Informace o knihách
a knihovnách
Informace o knihách
Snahy o zachycení zvuku se objevovaly v průběhu celých dějin lidstva, bohužel však bez úspěchu, pokud šlo o možnost jeho reprodukce v podobě, v jaké původně zazněl. První záznam zvuku vznikl až ve 2. polovině 19. století. Obsahoval hlas vynálezce Thomase Alva Edisona.[1]
Nejstarší nosiče zaznamenávající zvuk představují fonografické válečky. Zařízení nahrávající i reprodukující zvuk na fonoválečcích se nazývalo fonograf. Thomas Alva Edison si jej nechal patentovat roku 1877. Válečky byly kovové s hloubkovým spirálovým záznamem a přehrávaly se ručním pohonem pomocí kliky. Jejich původním účelem však nebylo zaznamenávání hudby, ale měly sloužit jako diktafony v kancelářích a také na nich měly být zachovány hlasy významných osobností tehdejší doby.[2] Od poloviny 90. let 19. století začínají být fonoválečky vytlačovány gramofonovými deskami. Svoje výsadní postavení v zaznamenávání zvuku si zachovaly ještě do roku 1910, pak již definitivně získala převahu gramofonová deska.[3] V kancelářích se však používaly až do 40. let 20. století. V českých zemích byl fonograf poprvé veřejně představen roku 1891. Zprvu byl spíše lidovou atrakcí či luxusním zbožím pro bohaté, s hromadnou výrobou ale postupně zlevnil a mohly si ho pořídit i domácnosti.[4] Jednu z nejstarších prodejen fonoválečků u nás měl v Praze A. Rosenthal. V Brně prodávala fonoválečky a další zboží firma Karel Jarušek a spol. pod značkou Alfa.[5]
Roku 1887 získal německý vynálezce Emile Berliner v USA patent na přístroj, který pojmenoval gramofon.[6] Název vznikl přesmyčkou ze slova fonogram, což je záznam na fonografickém válečku.[7] První desky byly vyrobeny z tvrzené gumy, měly stranový záznam a průměr 17 cm.[8] Obsahovaly jen krátké nahrávky na jedné straně desky. Gramofony byly stejně jako první fonografy na ruční pohon – při přehrávání bylo třeba otáčet zhruba stejně rychle jako při nahrávání. Regulátory se na Berlinerových gramofonech začaly zavádět od 90. let 19. století.[9] Hlasitost se dala řídit jenom podle použité jehly v závislosti na její hmotnosti. Mechanické gramofony se původně prodávaly jako hračky. Teprve s příchodem pérového pohonu na kličku a šelakových desek se gramofonu podařilo prosadit se a vytlačit fonograf. V Německu Berliner založil pro výrobu gramofonů a gramodesek firmu Deutsche Gramophon Gesellschaft.[10] V roce 1904 začala firma Odeon prodávat oboustranně lisované desky, což vedlo k jejich zlevnění a rozšíření. Zpočátku se vyráběly desky o různých průměrech (6-50 cm) a rychlostech (74-82 ot./min.), postupně se firmy dohodly na standardizaci, kterou se stala deska o rychlosti 78 ot./min., průměru 17, 25 nebo 30 cm s dostředným záznamem a oboustranným lisováním.
