Medailon Miroslava Skály: Smích jako projímadlo na zácpu myšlenek a nadýmání frázemi

Prozaik, dramatik, rozhlasový redaktor, filmový a televizní scénárista Miroslav Skála by se v letošním roce dožil devadesátky (nar. 6. 4. 1924). Jeho život byl spojen s Brnem, kde se narodil, působil v redakci místního rozhlasu, spoluzaložil divadlo, a kde také v únoru roku 1989 svůj život předčasně ukončil. Druhou konstantou Skálova života a především pak jeho tvorby byl humor, jemuž se věnoval jak prakticky, tak také teoreticky. Skálovo dílo je tak dokladem a zajímavým dokumentem vývoje české literární a divadelní satiry druhé poloviny dvacátého století.

V mládí ochotníkem

Dětství a mládí strávil Miroslav Skála v Kyjově, kde byl jeho otec ředitelem na tamní měšťanské škole. V Kyjově Skála vystudoval tzv. reálné gymnázium a těsně před maturitou zde byl také totálně nasazen na hornickou práci v hnědouhelném dole. Na kyjovském gymnáziu se seznámil s Vlastimilem Pantůčkem, svým celoživotním kolegou, s nímž ještě za okupace založil amatérský divadelní soubor. Na svůj počáteční kontakt s tzv. autorským bytovým divadlem Skála vzpomíná takto:

„... po večerech jsme s přáteli nastudovali několik vlastních satirických skečů, inspirovaných protektorátní absurdní skutečností. Hrávali jsme v soukromých bytech a ihned po osvobození v květnu jsme je předvedli kyjovské veřejnosti pod názvem Skioptikon. Vůbec ochotničení herecké i režijní patřilo už od dob studentských k mým zálibám.“

Toto Skálovo setkání s divadlem se ze zpětného pohledu dá považovat za určující, protože nasměrovalo celou jeho pozdější tvorbu, která často osciluje mezi chápavým intelektuálním humorem opepřeným bohatou slovní komikou na jedné straně a ostrou satirou, která si bere tzv. na paškál společenské nešvary a nekompromisně odhaluje lidskou přetvářku a absurditu mocenských mechanismů na straně druhé.

Studium u Franka Wollmana a ideologie humoru

O tom, že komika, humor a satira byly Skálovou živnou půdou, svědčí i jeho studijní zaměření. Studium filosofické fakulty (1945-1949, obor čeština, ruština a divadelní věda) totiž, pod vedením prof. Franka Wollmana, uzavřel závěrečnou prací nazvanou Funkce komična v obrozenecké komediografii. V témže roce pak ještě publikoval na stránkách brněnského Bloku studii Funkce nového humoru a satiry, kde se ostře vymezil proti pivnímu nihilismu Haškova Švejka a v níž také odsoudil skeptický pohled na svět pražského Divadla satiry (v té době úředně zlikvidovaného), a v souladu s dobovou ideologií se zde pokusil vytyčit cestu humoristické literatury v právě se ustavující socialistické společnosti.

„Jsou tu tedy dva základní a velké úkoly socialistické satiry a humoru. Smíchem – touto silnou zbraní – bojovat proti nepříteli dneška a vychovávat člověka zítřka. Je to věc krajně odpovědná a nelehká. Vyžaduje vysoké politické vyspělosti a ovládání tvárných prostředků formových, neboť humor a satira je umění a musí tedy uměleckými prostředky a pravdivostí přesvědčovat.“

Uvedená ukázka ze samotného závěru článku je dokladem dobové mentality i frází, které, jako například útoky proti tzv. formalismu v umění, patřily po únorovém převratu k dobrému tónu kulturně společenské debaty. Naštěstí se však Skála, tento vytrvalý humorista a bojovník proti „nadýmaným frázím“, svého tehdejšího postoje úplně nedržel a společně s již zmíněným spolužákem Vlastimilem Pantůčkem a dalším kamarádem a spolupracovníkem z literární redakce Čs. rozhlasu Vladimírem Fuxem (v rozhlase toto autorské trio proslavilo hodinové pásmo fejetonů, scének a písní Rozhlasový měsíčník a Nashledanou v sobotu) začal na konci padesátých let v Brně provozovat satiricky zaměřené divadlo, které v tehdejším Československu nemělo srovnání a které rozhodně neodpovídalo představám nového socialistického humoru, jak je sám dříve vymezil.

