Rukopisy libret ze zámecké knihovny Jindřicha Viléma Haugwitze (1770–1842) v Náměšti nad Oslavou ve fondu Moravské zemské knihovny

Vydáno: 2011-04-22 (All day)
V rubrice: Z činnosti MZK
Autor: Eva Richtrová

Ve fondu MZK03 (Rukopisy a staré tisky) Moravské zemské knihovny se nachází 113 rukopisných libret, pocházejících ze zámku Náměšť nad Oslavou. Jedná se o soudobé opisy (duplicitní exempláře) souboru libret, jenž se spolu s hudebními nástroji, knihami o hudbě a dalšími souvisejícími památkami z pozůstalosti hraběte Jindřicha Viléma Haugwitze, pána Náměště nad Oslavou, dostaly roku 1950 do Hudebního oddělení Moravského zemského muzea v Brně, kde jsou také dodnes uchovávány. Duplicitní exempláře byly podle dochovaného strojopisného průvodního dopisu zaslány do tehdejší Státní vědecké knihovny v Brně 31. 3. 1982 a na konci minulého roku zkatalogizovány, a tím zpřístupněny badatelům.

Jindřich Vilém III. (nebo též Heinrich Wilhelm) von Haugwitz (1770–1842) byl potomek starého moravského rodu a od roku 1794 majitel zámku a panství Náměšť nad Oslavou, který se od tohoto roku stal jeho sídlem (rod Haugwitzů vlastnil náměšťské panství od roku 1752). Než se hrabě Jindřich Vilém usídlil v Náměšti nad Oslavou, žil v Brně a ve Vídni, kde též studoval a získal mj. hudební vzdělání – sám byl dobrým hudebníkem. Tento hudbymilovný zámecký pán v Náměšti založil vlastní dvorskou kapelu i sbor se sólisty, které kolem roku 1830 měly dohromady 65 členů. Jindřich Vilém i jeho syn Karel Vilém II. (1797–1874) opatřovali pro svoji knihovnu opisy mnoha hudebních děl za účelem jejich provádění zámeckým orchestrem a sborem, takže nakonec tato hudební sbírka náměšťských pánů čítala přes 2000 položek. Po smrti Jindřicha Viléma však zámecký orchestr bohužel zanikl, neboť jeho syn neměl na jeho udržení potřebné finance.

Velkým oblíbencem hraběte Haugwitze byl hudební skladatel Georg Friedrich Händel (1685–1759) – hovoří se dokonce o „händelovském kultu“ na zámku Náměšť nad Oslavou, budovaném tu zásluhou zámeckého pána. Dalším významným skladatelem, jehož díla se na Náměšti hrála, byl Christoph Willibald Gluck (1714–1787), s nímž se Haugwitz seznámil za svých vídeňských studií, a též Antonio Salieri (1750–1825), který byl sám znalcem a obdivovatelem Händelova díla a s nímž se Haugwitz ve Vídni spřátelil natolik, že Salieri byl několikrát jeho hostem v Náměšti a věnoval mu některá svoje díla (mj. gratulační kantátu k narozeninám). Styky udržoval Jindřich Vilém Haugwitz také s vídeňským kapelníkem a dvorním radou Ignazem Franzem von Moselem (1772–1844). Mosel se také věnoval úpravám Händelových oratorií, z nichž rukopis partitury oratoria Jephtha r. 1816 dedikoval přímo hraběti Haugwitzovi (v MZK03 opis pod sign RKP2–1255.509). Kromě uvedených hudebních skladatelů věnoval Haugwitz svoji pozornost ve větší míře ještě dílům saského mistra Johanna Gottlieba Naumanna (1741–1801), jehož hudební pozůstalost zčásti zakoupil.

Tyto společenské kontakty a hudební preference se odrazily ve skladbě dochovaných libret z Haugwitzovy sbírky, jež vlastní Moravská zemská knihovna. Hrabě byl totiž nejen hudebníkem, ale i literátem – překladatelem libret a jejich upravovatelem. Své autorské úpravy cizích libret podepisoval pseudonymem Übersetzer der Iphigenia in Aulis (Překladatel Iphigenie na Aulidě) nebo též Verfasser der Iphiegia von Aulis (Autor/tvůrce Iphigenie na Aulidě). Haugwitz výborně ovládal angličtinu, italštinu a francouzštinu, částečně švédštinu. Při svých překladech však do původních textů mnohdy vstupoval značně razantně a původní vyznění libreta dokonce pozměňoval. Mnohé jeho překlady lze tedy označit spíše za samostatná literární – básnická díla. Jeho přebásnění libreta opery Christopha Willibalda Glucka Iphigenia in Aulis, eine heroische Oper in drey Aufzügen. In Musik gesetzt von Ritter Gluck. Aus dem Französischen frey übersetzt vyšlo dokonce roku 1809 v Brně u Johanna Georga Gastla tiskem.

Opisy Haugwitzových překladů libret, které se nacházejí ve fondu MZK, tvořilo 7 již vyvázaných exemplářů v dobových papírových vazbách (obálkách), a dále nevyvázané jednotliviny o několika listech až po dvoulisté složky a jeden jednolist různého formátu. Nyní jsou již i všechna původně nevázaná libreta vyvázána do moderních plátěných vazeb. Většina libret je psána velice úhledným a dobře čitelným rukopisem kurentního písma, psaným vypsanou, jistou rukou, bez potřeby pomocného řádkování stránek, dodržujícím s velkou přesností obraz textového zrcadla na jednotlivých stránkách. Mohla tato písařská ruka patřit přímo Jindřichu Vilému Haugwitzovi? Kultivovanost rukopisu by svědčila pro kladnou odpověď, avšak představa, že by čistopisy všech svých překladů vyhotovoval hrabě sám, se zároveň nezdá jako příliš pravděpodobná.

