Rozhovor s Petrem Žižkou

Dne 25. července 2014 oslavil osmdesáté narozeniny pan Petr Žižka, jehož profesní i osobní život je nerozlučně spjat s Městskou knihovnou v Rajhradě a s městem Rajhrad, kterému zůstal celý život věrný a který se zásluhou zejména jeho knihovnického působení stal respektovaným pojmem v řadách jeho kolegů a spolupracovníků.

Pan Petr Žižka patří mezi významné osobnosti kulturního a společenského života města Rajhrad. Podílel se na jeho rozvoji nejen jako uznávaný knihovník, ale také jako pedagog, redaktor, publicista, člen mnoha místních spolků, zastupitel a organizátor společenského dění. Studoval na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně kromě dějepisu a občanské nauky také výtvarnou výchovu u takových uměleckých osobností, jakými byli například Eduard Milén či František Kubišta. V letech 1968 až 1970 byl ředitelem Základní školy v Rajhradě, v době normalizace byl z funkce odvolán a přeložen do Zastávky u Brna a později do Modřic. Po sametové revoluci v letech 1990 až 1996 se do vedení Základní školy TGM v Rajhradě opět vrátil. Od roku 1990 je redaktorem Rajhradského zpravodaje, v letech 1990 až 2002 byl zastupitelem města, je autorem celé řady regionálních publikací s tematikou historie Rajhradu a benediktinského kláštera. Za svoje celoživotní zásluhy a přínos k rozvoji města mu bylo dne 6. prosince 2004 uděleno čestné občanství města Rajhradu. Jako významná osobnost knihovnictví byl zařazen do Slovníku českých knihovníků.[1]

U příležitosti významného životního jubilea jsme panu Žižkovi položili několik otázek zaměřených na minulé i současné milníky jeho profesního života s přesahem k obecnějším otázkám dalšího směřování knihoven a jejich úlohy v současné společnosti.

Pane Žižko, spolu s Vaší paní Milenou Žižkovou jste byl v pořadí již devátým nejdéle sloužícím knihovníkem od založení knihovny v Rajhradě v roce 1922. Knihovnu jste společně vedli neuvěřitelných padesát let, od roku 1959 do roku 2009. Za tak dlouhou dobu Vám práce v knihovně jistě přirostla k srdci a ovlivnila také Váš osobní život. Vzpomenete si, s jakými ambicemi, vizemi a představami jste do knihovny v roce 1959 nastupoval a zda se Vám při zpětné rekapitulaci podařilo některá z nich naplnit?

Zajímavá otázka. Snad nezklamu, když odpovím, že ambice, vize a představy nebyly v podstatě žádné. Něco ale přece jenom bylo. Od založení knihovny v Rajhradě se v jejím čele vystřídala řada vynikajících knihovníků a já jsem si v tom momentě uvědomil, že je nemohu zklamat. Doufám, že během padesátileté práce v knihovně jsme s manželkou tento, řekněme závazek, splnili.

Jak vzpomínáte na svoje působení ve funkci ředitele Základní školy a jak byste zhodnotil obě funkční období, která dělilo období dvaceti let. Jak se za tu dobu změnily podmínky a s jakými pocity jste se vracel?

Moje první ředitelské období se začalo v době působení tzv. Pražského jara. Situace v Rajhradě i ve škole byla dosti napjatá. Tehdejší ředitel školy pod tlakem veřejnosti i učitelů ze své funkce odstoupil a já jsem byl jmenován do čela školy. V tomto období se škola účastnila probíhající školské reformy (příprava volitelných předmětů, tvorba osnov pro estetickou výchovu, výuka množinové matematiky), před budovou školy byla obnovena 28. října 1968 socha prezidenta T. G. Masaryka. Následná tzv. normalizace nám tuto práci náležitě „ocenila“. Učitelský kolektiv byl částečně rozmetán, částečně potrestán. Když jsem se po dvaceti letech do školy vracel, potkal jsem tam řadu nových tváří. Pracovitý a kamarádský duch ve škole zůstal – vracel jsem se tedy do školy tak, jako bych z ní včera (i když to včera trvalo 20 let), odešel. Masarykovu sochu se neodvážili normalizátoři odstranit a Masarykovo jméno se do školy vrátilo 23. října 1991.

V roce 1967 získala knihovna v Rajhradě, jako první knihovna v okrese Brno-venkov, ocenění Budujeme vzornou lidovou knihovnu. V roce 1987 se knihovna přestěhovala do nově vybudovaných prostor na Masarykově ulici, kde sídlí dodnes. Od 1. července 1988 se knihovna zařadila mezi profesionální knihovny. V čem vidíte předpoklad tak úspěšné činnosti knihovny a jak se Vám podařilo dosáhnout tolika pozitivních výsledků, zejména ve své době uznávané soutěže Budujeme vzornou lidovou knihovnu?

Po celou dobu jsme se s manželkou snažili o to, aby byla knihovna živým organismem, aby její pomyslné srdce tlouklo stejným rytmem jako srdce Rajhradu. Knihovna pokračovala v besedách s regionální tematikou (navázalo se na práci zakladatele knihovny Karla Uhla a knihovníka Josefa Papeže), v předsálí kina jsme instalovali aktuální výstavky knih, před promítáním filmu, který byl natočen podle literární předlohy, jsem dělal krátkou promluvu o autorovi zfilmované knihy. Knihovně pomáhali tzv. aktivisté (naši žáci), kteří s námi knihy balili, donášeli knihy starším čtenářům a ve školních prázdninových táborech organizovali vždycky táborovou knihovnu. Tito žáci – už jako dospělí otcové a mámy – nám v roce 1987 pomáhali knihovnu stěhovat. Nemohu také zapomenout na moudré rady knihovníků Antonína Opluštila (ředitele KJM a Hedvičky Zemanové, ředitelky Okresní knihovny Brno-venkov).