Ve Večerním Brně

Satirické divadlo Večerní Brno představuje jeden z nejzajímavějších divadelních uměleckých i společenských fenoménů šedesátých let. Miroslav Skála, kromě toho, že patřil k jeho zakladatelům, v něm působil především jako dramatický autor. Jeho první práce, divadelní revue Pozor, hodný pes (1960), kterou napsal ve spolupráci s Vladimírem Fuxem, si komediální formou utahovala z dobové představy společenského pokroku a vývoje vědy. Fascinace šedesátých let medikamenty a pilulkami všeho druhu je v této hře záměrně shozena a dovedena ad absurdum, když přirozený smích je nahrazen užíváním tzv. smíchových tabletek, které vlastně likvidují jeden ze základních rysů lidské přirozenosti. O stupeň ostřejší a divácky úspěšnější byla hra Drak je drak čili Kterak Žužličtí k rozumu přišli (1963, v autorské spolupráci s V. Pantůčkem a V. Fuxem). Tato komunální satira s písněmi kombinující prvky lidové pohádky s říznými, politicky zabarvenými šlehy vysvlékla do naha tehdejší byrokracii, hluboko ve společnosti zakořeněný alibismus, různé formy dogmatismu i soudobou kulturu povinných průvodů. Motiv draka, který je vlastně také hlavní a přitom neexistující postavou, na niž se svádějí všechny nešvary ve městě, pak autorům umožnil hru vztáhnout k aktuální skutečnosti – přímo k Brnu, které má draka ve svém znaku.

VŠICHNI
A už jsme venku z kaše
a Žužlice jsou naše,
my Žužlice nedáme
radši je zbouráme.
Jaképak s drakem fraky,
s tím zatočíme taky,
na pumpy jsou Zigmundi
a Bivoj na draky.
(Dechovka dělá svoje, pochodující skandují)
Žužlice zdraví Brno!
Nazdáár!
Vyzýváme Brňáky,
pojďte s námi na draky!
Nazdááár!

Kromě uvedených her má Skála na svém kontě ještě další tři divadelní texty. Dva hudební kabarety Anděl na střeše (1961, s Pantůčkem a Fuxem) a Charleston v šest hodin ráno (1961, s Pantůčkem) a jedinou ryze vlastní hru, operetu Angličan na rožni (1969), jejíž libreto sepsal pro soubor divadla Reduta. I když tyto hry neslavily takový úspěch jako Drak je drak, i v nich je patrná typicky humoristicky založená Skálova poetika, jež si dělá legraci například z národních stereotypů či dobových frází.

Cestovatelská trilogie

Konec šedesátých let a nástup normalizace let sedmdesátých představují ve Skálově uměleckém životopise zásadní zlom. V té době končí jeho spolupráce s Večerním Brnem a Skála po těžkém nervovém zhroucení nastupuje dlouhotrvající léčbu. Jeho deprese byly pravděpodobně také posíleny krátkodobým zákazem publikování, když na počátku sedmdesátých let nesměla vyjít jeho parodie zoologických příruček nazvaná Strašidlopis, bohatě ilustrovaná výtvarníkem Milanem Zezulou (knižního vydání se přitom Strašidlopis dočkal až téměř deset let po autorově tragické smrti v roce 1998). Do literatury se však Skála brzy vrátil, tentokrát v roli prozaika. Satirický osten však v těchto nových textech nahradila jemná ironie či sofistikovaná hra s literárními žánry, což byly prostředky, které v tehdejší mocensky napjaté atmosféře byly ještě jakž takž tolerované. Sám Skála o tomto posunu říká:

„S prózou jsem začal pozdě a urodily se mi knížky spíš humorné, než satirické. Zloby mládí, které plodí satiru, se asi stářím změnily v humorný nadhled.“