Roku 1948 vyvinula společnost Columbia dlouhohrající desku vyrobenou z polyvinylchloridu o průměru 30 cm s přehrávací rychlostí 33 1/3 ot./min a zhuštěným počtem drážek. Její největší výhodou byla samozřejmě prodloužená hrací doba. Dosavadní desky mohly zaznamenat pouze 3 minuty (u průměru 25 cm) nebo 5 min. (desky s průměrem 30 cm). Délka se provizorně dala prodloužit pomocí gramoměničů, které přehrávaly několik desek[11] za sebou bez obsluhy, a to na 30-50 min. U dlouhohrající desky dosahuje záznam na jedné straně přes 20 minut. Předností LP oproti standardním deskám je také systém variabilního zápisu používající proměnné rozteče drážek (micrograde variable). Výsledkem je zhuštěný záznam, úspora místa a prodloužení hrací doby. Odstup drážek na „normálních” deskách je konstantní, zatímco u desek s proměnnou roztečí je přizpůsoben (odstupňován) podle dynamiky nahrávané hudby (tiché pasáže - hustší zápis, hlasité pasáže - větší odstup drážek).[12] O rok později přišla firma RCA se sedmipalcovými (17,8 cm) vinylovými deskami o 45 ot./min. Tento formát se ustálil pro singly.[13]
Poté se začaly vyrábět gramofony se třemi rychlostmi: 78, 33 1/3 a 45 ot./min. Po 2. světové válce se při nahrávání zavádí magnetofon a magnetofonový pásek s možností střihu. Primární záznam do voskového kotouče nahradil magnetofonový pásek. Díky tomu se zvýšila kvalita nahrávek.[14] Voskové kotouče, na které se záznam přenášel z magnetofonového pásku, pak vystřídaly lakové folie. Gramofony se již vyráběly s lehkou přenoskou a safírovými hroty. V letech 1957-58 se prodávají první stereofonní desky.[15] V 50. letech končí standardní šelakové desky na 78 ot./min. a definitivně je nahrazují vinylové desky na 33 1/3 a 45 ot./min. Na počátku 70. let byla zahájena výroba kvadrofonních desek zaznamenávající čtyři kanály v jedné drážce (v ČSSR systém SQ).[16] Z gramofonového průmyslu v Československu se do současnosti podařilo zachovat továrnu v Loděnicích u Berouna. Patří mezi největší výrobce gramofonových desek na světě. Majitelem je firma GZ Digital Media. GZ v jejím názvu odkazuje na bývalé Gramofonové závody. Gramodesky lisuje na původních strojích z 60. let. V drtivé většině jsou desky určeny pro vývoz hlavně do USA a Velké Británie. Desky si zde nechávají lisovat samotní interpreti i velké korporace. Továrna vyrábí zároveň také etikety, obaly, CD, DVD, doprovodné materiály a tedy i kompletní sběratelské edice.[17]
Oproti gramofonovým deskám má magnetický záznam zvuku nesporné výhody: umožňuje střih nahrávky, přehrání ihned po natočení snímku, mazání a opětovný zápis a rovněž lze provádět záznam odlišnou rychlostí, než jaká bude použita při reprodukci.[18] Vyznačuje se minimálním šumem, lze jej neomezeně přehrávat bez poškození zvuku a není potřeba nic vyměňovat (jako jehly u gramofonů). Na druhou stranu je nutné přehrát celý pásek (nelze si vybrat určitou část), a nehodí se pro výrobu kopií (musí se znovu nahrát).[19]
Magnetický nosič je médium, které se zmagnetizuje, a následkem toho v něm zůstane trvale uložená informace.[20] První popis magnetického záznamu vznikl roku 1888 a jeho autorem byl Oberlin Smiths. Publikoval jej v časopise The Electrical World. Chtěl zdokonalit Edisonův fonograf s pomocí magnetického záznamu, ale jeho myšlenka se neujala. Roku 1898 zkonstruoval Waldemar Poulsen první magnetofon a nazval jej telegraphon.[21] Měl sloužit k automatickému záznamu telefonních hovorů a také fungovat jako fonograf. Záznamy se vytvářely na kovovém drátu. Byly určeny na záznam řeči, pro hudbu byly nevhodné. Později se přešlo na ocelový pás (ten využíval Československý rozhlas ještě ve 30. letech 20. stol.). V roce 1928 navrhl Fritz Pfleumer pro záznam papírový pás s feromagnetickou vrstvou (železitým práškem). Byl postupně zdokonalován, až byl papír nahrazen acetylcelulózou, což umožnilo lepší střih a uskladnění. Ve 40. letech došlo k dalším významným zlepšením. Byla zavedena předmagnetizace vysokofrekvenčním signálem. Zvýšila se tím kvalita záznamu a následně také konkurenceschopnost magnetického záznamu na trhu. Plněné pásky, tvořené polyvinylchloridem smíchaným s feromagnetickým materiálem, byly nahrazeny vrstvovými, které se skládaly z feromagnetické vrstvy nanesené na umělém podkladě. Ve 40. letech se již magnetofonové pásky používají v rozhlase. V 50. letech byl zahájen komerční prodej magnetofonů, 60. léta pak znamenají výrazný rozmach kazetové techniky. Roku 1969 se objevují kazetové magnetofony. V Československu byla sériová výroba kazet v Gramofonových závodech zavedena roku 1973. V roce 1975 se pak objevují první stereofonní kazety.[22] S příchodem magnetofonů se zdálo, že časem nahradí gramofonové desky. K tomu však nedošlo. Magnetický záznam se naopak stal oporou při výrobě gramodesek a existenci desky nijak nepoškodil.[23] Vyřadit gramofonovou desku se nepodařilo o něco později ani kompaktním diskům.
