova fora se dochovaly zbytky budovy, které knihovně mohly patřit, ovšem nedá se tak tvrdit s jistotou. Knihovna byla zničena požárem v roce 191 n. l., později byla zrekonstruována – ovšem neví se kým ani kdy. Jisté je pouze, že koncem 4. stol. n. l. ještě stála.

Knihovna na Trajánově foru – Bibliotheca Ulpia vznikla v letech 112 – 117 n. l. jako součást komplexu, do nějž patřil ještě Trajánův sloup a bazilika Ulpia. Náměstí bylo umístěno podél Kapitolského pahorku a navrženo řeckým architektem Apollondrem z Damašku. Knihovna se zachovala natolik, že je možná její téměř úplná rekonstrukce. Knihovna měla dvě budovy (s latinskými a řeckými texty), čelem naproti sobě, vzdálené od sebe 37,8 m, s portikem mezi sebou, uprostřed něhož stál mohutný Trajánův sloup. Knihovna, která se nacházela na jihozápadě od sloupu, blíže Kapitolu, se zachovala lépe: dochovala se podlaha, vyzdobená žulou a žlutým mramorem, spodní části zdí a velké množství úlomků kamene a bílého mramoru z výzdoby zdí. Tato knihovna měřila 27,1 x 20,1 m, měla dvě podlaží a klenutou střechu se skleněnými okny. Z naznačeného výklenku v zadní stěně lze usoudit, že tam byla umístěna socha velmi velkých rozměrů, pravděpodobně z bílého mramoru. V zadní části knihovny se nacházely schody, kterými se dalo dostat do druhého podlaží – na galerii. První podlaží v přední části knihovny nemělo zeď, pouze několik sloupů. Pokud byla knihovna zrovna zavřená, umístily se mezi sloupy bronzové zástěny. Podle množství výklenků pro regály lze odhadovat, že jedna budova knihovny mohla pojmout zhruba 10 000 svitků.

Knihovna v Trajánových lázních. Lázně byly dokončené roku 109 n. l., postavené na popud Nerona. Knihovna měla dva sály naproti sobě, vzdálené asi 300 m od sebe. Zadní stěny obou sálů měly podobu apsidy s výklenkem pro sochu ve středu a celkem dvacet výklenků pro knihy ve dvou řadách nad sebou. Tyto výklenky měly neobvykle velké rozměry: 4,45 m vysoké, 2,06 metrů dlouhé a 0,73 m hluboké. Z knihovny se dochovaly trosky.

Knihovna v Neronových lázních byla otevřena spolu s celým komplexem lázní roku 64 n. l., skromné pozůstatky lázní ovšem pocházejí z doby po jejich rekonstrukci architektem Alexandrem Severem na počátku 3. stol. n. l. Dvojitá knihovna se nacházela na severu komplexu. Dochovaly se výklenky na regály a na sochu a zbytky schodů a lavic na sezení.

Knihovna lázní v Caracalle, postavená mezi lety 212 až 224 n. l., měla dva identické sály umístěné uvnitř obvodové zdi, naproti sobě a 260 m od sebe. Oba měly obdélníkový tvar rozměrů 36,3 x 21,9 m, přičemž delší stěny tvořily přední a zadní stěny knihoven. Přední stěna knihovních sálů byla, podobně jako v Ulpii, otevřená, s řadou deseti sloupů. Zadní stěna měla velký výklenek na monumentální sochu a celkem 32 výklenků na regály. Každý sál knihovny měl dvě podlaží, přičemž v tom vyšším se nacházela galerie. Z knihovny se rovněž dochovaly trosky.

Knihovna Diokleciánových lázní byla spolu s komplexem postavena koncem 3. stol. n. l. Ačkoliv se lázně dochovaly v téměř původní podobě až do roku 1500, kdy byl Michelangelo pověřen stavbou baziliky na tomto místě, je dnes už téměř nemožné přesně určit, kde v komplexu se sály knihovny nacházely ani jaký měly tvar.

Vybrané veřejné knihovny mimo město Řím

Knihovny v Pompejích. Chrám Fortuna Augusta byl nejspíše používán i jako veřejná knihovna. Stejně tak mohla jako knihovna sloužit i Svatyně obecních bůžků, rozsáhlý veřejný komplex, o jehož přesném užití se odborníci pouze dohadují. Velká veřejná knihovna se mohla nacházet ještě v komplexu Lararium na hlavním náměstí, kde se nachází obloukovitá místnost s osmi menšími výklenky a jedním větším; dále je možné, že se jako knihovna používal hlavní sál budovy Macellum, ležící v severovýchodní části hlavního náměstí města.

