Knihovny a ti, kteří už nejsou děti

V posledních deseti letech je velkým trendem otevírat v knihovnách prostory pro mladé. Vychází to nejen z našich knihovnických zkušeností, že tato cílová skupina je „těžko uchopitelná“, a to jak v oblasti podpory čtenářství, tak v oblasti názorové, ale i z nutnosti transformovat hudební oddělení, které s legislativními opatřeními už nesplňují svou dosavadní funkci. První z uvedeného je názor můj, druhé zastupuje názor mého kolegy. Na obojím bude velký kus pravdy. A obé je zajímavým výchozím bodem pro úvahy – co této cílové skupině nabídnout, jaký prostor, služby, náplň? Jací lidé by to měli mít na starosti? A jak to všechno nazvat?

V předcházejících desetiletích se knihy pro děti a mládež dělily mezi dětská oddělení a oddělení pro dospívající. Postupem let se od tohoto dělení ustupovalo a fond pro mladé se začleňoval do dětských oddělení, nebo naopak do oddělení pro dospělé čtenáře. Některé knihovny mají dokonce tento fond označený a vyčleněný zvlášť, ale zároveň jako součást literatury pro dospělé. I když pravdou je, že něco takového funguje i v odděleních pro děti – fantasy, sci-fi a dívčí romány jsou vlastně něco velmi podobného. Toto opatření, fondu „něco mezi“ přináší lepší šance, jak usnadnit našim dospívajícím čtenářům přechod z dětského oddělení do oddělení pro dospělé. Jak je připravit na to, že přístup i organizace fondu je trochu jiná.

Dávno to ale v knihovnách není jen o fondech, o výpůjčkách. Pořád je pro nás sice důležitá statistika, ale knihovna by měla být i něčím víc. Stojí před námi tedy další otázka – jak svým čtenářům (a to nejen dospívajícím) vštípit, že knihovna tu není jen k tomu, aby si vybrali knihy, které si přečtou, či využili možnost přístupu k internetu. Záměrně píši „vštípit“, protože „ukazovat“ jim nestačí. Více než kterákoliv jiná skupina potřebují pozitivní přístup a zkušenost s knihovnou a jejími službami a nabídkou. Oproti nim děti na to horší zapomenou rychleji, dospělí zase dokáží rozumově to horší vysvětlit sami sobě. Ale mladí bývají radikální. Jejich názory jsou často neochvějné a nezměnitelné. A bohužel zde i platí, že když se jednou spálí, bude trvat opravdu dlouho, než jsou ochotní a schopní vydat se znovu na stejnou cestu.

Vyvážením těchto náročných momentů je fakt, že se jedná o velmi zajímavou cílovou skupinu, pro kterou můžeme připravovat programy. Jsou sice nároční, co se týká výchozích znalostí, ale jejich názory a pohled na svět někdy více odráží realitu než pohled dospělých, kteří již na některé věci rezignovali a přijali je jako součást společenských konvencí. Zajímavým příkladem může být příběh mladého muže Graciána Svačiny, který vyrůstal v dětském domově a začal studovat žurnalistiku. V jednom svém článku napsal ostrou kritiku situace, kdy při ohlášené návštěvě jedné vysoké představitelky českého státu se v domově mohli všichni zbláznit: vyháněli se pavouci ze sklepů, drhly se kliky zubním kartáčkem a jiné absurdity. Napsal článek o tom, jak se některé důležité věci staly v ten moment nedůležité, jak se domov předvedl v barvách, které v něm nikdy jeho obyvatelé neviděli. Tato kritika vzbudila poměrně velké emoce.[1] Připomíná vám to něco? Zažili jste něco podobného jako zaměstnanci v nějaké organizaci? Pozastavujete se nad tímto koloběhem světa ještě vůbec? A právě tento příklad ukazuje zajímavé „nastavení zrcadla“ světu, ve kterém každý den žijeme a prožíváme svá malá či velká vítězství.

Před časem se i v Knihovně Jiřího Mahena v Brně objevila možnost otevřít prostor pro mladé. Myslím, že šlo o kombinaci dvou výše uvedených důvodů, ale také o naši víru, že máme cílové skupině dospívajících v knihovnách co nabídnout. Měli jsme sami nějakou představu, jak by prostor měl vypadat a čím by měl být naplněn, ale aby to nebylo „věštění z koule“, rozhodli jsme se oslovit pedagogy studentů dvou spolupracujících středních škol, aby nechali studenty vyplnit dotazník, který zahrnoval otázky týkající se jejich představ o prostoru, službách, otevírací době, barvách a názvu nově vznikajícího prostoru. I přesto, že projekt na stavbu byl dávno zadán a tudíž jsme věděli, že zakázka na nábytek pro daný prostor je ve výrobě. I přesto považuji výsledky tohoto průzkumu za stěžejní pro práci, která je v současné době před námi – a to co nejvíce podle představ našich respondentů naplnit tento prostor a jeho aktivity.