Pane Žižko, nedílnou součástí činnosti knihovny byla od roku 1989 výstavní činnost v tzv. malé galerii. Vy sám jste známý jako autor mnoha koláží, které jste nejen v této v galerii vystavoval. Inicioval jste v minulosti také benefiční výstavy, jejichž výtěžek byl věnován na pomoc při opravách benediktinského kláštera. V roce 2012, u příležitosti oslav 90. výročí založení knihovny, byla výstavní galerie na Vaši počest přejmenovaná na Malou galerii Petra Žižky. Pokračujete i nadále v této svojí tvůrčí zálibě a kde čerpáte inspiraci?

Příležitostné větší výstavy byly podnětem ke vzniku tzv. malé galerie. Od roku 1989 se v galerii vystřídala řada výtvarníků, textilních výtvarníků, fotografů a sběratelů pohlednic, známek apod. Výtvarnou tvorbu jsem v galerii představil také já. Ta poslední byla letos v květnu a červnu k mým nadcházejícím 80. narozeninám. Všechny moje výstavy koláží mají benefiční charakter. Výtěžek z prodaných koláží je věnován Nadaci Ora et labora ve prospěch oprav benediktinského kláštera v Rajhradě. Moje koláže, obrazy, grafické úpravy různých publikací, fotografie z výstav apod. najdete na www.petrzizka.estranky.cz.

Jste známý jako velký patriot. Veškeré Vaše aktivity jsou spojeny s městem Rajhrad, se kterým Vás pojí celoživotní láska. V roce 2009 jste vydal – jako vyjádření svého vztahu k rodnému městu – publikaci Rajhradský datumář aneb Jak šla léta...[2] Jak dlouho jste na datumáři pracoval a s jakým cílem jste usiloval o jeho vydání?

Od roku 2003 jsem v Rajhradském zpravodaji začal připomínat různé letopočty z historie Rajhradu. Šlo o události, které měly v daném roce kulaté nebo polokulaté výročí. Tato – nepravidelně zveřejňovaná výročí – se stala otcem myšlenky zpracovat Rajhradský datumář, na kterém jsem začal pracovat v roce 2007. Nejprve šlo o výběr letopočtů, které jsem seřadil do historických vývojových epoch. Během roku 2008 jsem provedl konečný výběr událostí, napsal úvody jednotlivých epoch, vybral ilustrační dokumenty a navrhl jsem grafickou úpravu publikace, která má formu stolního kalendáře. Chtěl jsem, aby každý občan Rajhradu měl možnost podívat se do historie města, ve kterém žije. Díky tomu, že vedení města zařídilo, aby se Rajhradský datumář aneb Jak šla léta…dostal do každé domácnosti, se to podařilo.

Předkládaná práce Petra Žižky má velký význam pro všechny generace obyvatel našeho města. Těm V roce 2010 jste s manželkou Milenou Žižkovou předali pomyslné knihovnické žezlo paní Ladě Hamerníkové. Pouto s knihovnou jste však úplně nepřerušil. Každé pondělí během školního roku docházíte do knihovny na tzv. pohádková čtení, kdy předčítáte dětem z mateřské školy. Jak se podle Vás změnily čtenářské návyky dětí a co by podle Vás měly knihovny dělat, aby se jim dařilo vychovávat novou generaci čtenářů a úspěšně čelit konkurenci takových médií jako jsou televize nebo počítač?

Nechci trousit moudrosti za každou cenu. Mám ale pocit, že dnešním dětem (zásluhou nejrůznějších technických pomůcek) chybí to, co bylo v našem útlém dětství samozřejmostí – večerní čtení s maminkou, tatínkem, babičkou či dědečkem.

Na závěr dovolte otázku věnovanou knihovnám. V čem vidíte v současné době internetu a mobilních aplikací význam a smysl knihoven, na co by knihovny měly klást ve své práci důraz a čemu by měly věnovat hlavní pozornost, pokud si chtějí udržet nejen zájem čtenářů, ale také podporu svých zřizovatelů?

Tvrdím a jsem o tom přesvědčený, že ať bude technika v knihovnách sebemodernější, nesmí nikdy knihovny dopustit, aby technika knihovnu potlačila. Technika musí být vždy jenom prostředkem, nikoliv atrakcí. Je to jako ve škole. Když učitel vhodně vloží do výuky jakoukoliv prezentaci, zvukový či obrazový záznam, pak je úspěšný. Převládne-li ve výuce technika, žáci se pouze dívají tak, jako by byli v biografu či doma u televize.

Děkujeme za rozhovor a přejeme Vám do dalších let hodně zdraví, štěstí, osobní pohody a také tvůrčích podnětů ve všech Vašich aktivitách.  

Monika Kratochvílová

Pozn. Odkazujeme současně na článek:
Kratochvílová, Monika. Tři jubilea Petra Žižky. Duha, roč. 23, 2009, č. 3, s. 28-29.

[1] http://www.rajhrad.cz/storage/1259760337_sb_zpravodaj_2009_12.pdf

[2] Kratochvílová, Monika. Městská knihovna v Rajhradě a Rajhradský datumář, aneb, Jak šla léta... Duha, roč. 23, 2009, č. 2, s. 25.

Fotografie: 

Antal_Stasek_vede_syna_Ivana_do_knihovny.jpg

Pierotovo_krive_zrcadlo.jpg

Poutnik_II.jpg