Knihovna v Comu byla postavena v roce 96 nebo 97 n. l. na přání říšského správce Plinia Mladšího (61 – cca 113 n. l.), který ji věnoval svému rodnému městu a rovněž daroval i peníze na její údržbu. Pliniova knihovna v Comu se pokládá za první knihovnu, která byla založena tímto způsobem: darem soukromého občana městu k veřejnému užívání.

Knihovna v Aclepiu byla v lázeňské čtvrti na okraji Pergama postavena za vlády císaře Hadriana (117 – 138 n. l.) na popud místní vzdělané a vlivné ženy – Flavii Melitine. Dochovaly se základy této knihovny prozrazující typické římské architektonické uspořádání. Knihovna měla rozměry 16,52 x 18,5 m, ovšem jen 16 regálů. Lze tudíž soudit, že sloužila především k odpočinkovému čtení pacientů, kteří se v Aclepiu zrovna léčili.

V Aténách nechali Římané v průběhu 2. stol. n. l. v Aténách postavit dvě nové knihovny. Jedna byla postavena kolem roku 100 n. l. Titem Flaviem Pantainem a věnována císaři Trajánovi, dochovaly se z ní jen zbytky základů. Z nich se lze ovšem dozvědět, že tato knihovna byla postavena v tradičním řeckém stylu – několik menších místností a sloupořadí. 200 metrů od této knihovny nechal císař Hadrian postavit knihovnu spojenou s klášterem. Celý komplex měl rozměry 82 x 60 m a nacházela se v něm i sloupořadí. Samotná knihovna se nacházela na prostoru 23 x 15 m, byla postavená v římském stylu s výklenky pro regály (kterých mohlo být až 66) a s přední stěnou tvořenou pouze sloupy, ovšem s vnější bronzovou bránou, která knihovnu uzavírala mimo otevírací dobu.

Celsovu knihovnu v Efesu nechal kolem roku 135 postavit Tiberius Julius Aquila Polemaeanus na památku svého otce, T. J. Celsa Polemaeana, prokonzula pro Asii. Zbytky, které se z Celsovy knihovny dochovaly, jsou poměrně rozsáhlé a patří k nejznámějším antickým památkám. Knihovna měla rovnou střechu s kulatým světlíkem (oculus), fasádu z mramoru, dvě podlaží se sloupy a sochami, přičemž ta největší se nacházela v apsidě v zadní stěně. Rozměr knihovny byl 16,7 x 10,9 a mohla skladovat až 12 000 svitků ve 30 regálech.

Knihovna v Soluni byla postavena v polovině 2. stol. n. l. za vlády Antonina Pia (138 – 180 n. l.) v oblasti Římského fora. Jednalo se o samostatnou budovu o jedné obdélníkové místnosti se třemi dveřmi a byla nezvykle natočená čelem k jihu. V hlavním výklenku byla umístěna socha Medici Atheny s podobou císařovny Julii Dommy, o které se ví, že měla intelektuální zájmy. Koncem 4. stol. n. l. byla knihovna přestavěna v byzanckém stylu.

Knihovna v Thamugadi (Timgadu) v severní Africe byla postavena zhruba ve 3. stol. n. l. a jedná se o jakousi menší repliku knihovny v Trajánových lázních v Římě. Byla věnována nám neznámým občanem městu k veřejnému užití. Budova měla pouze jedno podlaží a s rozměry 25 x 23,5 m patřila k největším budovám ve městě. Největší apsidální místnost s výklenky pro regály a velkým výklenkem pro hlavní sochu sousedila se dvěma obdélníkovými místnostmi, nejspíše sloužícími k uskladnění knih.

O knihovně v Kartágu se dochovaly pouze písemné zmínky. Musela být postavena mezi obdobím Augustovy vlády a 2. stoletím n. l., kdy už podle textů fungovala. Kartágo bylo Římany srovnáno se zemí roku 146 př. n. l. a znovuobnoveno za Augusta. Budova knihovny se nacházela na jihu hlavního náměstí a měla obdélníkový tvar a dvě podlaží. Zdá se, že byla postavena podle předlohy Celsovy knihovny v Efesu.

Alexandrijská knihovna nebyla veřejnou knihovnou ve smyslu římských veřejných knihoven, ale byla jako součást Múseionu, starořecké vědecké školy, knihovnou přístupnou pro vědeckou veřejnost. Ve srovnání s velkými římskými knihovnami se jednalo o ohromný kolos, výjimečný velikostí svého fondu, který v Caesarově době mohl dosahovat až 700 tisíc papyrových svitků. Do rukou Římanů se dostala spolu s Egyptem roku 30 př. n. l. Císař Claudius (vláda 41 – 54 n. l.) nechal k původní budově přistavět nástavbu, ve které se pak pořádala čtení dvou jeho historických knih: dvacetidílná o dějinách Etrusků a osmidílná o dějinách Kartága, obě napsané v řečtině. Tato nástavba i její interiér byly nejspíše v římském stylu, přesto se lze domnívat, že do konečného zániku knihovny v roce 643 n. l. obsahovala knihovna i její římská nástavba převážně řeckou literaturu.