To vše, co jsme se dozvěděli od našich mladých, koresponduje s Koncepcí podpory mládeže na období 2014-2020.[2] Ta staví na třech základních pilířích: usnadnění přestupu mezi dětstvím a dospělostí, orientace na potřeby a možnosti mladých lidí a jejich podpora v dosažení osobních cílů (s přesahem k cílům společenským). Průzkumu se účastnilo více než 250 studentů z prvních až čtvrtých ročníků dvou typů středních škol. Nejde tady o množstevně relevantní průzkum, šlo nám o to, aby zazněl hlas mladých, a lze předpokládat, že v některých otázkách, kde se množstevně sešly stejné odpovědi, budou názory mladé generace podobné. Zkusme si tedy namodelovat „ideální prostor“ pro mladé.

Vhodný prostor pro cílovou skupinu 15+ by měl být prostorem neformálním. V popředí jsou různé typy relaxačního nábytku – sedací vaky, pohovky, pytle, závěsná křesla či houpací sítě. To vše doplněno kobercem s vysokým vlasem, který by měl sloužit také jako určitá relaxační plocha. K relaxaci nezbytně patří občerstvení v podobě kávy, čaje, vody či sušenek, vše zdarma. Protože jsme v knihovně, nesmí chybět ani knihy, ale v přiměřené míře a vhodně zvolené – cizojazyčné, novinky, komiksy, audioknihy. Chybět by samozřejmě neměly ani technologie – plazmové televize, herní konzole, wi-fi. Je ale zajímavé, že ačkoliv knihy by měly být jednoznačně součástí nového prostoru, u technologií odpovědi zase tak jednoznačné nebyly.

Překvapivě z odpovědí vyplynulo také to, že by tento prostor měl být spíše tišší než s možností pustit si a poslouchat hudbu. Chybět by neměly ani květiny či ladění prostoru k jednomu tématu – kosmická loď, ponorka apod. A velmi často by si mladí v prostoru představovali také nějaké zvíře – rybičky, žraloka, želvu, leguána, prasátko, papouška. Prostor by měl nabízet možnost společného vyžití prostřednictvím deskových a společenských her, filmů – slavné i dokumentární tituly, vzájemného představení vlastní tvorby, možnosti seznámení se, tematických večerů, autorského čtení, cvičení s činkami či stolní fotbálek. Otevírací doba by měla být poměrně široká. Odpadají dopolední hodiny a přibývají večerní. Využitelnost takového prostoru mladí vidí nejlépe v čase 14-22 hod. včetně víkendů, a to zase spíše v odpoledních hodinách.

Pokud jsme se mladých ptali na názvy, nedošlo ke shodě, variant bylo více než dost, zajímavé však bylo, že všechny varianty v sobě odrážely slova jako relax, oddech, zašívárna, odpočinek, zábava, obývák, klid. Mezi netradiční náměty na název se objevila slova jako edenovna, zábaviště, relaxárium, království, džungle.

Tak, jak se neshodneme v názvu prostoru, je těžké uchopit i pojmenování této cílové skupiny – je to mládež, teenageři, velké děti, mladí nebo dospívající? A potřebují vůbec nějaké jméno? Neměla by knihovna sloužit vždy všem bez rozdílu? Neměla by být opravdu tím, čím ji chtějí mladí mít – neformálním prostředím oddechu, kde se bude zábava mísit s hrami a realitou, která může být ale zároveň realitou jinou než je ta naše? Z toho všeho vyplývá to nejdůležitější – nebojme se ptát, nebojme se experimentovat a poslouchejme názory těch, kteří nám mohou nastavit zrcadlo tomu, jací jsme kdysi byli i my.

[1] SVAČINA, Gracián. Jak paní Livie Klausová viděla Potěmkinovu vesnici. Zájmové a neformální vzdělávání [online]. 2011 [cit. 2014-06-20]. Dostupné z: http://www.nidm.cz/inspiromat/inspiromat-06-2011/precetli-jsme-za-vas/jak-pani-livie-klausova-videla-potemkinovu-vesnici

[2] Koncepce podpory mládeže na období 2014 – 2020. In: [online]. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, 2013 – 2014 [cit. 2014-06-20]. Dostupné z: http://www.msmt.cz/mladez/koncepce-podpory-mladeze-na-obdobi-2014-2020