Průvodce českými loutkami

BLECHA, Jaroslav. Rodinná loutková divadélka – herectvo na drátkách. Brno: Moravské zemské muzeum, 2013. ISBN 978-80-7028-396-7.

Do skupiny domácích knih, zabývajících se loutkářskou problematikou, přibyl nyní – nedlouho po obsáhlém reprezentativním fasciklu Česká loutka (2008) z téhož autorského okruhu – další cenný příspěvek jednoho z našich významných znalců „dřevěné Thálie“ Jaroslava Blechy Rodinná loutková divadélka – herectvo na drátkách.

J. Blecha dlouhá léta působí jako kurátor a vedoucí oddělení dějin divadla v MZM, Systematicky se zabývá audiovizuální divadelní dokumentací, koncepčním budováním muzejních fondů a jejich tuzemskou i zahraniční propagací nejen v odborných či akademických kruzích, nýbrž též formou rozličných výstav, veřejných přednášek, rozhlasových a televizních pořadů. Spíše než na literárně dramatickou repertoárovou složku loutkářství zaměřuje se s oblibou na jeho fenomény výtvarné. Novinka volně navazuje (jak náplní a členěním, tak formátem a celkovou sličnou úpravou) na autorovu publikaci Rodinná loutková divadélka – skromné stánky múz (MZM, Brno 2009), o níž jsme referovali (Duha [on line]. 2010, roč. 24, č. 4.). Zatímco ta se věnovala historickému vymezení sféry tzv. rodinného (tj. amatérského) loutkového divadla a poté průmyslově vyráběným tištěným divadélkům a dekoracím české provenience (vedle pestrých obrazových ukázek sumarizovala katalogy příslušných firem i jejich produkce), nynější svazek (náklad 700 ks.), rovněž finančně podpořený MK ČR, stejně poučeně představuje hlavně tuzemskou industriální produkci stolním scénám určených loutek. S patřičným přehledem přitom čerpá z cílevědomě obohacovaných sbírek brněnského pracoviště, ale také z depozitářů dalších institucí (Praha, Chrudim, Český Krumlov, Opava, Mnichov, Drážďany) i ze zpravidla málo dostupných kolekcí soukromých.

Blechova kniha má znovu promyšlenou a přehlednou kompozici. Úvodní Vzpomínka evokuje badatelovo dětské okouzlení domácím i kantorským vesnickým divadélkem. Podobným nostalgicky obhajobným tónem vyznívají též úseky O knize, Závěrem i děkovné Postscriptum.

První z pěti klíčových kapitol, Rodinné loutkové divadlo – pokrokový žánr českého loutkářství, po stručném ohlédnutí do minulosti vymezuje amatérskou etapu zhruba první polovinou minulého století, a to s kulminací v letech 20. a 30., přičemž po r. 1948 se i zde situace radikálně mění. Náleží sem jak ochotnické soubory spolkové či školní, tak speciálně sledovaný proud rodinných aktivit, u nichž se kriticky konstatují rysy progresivní i méně pozitivní. Třeba zdůraznit, že takové finančně poměrně náročné divadlo nesloužilo jako pouhá dětská hračka, nýbrž je více či méně kreativně používali dospělí. Dominovaly mu vlastenecké výchovné ladění a konzervativní inscenační postupy, k dispozici byly rozmanité, řemeslně kvalitní průmyslové produkty řady firem. Druhá kapitola, nazvaná Repertoár a loutkářská dramatická literatura, přechází od teoretických úvah a vývojové rekapitulace k domácí textové nabídce zhruba od konce 19. st. Už tehdy se objevilo kolem 400 her různé úrovně, adresovaných převážně dětem. Převládaly tedy pohádkové látky, ale vyskytly se i příležitostné buditelské alegorie, reklamní knižnice nebo osvětové zdravotnické agitky typu Drimlova protituberkulózního Bacilínka. Těžiště knihy představuje nejdelší část Aktéři stolních scén. Po proměnlivých vymezeních samotného pojmu „loutka“ a její typologie (české domácnosti vyhledávaly téměř výlučně klasické marionety a řídké experimentální snahy tvůrců nevítaly) připomíná J. Blecha hlavní osobnosti (počínaje kreslířem Mikolášem Alšem, který se sám stal předlohou pro loutku), instituce a periodika, jež se u nás o rozvoj tohoto fenoménu přičinily. Podle návrhů mnoha profesionálních výtvarníků (zmiňme alespoň Ondřeje Sekoru nebo Karla Svolinského) je vesměs na kvalitní úrovni sériově (výjimečně na zakázku) vyráběly a komerčně distribuovaly renomované i menší maloměstské firmy (Antonín Münzberg, Modrý & Žanda aj.), působící rovněž v Brně (řezbáři Antonín Gerlich a Josef Rulíšek). Z jejich průmyslových podniků a živnostnických dílen vycházely odlišitelné, zpravidla ovšem realisticky navržené artefakty (včetně rozličných polotovarů k dotvoření v domácnostech), které vzápětí stratifikuje a názorně demonstruje obrazová část. V autorově hutném přehledu dobové produkce tu a tam narazíme na zajímavé kuriozity, jako jsou detailně provedené loutečky dvoucentimetrové nebo drak se žárovkami v očích. Základní poznatky autorovy předchozí knížky shrnuje kapitola „Scénografie“ domácích scén; konstatuje, že převážně šlo o bednové konstrukce kukátkového řešení s malovaným portálem, oponou, zadním prospektem, barevnými kulisami a rekvizitami, a to opět za participace desítek předních akademických malířů a architektů. Partie „Zázemí“ – metodické a praktické doplňky pak konkrétně zmiňuje různé návody a rady z tehdejších příruček, které na nás dnes dýchnou cimrmanovsky úsměvným „kouzlem nechtěného“, např. instrukce, kterak po jevišťátku „vléci mrtvolu rytíře a hodit ji do milíře, který vysoko vzplane“.

