Rozhovor s Terezou Matouškovou a Janou Poláškovou

„Knihovna je místo se skvělými vlastnostmi a potenciálem. Mnohdy to ani nechce tak moc organizačního úsilí jako spíše odvahu poskytnout prostor pro méně tradiční věci, nechat je žít svým životem. Výsledek může být různý – nápad nezaujal a sám zanikl, druhá možnost – myšlenka je dobrá, ale nestojí za ní lidé, kteří ji umí uvést v život. A varianta třetí, která se naštěstí u nás podařila – skvělý nápad, zapálení lidé, kteří za sebou dokázali nalákat okruh stejně naladěných lidí s chutí tvořit. A ti všichni se každých čtrnáct dnů scházejí v přívětivé náruči naší knihovny. Takto u nás vznikla a téměř dva roky skvěle funguje tvůrčí literární dílna pod vedením kreativní dvojice mladých lektorek. Těším se, že budeme mít příležitost se s autorskými pracemi vzniklými v této literární dílně seznámit a povzbudit současné a budoucí zájemce k další tvorbě.“

                                                        Ing. Libuše Nivnická, ředitelka Knihovny Jiřího Mahena

Tereza Matoušková (T)
Jana Polášková (J)

V Knihovně Jiřího Mahena pracujete s dospívající mládeží. Co vás přivedlo na myšlenku pracovat s teenagery?

T: Mám vystudovanou Evoluční biologii, momentálně si rozšiřuji vzdělání v oborech Český jazyk a literatura a Historie na Filozofické fakultě. Od útlého mládí píšu, momentálně se připravuje k vydání moje druhá knížka. Na jaře 2012 jsme se spisovatelem Mílou Lincem vedli v Brně literární workoshopy pro dospělé zaměřené na fantastiku. Mám řadu čtenářů ve věku 12–16 let a ti si stěžovali, že na workshopy nemohou chodit, protože probíhají pozdě večer a jestli bychom udělali i něco pro mládež v odpoledních hodinách. Tak jsme jim vyšli vstříc.

J: Prostě se stalo. Člověk se nějakou dobu pohybuje mezi fantazáky, píše, recenzuje, věnuje se rpgčkům, objeví se na pár conech, porotcuje nějakou tu amatérskou literární soutěž a zjistí, že vlastně tráví s teenagery spoustu času a ani mu to tak nepřijde.

Jak jste navázaly kontakt s Knihovnou Jiřího Mahena? Popište, jaké máte pro svou práci v knihovně zadání, co je vaším úkolem.

T: Spolupráci s Knihovnou Jiřího Mahena jsme navázaly právě přes Mílu Lince, který zde v této době pracoval. V knihovně nám ponechali hodně volnou ruku, co se týče koncepce literárních dílen.

J: Kontakt proběhl prostřednictvím Míly Lince a jeho původního plánu vytvořit podobný typ dílen, jaké vede v Praze, i v Brně. Poměrně rychle to narazilo na odlišnou skupinu zájemců – zatím, co u Míly se shromažďují začínající autoři, kteří to s psaním a obesíláním soutěží myslí zatraceně vážně, u nás se zajímali především dospívající. Ostatní vyplynulo tak nějak samo, skupinka „cetiletých“ brousících si zuby na velká literární klání přemýšlí jinak než teenageři, kteří se teprve hledají. Z toho důvodu považuji za důležité, že dílny slouží především jako základna, kde se mohou účastníci setkávat s „podobně postiženými jedinci“ a společně rozvíjet své kreativní schopnosti. A hlavně prezentovat vlastní práci a dokázat se podívat na cizí, pochválit, když se něco podaří, naučit se podávat kritiku konstruktivní formou atd., většina z nich na podobné věci nebývá zvyklá.

Daří se vám vaše představy uvádět do praxe? Co se osvědčilo, myslím, jaké metody a formy práce. Jak oslovujete a získáváte mladé lidi?

T: Původně jsme se rozhodly vyjít z pražského workshopu Mistři písmen, učni slov, ale tenhle model nám nefungoval, proto jsme si museli vytvořit vlastní osnovu. Zjistily jsme, že s mladšími lidmi nemá cenu probírat teorii, daleko víc je baví plnit krátké úkoly. Na každé dílny si připravujeme dva a jeden jako domácí. Dáváme taky velký prostor vlastní iniciativě, pokud si účastník donese vlastní povídku, na kterou potřebuje slyšet názor ostatních, vyhradíme si na něj čas. Kromě psaní klademe velký důraz na prezentaci textu (aby se naučili o své tvorbě mluvit a předčítat ji před ostatními) a na schopnost kriticky přemýšlet nad textem. Dnešní základní a střední školy nedávají žákům přílišný prostor pro vyjádření svého názoru a ze začátku je mnohdy těžké z mladých lidí vydolovat víc než: „Já nevím, mně se to líbilo“.