Výhody kompaktních disků oproti jiným médiím spočívají ve snadné manipulaci, přiměřené kvalitě zvuku, odolnosti proti poškození (škrábance a nečistoty výrazně nezhoršují čtení záznamu) a především v zaznamenávání a čtení informací opticky pomocí laseru bez kontaktu s médiem. Tím se záznam při přehrávání neopotřebovává jako např. u gramodesek nebo magnetofonových kazet. Problémem na druhou stranu může být oxidace okrajů disku s postupem let.[24] Další nevýhodou je samotný princip vzorkování, kdy je spojitý signál rozsekán a převeden na jedničky a nuly. Analogový signál je zjednodušen, aby mohl být přepsán do digitální podoby.[25] Kompaktní disk byl vyvinut primárně jako audionosič. Vlastníky patentu byly firmy Philips a Sony, které společně tento druh nosiče zdokonalovaly. Technické parametry a fyzikální vlastnosti kompaktního disku (CD DA) byly zaznamenány v normě zvané Červená kniha, což byl návrh obou společností. Udávaly v ní například vzorkovací frekvenci 44,1 Hz, průměr disku 12 cm a šířku 1,2 mm.
CD DA (Digital Audio, disk určený k záznamu zvuku) vznikl roku 1980. Hromadná výroba byla zahájena od roku 1982. Nejdříve se objevily na japonském trhu, do Evropy a Severní Ameriky se dostaly o něco později. Po vylepšení o možnost zápisu jakýchkoliv dat roku 1985 vzniká CD-ROM. Na přelomu 80. a 90. let se otevřely nové trhy a nastal největší rozmach CD. To umožnilo jejich zlevnění a dostupnost pro všechny. Roku 1991 byl zahájen prodej zapisovatelných disků CD-R a v roce 1997 také přepisovatelných CD-RW.[26][27] Ačkoliv prodej CD vedl k upuštění od magnetofonových kazet, gramofonové desky se mu vytlačit nepodařilo. Naopak obliba desek se drží na stabilní úrovni, zatímco CD pomalu mizí a střídá je internet a flash disky.[28]
Praktická část bakalářské práce byla věnována průzkumu provedenému během března a dubna 2013 pro plánovaný projekt Národní virtuální fonotéka, který však bohužel nebyl schválen. Cílem dotazníkového šetření bylo zjistit stav zvukových dokumentů ve vybraných paměťových institucích na území ČR. Z 89 platných odpovědí knihoven muzeí, škol a vědeckovýzkumných institucí vyplynulo, že 63 z nich shromažďuje a uchovává zvukové dokumenty. Nachází se v nich 16 fonoválečků, zhruba 95 881 gramofonových desek, 168 magnetofonových pásků, 22 939 magnetofonových kazet a 198 914 kompaktních disků. Gramodesky tedy představují v dotázaných institucích druhý nejčastější zvukový nosič hned po CD. Patnáct organizací nemá část nebo dokonce celý fond zkatalogizovaný. Ve většině případů se jedná o gramofonové desky. Devět dotázaných uchovává díla, která považují za vzácná. Pouze čtyři instituce provádí digitalizaci svého zvukového fondu a devět digitalizaci plánuje.