Některá libreta mají na titulním listě dataci, vztahující se buď ke vzniku překladu nebo jeho čistopisu (případně k obojímu zároveň). Některé titulní listy jsou psány obzvláště ozdobně (zdvojené nebo šrafované tahy písmen, podtržení linkami jednoduchými až trojitými, dlouhé a ozdobně zahnuté tahy písmen končících v různých ozdobných kličkách a protaženích, použití tiskacích tvarů písmen v názvu díla atd.), takže při zběžném pohledu budí dojem titulního listu tištěného. Většina titulních listů je ovšem psána jednoduchým písmem, jaké je použito i dále v příslušném rukopisu, pouze například s podtržením a zvýrazněním (větší písmena) názvu, případně jména/jmen autora/autorů hudby. Konečně některá libreta (zejména dvojlisty) mají titulní list psán velmi jednoduše, bez jakýchkoliv ozdob nebo zvýrazňování částí názvu. Ozdobná podtržení linkami a dvojlinkami, někdy vlnovkami zakončenými ozdobnou smyčkou, najdeme i uvnitř textů – ať již jde o zvýraznění jmen vystupujících osob nebo odlišení různých dílčích částí textu, nástup zpěvu sborů ap. V některých rukopisech najdeme přeškrtání celých stránek nebo větších částí textu, různá zatržení částí textu tužkou apod., svědčící o „živé“ povaze těch libret – jejich využívání a případně dalším upravování.

Kromě popsaného úhledného a kultivovaného rukopisu většiny libret se u 20 exemplářů setkáváme s jinými písaři. Z této skupiny vizuálně vyniká zejména styl rukopisů PKP2–1255.442, PKP2–1255.452, PKP2–1255.465, PKP2–1255.466 a PKP2–1255.486 vyznačující se jakoby školskou úhledností a pečlivostí písma psaného těžší, ne tolik jistou písařskou rukou. Lze dokonce říci, že tyto kusy na první pohled vyvolávají dojem sešitu – písanky, kam žák pečlivě zapisuje svůj domácí úkol. Na první pohled také zaujmou rukopisy PKP2–1255.417 a PKP2–1255. 469, z nichž první je latinský a psán je latinkou, zatímco druhý je jazykově německý a psán tudíž písmem kurentním, oba však týmž písařem, jehož rukopis je na pohled velmi nepěkný, neupravený, rychlý, řádkování velice husté a neuspořádané (řádky uhýbají nahoru i dolů).

Některé titulní listy jsou poměrně mnohomluvné, jiné velmi lakonické, obsahující pouze název díla, autora hudby, autora úpravy (objevují se obě verze Haugwitzova pseudonymu), eventuálně datum. Zastoupení skladatelů odpovídá tomu, co jsme řekli o hudebním vkusu Jindřicha Viléma Haugwitze: převažují libreta děl Händelových, dále je početně zastoupen Gluck, Naumann, a Salieri; objevují se však i další skladatelé jako například Carl Philipp Emanuel Bach (1714–1788), Joseph Haydn (1732–1809), Johann Adolf Hasse (1699–1783), Johann Abraham Peter Schulz (1747–1800) a další. Obsahově jde o opery, části oper, zhudebněné žalmy, oratoria, kantáty aj. skladby. Zajímavé je, jakými přízvisky označuje Haugwitz na titulních listech opisů své oblíbené komponisty. Jeho nějvětší oblíbenec Georg Friedrich Händel se kupodivu nevyskytuje s žádným oslavným označením. Zato Antonio Salieri je pro Haugwitze buď „náš“ (unser) nebo „vznešený žák Gluckův“ (der würdige Schüler Glucks). Sám Christoph Willibald Gluck je ozdoben přívlastky „nesmrtelný“(unsterblich) a „nedosažitelný“ (unerreichbar). Největší chvále se ovšem těší Johann Gottlieb Naumann, o němž Haugwitz píše, že je: „náš“, „svatý“ (heiliger), „zbožný“ (Naumann der Frome) a dokonce „jedinečný král umění“ (der König der Kunst Naumann, der Einzige).

Zásluhou hraběte Jindřicha Viléma von Haugwitz vznikla na zámku Náměšť nad Oslavou významná sbírka hudebních nástrojů, knih o hudbě, hudebnin a libret hudebních děl. Sám vynikající hudebník vybudoval velkou zámeckou kapelu i sbor, které pravidelně uváděly různé hudební kusy významných komponistů, na základě vlastních překladů a úprav libret zámeckého pána. Moravská zemská knihovna je jednou z institucí, které vlastní rukopisné doklady (libreta) o tomto významném kulturním dění na zámku Náměšť nad Oslavou.

RICHTROVÁ, Eva. Rukopisy libret ze zámecké knihovny Jindřicha Viléma Haugwitze (1770–1842) v Náměšti nad Oslavou ve fondu Moravské zemské knihovny. Duha: Informace o knihách a knihovnách [online]. 2011, 25(1) [cit. 2024-10-15]. ISSN 1804-4255. Dostupné z: http://duha.mzk.cz/clanky/rukopisy-libret-ze-zamecke-knihovny-jindricha-vilema-haugwitze-1770-1842-v-namesti-nad-oslavo

Verze pro tisk