Méně zasvěcený čtenář nejspíš uvítá, že Blechova publikace na křídovém papíře vědomě preferuje vizuální stránku před textovou. Stovky převážně barevných fotografií (od velkoformátových po ty nejdrobnější, jichž se na úkor zřetelnosti detailů vměstnají na stránku i dvě desítky) zkušeně pořídil sám badatel a celkovou grafickou úpravu opět svěřil výtvarníkovi Václavu Houfovi, který se na mnohých stránkách „vyřádil“ s neběžnou kumštýřskou invencí. Kde to oba editoři považovali za významonosné, estetické nebo atmosférotvorné, začleňují optické dokumenty (nejen fragmenty kulis) přímo k sazbě kapitol; někdy nám nabízejí umně aranžovaná „skupení“, „zátiší“ nebo koláže, v nichž se jednotlivé objekty mohou dostat málem do bizarních surreálných souvislostí. Podstatnou je tu rozsáhlá, mezi 3. a 4. kapitolu včleněná obrazová příloha (s. 36 – 160). Uplatňuje princip zachytit marionetu čelně, zezadu a ještě samotnou hlavičku, což zájemce nutí vždy obrátit list. V časové ose prezentuje loutky (v menší míře také rekvizity, předlohy či střihy kostýmů atp.) určené rodinným divadlům od sklonku 19. st.: nejprve ty německé provenience a dále pak od oblíbených „alšovek“ z r. 1912 podle jednotlivých přesně identifikovaných firem a výrobců, respektive výtvarníků nebo autorů prototypů; vedle zcela převažujících marionet rovněž loutky porcelánové, papírové, stínové nebo plošné. Vhodně hned u jednotlivých, rozměrově přizpůsobených minikolekcí je vždy připomenuta jejich skutečná velikost (obvykle 15 - 35 cm) a materiál (dřevo, hmota zvaná „massa“), případně další charakteristické znaky. Přesná identifikace loutek zůstává na vnímatelových zkušenostech nebo i fantazii. Typologický vějíř je tu velmi pestrý: pochopitelně převažují figury dvorské a šlechtické (králové, princezny, rytíři, komorné), feudální venkovské (sedlák, řemeslník, myslivec, dráb, zámečtí úředníci, voják, Žid, poustevník, loupežník), nadpřirozené pohádkové (čaroděj, ježibaba, drak, hejna čertů, vodník, obr, smrtka, Kašpárek a Honza), exotické (Turek, Indián) a také živočišné (od hospodářského zvířectva po vlka a medvěda), posléze se však přidali např. Spejbl a Hurvínek, komické hanácké typy kolem stréčka Křópala etc.

Základní text provázejí bibliograficky poučené náležitosti: petitový poznámkový aparát za jednotlivými kapitolami (uvozenými citátovými, vynalézavě vyhledanými moty), Jmenný rejstřík, anglické Résumé, abecední soupis domácí i zahraniční Použité literatury, Prameny, Periodika nebo informace O autorovi. Pravopisné chyby (dedikace„schovívavým pomocníkům“,“kteříšto“, „proslavili ho … parafráze“, velká písmena, větná interpunkce) či překlepy („bramborvému divadlu“) jsou jen ojedinělé.

Kniha Rodinná loutková divadélka – herectvo na drátkách svědčí o autorově zevrubné orientaci v dané problematice, vycházející z vlastní kurátorské praxe, o smyslu pro dobový sociální a kulturní kontext i pro vývojovou dynamiku a dialektiku loutkářské oblasti, která ve své osobitosti, trvalé inspirativnosti a tajemně magickém rozměru nabízí v konzumní společnosti dneška prostor pro specifickou imaginativní komunikaci s divákem. Výtvarně poměrně exkluzivní publikace má promyšlenou kompozici a stylisticky věcné i čtivé podání. Dospělým i dětem může v textové a obrazové složce poskytnout základní odborné poučení, a současně pootevřít bránu do čarovného světa osvobodivé fantazie.