J: Osvědčilo se především si uvědomit, že mladí autoři to nemyslí se svou pomyslnou literární dráhou – bez ohledu na ambice – zrovna vážně. Nezajímá je teorie tvůrčího psaní, většina z nich nemá ani potřebu systematicky pracovat na větších celcích, místo toho hledají výzvy a prostředí, v němž bude jejich koníček přijímán jako něco normálního. Ne jako „psaní je trapné“ nebo „jé, ty píšeš, ty jsi spisovatelský bůh!“. Nemá smysl se snažit o pevnou strukturu a vštěpování poznatků, obojího mají plné zuby ze školy. Osvědčila se spíše volnější ruka kombinovaná s různými typy cvičení, ať už od klasické „příběh obsahující několik vylosovaných slov“ přes adaptaci klasické pohádky z jiného úhlu pohledu po šílenosti jako doplnění vlastních scén do oblíbeného filmu. Takové psaní hrou.

Jaké aktivity probíhají v druhém pololetí roku 2014? Blíží se rok 2015, připravujete nějaké změny? Máte plány a představy o své práci v následujícím roce?

T: Máme hotový sborník našich prací, ráda bych uspořádala jedno nebo dvě autorská čtení, což by mělo značně oživit program. Budeme pracovat na dalším sborníku. Taky bych ráda pozvala na dílny starší autory, aby povyprávěli něco o tom, jaké postupy používají při psaní oni a co se jim osvědčilo, když se snažili prorazit. Jinak bych se chtěla nadále držet svých úkolů a interaktivního přístupu, baví mě to a mladé lidi to baví taky.

J:  Vzhledem k tomu, že jsem nastoupila do běžného zaměstnání, mé plány se omezují především na snahu zorganizovat si volný čas tak, abych se mohla na dílnách spolupodílet i nadále.

Je možné charakterizovat dnešní dospívající? Jací jsou a co od knihoven i knihovníků očekávají?

T: V první řadě je třeba říci, že dospívající, kteří chodí na literární dílny, nejsou zrovna reprezentativním vzorkem populace dnešních patnáctiletých nebo šestnáctiletých. Jsou to obvykle zvídaví a kreativní jedinci a spíše introverti, kteří si moc nerozumí se svými vrstevníky, protože si s nimi v první řadě nemají moc co říct. Potřebují dostat prostor, aby se mohli dál rozvíjet, a myslím, že knihovna je ideální místo, kde toho mohou dosáhnout. Aspoň já jsem tam v jejich věku trávila většinu volného času. Moc se mi líbí, že se v knihovnách začínají dělat koutky a oddělení pro náctileté, že se pro ně pořádají různé akce a workshopy (literární dílny, komiksové dílny, dramatické kroužky, hraní deskových her). Říkám houšť a větší kapky, tohle je to, co mi jako mladému člověku v knihovně chybělo! Když náctiletí zjistí, že kniha neznamená automaticky povinná četba, která je nudí, a že se můžou v knihovních projektech realizovat, budou se rádi vracet.

J: Očekávají v zásadě jedno – aby se k nim nikdo nechoval jako k malým dětem. Jinak nemá smysl paušalizovat.

Prozradíte na sebe něco osobního? Jaké máte zájmy a oblíbené knihy?

T: Jelikož studuji, pracuji, píšu, pořádám literární dílny a poměrně aktivně bloguji, moc času na nějaké další aktivity mi nezbývá. Čtu, koukám se na filmy, seriály, hraju počítačové hry (ty s příběhem jako je třeba Zaklínač), chodím ven s přáteli nebo do přírody. Mám ráda především dobré knihy. Nejčastěji čtu fantastiku, ale nepohrdnu ani dobrým historickým románem, detektivkou nebo čímkoliv jiným, co vypadá zajímavě, jsem hodně zvědavá. Jsem také jeden z posledních přeživších čtenářů poezie.

J: Posledních pár let se mě tak nějak drží recenzování, převážně fantastiky.

Děkuji za rozhovor.

Jana Nejezchlebová