Knihovna v Pergamu, po Alexandrijské knihovně druhá největší knihovna antiky, byla pod kontrolou Římanů již od roku 133 př. n. l., kdy vymírající královský rod Attalovců odkázal pergamskou říši římské republice. Římští úředníci udržovali její chod minimálně do roku 31 př. n. l., kdy prý Marcus Antonius z moci senátu věnoval všech asi 200 000 knih z fondu knihovny královně Kleopatře. Ovšem vzhledem k tomu, že byl Marcus Antonius spíše mužem činu, než učení, a zrovna se nacházel v občanské válce s Octavianem, jednalo se - spíše než o romantické gesto - o krok čistě pragmatický. Spravovat knihovnu takového rozsahu bylo určitě finančně náročné. 

---

Seznam použité literatury

AMERY, Colin; CURRAN, Brian. The lost world of Pompeii. London : Francis Lincoln Ltd., 2002. 192 s. ISBN 978-07112-19663.

BOYD, Clarence Eugene. Public libraries and literary culture in ancient Rome. Milton Keynes : General Books LLC, 2009. 77 s. ISBN 978-1-4589-6013-6.

CASSON, Lionel. Libraries in the ancient world. New Haven : Yale University Press, c2001. 177 s. ISBN 978-0-300-09721-4.

CEJPEK, Jiří ... [et al]. Dějiny knihoven a knihovnictví. 2., dopl. vyd. Praha : Karolinum, 2002. 247 s. ISBN 80-246-0323-3.

DIX, Thomas Keith. Pliny's library at Comum. Libraries and culture. 1996, vol. 31, Winter 96, s. 85-102. Dostupný komerčně z WWW: <http://cat.inist.fr/?aModele=afficheN&cpsidt=3237460>. ISSN 0894-8631.

EWALD, Laura. Library culture in ancient Rome, 100 B.C. -- A.D. 400. Kentucky libraries. Winter 2004, vol. 68, issue 1, s. 9-11. Dostupný komerčně v databázi EBSCO z WWW: <http://search.ebscohost.com/>. ISSN 0732-5452.

FIELDEN, Jerry. Private libraries in ancient Rome [online]. c2001 , 05-05-07 [cit. 2009-04-08]. Dostupný z WWW: <http://www.jerryfielden.net/essays/privatelibs.htm>.

HORSFALL, Nicholas. Empty shelves on the Palatine. Greece & Rome. April 1993, vol. 40, no. 1, s. 58-67. Dostupný komerčně z WWW: <http://www.jstor.org/stable/643218>.

HOUSTON, George W. The slave and freedman personnel of public libraries in ancient Rome. Transactions of the American Philological Association. Autumn 2002, vol. 132, no. 1/2, s. 139-176. Dostupný komerčně z WWW: <http://www.jstor.org/stable/20054062>. ISSN 0360-5949.

HOUSTON, George. Tiberius and the libraries : public book collections and library buildings in the early Roman Empire. Libraries & the cultural record. 2008, vol. 43, issue 3, s. 247-269. Dostupný také komerčně z WWW (DOI) <http://dx.doi.org/10.1353/lac.0.0032 >. ISSN 1932-4855.

JOHNSON, W. A. Ancient libraries. [online]. 2002 [cit. 2010-01-22]. Dostupný z WWW: <http://classics.uc.edu/~johnson/libraries/ >.

PLATNER, Samuel Ball. A topographical dictionary of Ancient Rome. London : Oxford University Press, 1929. 609 s.

ROBERT, Jean-Noël. Řím : 753 př. n. l. až 476 n. l. Z francouzského originálu ... přeložila Jitka Matějů. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 270 s. ISBN 80-7106-398-3.

STAIKOS, Konstantinos Sp. The history of the library in western civilization. : 2, From Cicero to Hadrian. Z řeckého originálu ... přeložil Timothy Cullen. New Castle : Oak Knoll Press ; 't Goy-Houten : Hes & De Graaf ; Athens : Kotinos Publications, 2005. xxiv, 428 s. ISBN 90-6194-349-3.

THOMPSON, James Westfall. Ancient Libraries. Thompson Press, 2007. 128 s. ISBN 978-1-40675-182-6.

WIGHTMAN, Greg. Imperial fora of Rome. The Journal of the Society of Architectural Historians. March 1997, vol. 56, no. 1, s. 64-88. Dostupný z WWW <http://www.jstor.org/stable/991216>. ISSN 0037-9808.