Bez nadsázky se pak dá říci, že teprve humoristická trilogie, která vznikla v rozmezí devíti let, Skálu katapultovala mezi spisovatele tzv. první ligy tehdejší oficiální literatury. První a dozajista nejúspěšnější Skálovou knihou je Svatební cesta do Jiljí (1972), která se dočkala v režii Hynka Bočana i filmového zpracování (premiéra 1984). Jde o komorní příběh mladého páru, jenž se vydává na jakousi předsvatební cestu. Ta má sloužit jako poslední zkouška jejich charakterů a má přesvědčit hlavního hrdinu a vypravěče v jedné osobě, že jeho volba celoživotní partnerky je správná. Jak je však pro Skálovy knížky typické, oba hrdinové při své předem do nejmenšího detailu naplánované pouti nakonec zažijí řadu naprosto neočekávaných zážitků a nepředvídaných komických situací. Druhá knížka, Cesta kolem mé hlavy za 40 dnů (1979, zfilmována v roce 1984) zase zpracovává humornou formou Skálovy zážitky z pobytu v léčebně psychicky nemocných, kde se uplatňuje řada nových léčebných metod, jež autor jemně ironizuje s nadhledem sobě vlastním. Uvěřitelné příhody doktora Papula (1981) pak vypráví příběh dvojice dlouholetých kamarádů, kteří v literární soutěži o nejlepší povídku vyhráli pobyt na chalupě. Jak se však brzy ukáže, celá soutěž je především reklamním tahákem redaktora, který ani pořádně netuší, do jaké šlamastyky oba přátele i sebe zatáhl. Chalupa je polorozpadlá, celou dobu se potýkají s akutním nedostatkem jídla a bojují s hlodavci. Samotný příběh, který připomíná jakousi současnou reality show, je samozřejmě opět prosycen komediálními dialogy, vtipnými situacemi a řadou aluzí na dobrodružnou literaturu či parodiemi filosofických systémů. Stejně jako v předcházejících dvou textech i zde Skála pracuje s jazykovou komikou, pohrává si s tradičními literárními žánry a i zde konfrontuje současného moderního člověka s jeho vlastní nemohoucností. Z hlediska současné literatury je zajímavé, že se tato próza odehrává v prostoru Moravských Kopanic, jež proslavila Kateřina Tučková (chata, kde hrdinové prožívají svou „dovolenou“, je bývalým domovem jedné z tzv. žítkovských bohyní).

Kratší prózy

Podobnou cestou se ubírají také jeho další tři knihy. Soubor povídek Holubník na odvrácené straně měsíce (1984) je inteligentní parodií detektivních příběhů, sci-fi, mýtů či televizních seriálů. Tamtamy (1986) jsou zase sofistikovanou parafrází starozákonního příběhu, na němž Skála, s lehkým nádechem moralismu, ukazuje nebezpečí a nemožnost ekologických projektů, jejichž heslem je tzv. návrat k přírodě. Moji dvojníci (1994), v nichž autor uplatnil svůj zájem o psychologii (dvojníky v knize jsou Id a Superego, kteří vedou souboj o Ego ústřední postavy), zase zpracovávají humorné příběhy z dob Skálových studií na filosofické fakultě. Podobně humorně vzpomínkový charakter pak má i text Mozkové příhody, který však bohužel stále zůstává pouze v rukopise a jehož vydání by se například k vzpomínanému autorovu výročí dobře hodilo.

Humor jako životní postoj a jako obrana

„Skála převyšoval průměr dobové humoristické produkce tím, že se nespokojoval s lacinou situační komikou, ale založil svůj styl na intelektuálních dispozicích – na významových paradoxech, verbální vynalézavosti a bystrém psychologickém zájmu.“

Těmito slovy velmi přesně charakterizoval základní rysy Skálovy tvorby Miroslav Petříček. Já k tomu ještě dodávám, že Skálova poetika, založená na kombinaci jemného humoru a tvrdé satiry, má stále potenciál oslovovat další, nové čtenáře. Svěží humor jeho divadelních textů i próz byl, jak dokládá jeho nervové onemocnění i jeho sebevražda, dlouhou dobu lékem, který mu umožnil překonat řadu nepříjemných životních situací a těžkých depresí. Skála byl jednou z těch uměleckých osobností, jež se pokusily humor povýšit na životní styl a výrazně se tak zapsal do české humoristické literatury druhé poloviny dvacátého století.

Pozn. - fotografie Miroslava Skály byla převzata ze Slovníku české literatury.