[1] MACEK, Jiří. ABC diskofila. 1. vyd. Praha: Supraphon, 1976. s. 9.
[2] LOCHMAN, Adolf. Gramofonová deska. 1. vyd. Praha: Práce, 1955. s. 18-26.
[3] LOCHMAN, A., ref. 2, s. 18-26
[4] GÖSSEL, Gabriel. Fonogram: praktický průvodce historií záznamu zvuku. Praha: Radioservis, 2001. s. 9-11. ISBN 80-86212-19-X.
[5] Tamtéž, s. 74
[6] MACEK, J., ref. 1, s. 10
[7] LOCHMAN, A., ref. 2, s. 26.
[8] MACEK, J., ref. 1, s. 10
[9] GÖSSEL, Gabriel. Fonogram 2: výlety k počátkům historie záznamu zvuku. 1. vyd. Praha: Radioservis, 2006. s. 36. ISBN 80-86212-44-0.
[10] MACEK, J., ref. 1, s. 11
[11] Vyráběly se pro ně komplety desek se speciálním číslováním.
[12] LOCHMAN, A., ref. 2, s. 146-164
[13] GÖSSEL, Gabriel. Fonogram: praktický průvodce historií záznamu zvuku. Praha: Radioservis, 2001. s. 18. ISBN 80-86212-19-X.
[14] LOCHMAN, A., ref. 2, s. 288-289
[15] MACEK, J., ref. 1, s. 19
[16] TUREČEK, I., ref. 14, s. 31-33.
[17] HORKÝ, PETR. U Berouna tiskne desky i Lady Gaga. E15.cz [online]. 13.1.2012 [cit. 2013-04-14]. Dostupné z: http://zpravy.e15.cz/byznys/obchod-a-sluzby/u-berouna-tiskne-desky-i-lad...
[18] TUREČEK, I., ref. 14, s. 182
[19] LOCHMAN, A., ref. 2, s. 187-196
[20] FORTUNA, Ján. Magnetický záznam. 1. vyd. Bratislava: Alfa, 1981. s. 90
[21] MACEK, J., ref. 1, s. 19
[22] TUREČEK, I., ref. 14, s. 182-184.
[23] MACEK, J., ref. 1, s. 19
[24] TIŠNOVSKÝ, Pavel. Optické paměti. Root.cz [online]. 19.8.2008 [cit. 2013-03-24]. ISSN 1212-8309. Dostupné z: http://www.root.cz/clanky/opticke-pameti/
[25] REICHL, Jaroslav a Martin VŠETIČKA. Princip záznamu a reprodukce zvuku. Encyklopedie fyziky [online]. c2006-2013 [cit. 2012-03-24]. Dostupné z: http://fyzika.jreichl.com/main.article/view/409-princip-zaznamu-a-reprod...
[26] KAPLAN, Jaromír. Populární cédéčko slaví třicetiny. Ekontech – časopis pro studenty techniky a ekonomie [online]. 4.10.2012 [cit. 2013-03-24]. Dostupné z: http://ekontech.cz/clanek/popularni-cedecko-slavi-tricetiny
[27] TIŠNOVSKÝ, P., ref. 31
[28] KAPLAN, J., ref. 33
JUSTOVÁ, Blanka. Průzkum ve vybraných paměťových institucích zaměřený na fond zvukových dokumentů – výtah z bakalářské práce. Duha: Informace o knihách a knihovnách [online]. 2013, 27(3) [cit. 2025-01-23]. ISSN 1804-4255. Dostupné z: http://duha.mzk.cz/clanky/pruzkum-ve-vybranych-pametovych-institucich-zamereny-na-fond-zvukovych-dokumentu-vytah-z-baka
Duha vychází 4× ročně v elektronické i tištěné podobě. Tištěná čísla ve formátu PDF naleznete zde.
|
|
|
|
Copyright Duha © 2025, Žádný příspěvek ani jeho část nesmí být reprodukován bez souhlasu autora a bez oznámení redakci.
