Blíží se dvojí výročí první dámy moravských pověstí

Jedním z charakteristických znaků lidové slovesnosti je její anonymita. Pokud se ale záznam zkušenosti, příběh předávaný z generace na generaci, dostane k nadanému autorovi, spojujeme si jeho podobu s konkrétním spisovatelem, geniálním sběratelem a převypravovatelem, jehož text nás provázel dětstvím. A tak známe Zlatovlásku z pera Erbenova, Chytrou horákyni od Boženy Němcové či Petiškovo zpracování Prométheova údělu. Synonymem pro pověsti či pohádky z Hané a také z moravských i českých hradů a zámků se stalo jméno Heleny Lisické, která se narodila 26. listopadu 1930 v Olomouci, ve městě, které ji svou historií inspirovalo po celou její literární kariéru.

Od dětství se věnovala baletu, ale její rodiče si nepřáli, aby vystudovala AMU. Absolvovala odbornou školu pro ženská povolání. Přesto své zkušenosti s tancem uplatnila, a to v oblasti slovesné tvorby. Začínala psaním libret k baletním a divadelním hrám. Zpočátku spolupracovala se svou někdejší učitelkou Lídou Slanou a populárním olomouckým skladatelem Stanislavem Vrbíkem. Scénické zpracování textu ji sice zlákalo ještě několikrát, mimo jiné v roce 1976, kdy vznikla hra Dobrodružství s panákem, avšak mnohem známější je zásluhou jiné části své tvorby.

Na samotném sklonku 50. let uplynulého století uveřejnila Stráž lidu pohádku O zemi a jejích dětech, první text, jejž napsala Lisická samostatně. Pod pseudonymem Helena Sedláková, který vzešel z matčina rodného příjmení, začala v tomto periodiku vydávat nejen fejetony, ale hlavně pohádky. Od roku 1960 se podepisovala příjmením Lisická, které získala prvním manželstvím a pod nímž publikovala až do konce svého života. Počínající desetiletí jí ale přineslo rovněž horečnou přípravu první knihy, jíž navázala na svoji tvorbu pro nejrůznější periodika. Ostravské nakladatelství Profil ji vydalo pod názvem Za horama za dolama v roce 1965 a je dokladem autorčiny fascinace folklorním odkazem i historickými látkami. Ta ji ostatně provázela stejně dlouho jako láska k tanci. Coby dítě školou povinné v těžkých letech nacistické okupace naslouchala svým učitelům. Ti jí, jak v roce 1993 připomněla v rozhovoru pro časopis Čtenář, „za velmi složitých podmínek a při zalepených stránkách učebnic […] vyprávěli o českých dějinách a o největších kulturních osobnostech našeho národa“. Pedagogové ji také zasvětili do hodnot národních i lidových tradic, jež prostřednictvím děl Lisické následně objevovaly celé generace jejích čtenářů.

Od knižní prvotiny začínající autorky až do své smrti knihy Lisické obrazově doplňovala uznávaná olomoucká ilustrátorka a grafička Anna Grmelová. Autorčin debut Za horama za dolama, pro jehož název si vypůjčila část textu hanácké lidové písně, obsahuje 29 pohádek a pověstí z Olomoucka. Soubor nereprezentuje autorčinu tvorbu jen svým regionálním a žánrovým zaměřením, ale také přístupem k původně folklorní látce. Helena Lisická, vášnivá čtenářka, si uvědomovala nedostatky literární pověsti. Ta mimo jiné vinou převažujícího názoru, řadícího zmíněný žánr k literatuře faktu, kvalitativně značně zaostávala za pohádkou. Olomoucká rodačka neusilovala o autentické převyprávění či o nalezení původní podoby určitého příběhu, ale pověsti beletrizovala. Mnohdy si vybrala pouze jeden motiv, který rozpracovala. Podařilo se jí tak opětovně sblížit oba žánry původně náležející do lidové slovesnosti, pověst a pohádku, třebaže se za to nedočkala od kritiků vždy právě uznání. Důkazem mohou být i její Pohádky a pověsti z Moravské brány (1968), o dva roky vydané také ve slovenštině.

Nejproduktivnější období prožila Helena Lisická v letech sedmdesátých a osmdesátých. Po Pohádkách z jalovce (1974) vydala také Devatero řemesel (1976), jež se vyznačuje mimo jiné promyšlenou kompoziční výstavbou. V návaznosti na rozvíjené lidové moudro „devatero řemesel, desátá bída“ se ve zmíněném souboru přidržela „desítkového“ uspořádání, a proto do něj zahrnula čtyři desítky textů a vtipně jej ukončila vyprávěním odehrávajícím se „v jedné dědině, která byla ze všech dědin ta nejposlednější“. Z pověstí ji vábily ty, které se vztahovaly ke šlechtickým sídlům. Postupně jí vyšla mnohasetstránková, úctyhodná díla Z hradů, zámků a tvrzí (1971) či Z českých hradů, zámků a tvrzí (1972). Oběma ještě následně věnovala svou péči a přepracované je vydala pod názvem Z českých a moravských hradů (1977). Ke svému oblíbenému regionu se vrátila prostřednictvím unikátní publikace Řeka Morava (1976), obsahující kromě jejích převyprávění 22 legend a pověstí z povodí toku pramenícího pod vrcholem Králického Sněžníku i bohatou fotografickou přílohu, pod níž je podepsán brněnský rodák Vilém Reichmann.

S přípravou posledního uvedeného díla je spojen i autorčin vstup na pole jiného žánru. Když pracovala na Řece Moravě, nakladatelští redaktoři odmítli do souboru zařadit dvě její pověsti o Velké Moravě. Konzultovala je tedy s tehdejším ředitelem Archeologického ústavu v Brně a v Praze Josefem Poulíkem. Právě on ji přivedl na myšlenku napsat knihu o prvním doloženém západoslovanském státě, která by právě toto období přiblížila dětskému čtenáři. A tak jako již dříve beletrizovala záznamy z archivů a muzeí či vzpomínky pamětníků, dala i nálezům expertů, zachyceným v odborných, laikovi často nepřístupných studiích, podobu uměleckého textu. Výsledkem byl historický román Páv zpívá o štěstí, jejž po mnoha peripetiích vydalo v roce 1988 nakladatelství Mladá fronta. Na počátku nového desetiletí i nové společenské situace na něj pak navázala novelou z období vlády knížete Svatopluka O třech synech knížecích (1994), určenou spíše dospívající mládeži. V 90. letech se však už více soustředila na vydávání folkloristických prací drobnějšího rozsahu (ukolébavky, říkadla, hanácká kuchařka) v malých edicích a na organizování odborných konferencí či folklorního festivalu ve Velké Bystřici.

Celá tvorba Heleny Lisické se vyznačuje schopností přiblížit dobové i geografické prostředí, a to přesto, že spíše jen výjimečně volí nářeční lexikální prostředky či archaismy. Starobylost je mnohdy navozena již samotným titulem (např. Jak hastrmánek Dareba dostal na pamětnou), jenž někdy shrnuje celý děj (mj. O pasáku Timlingovi, kterak skrze Ďábla ku štěstí přišel, za moc a bohatství vyměnil vlastní srdce). K dynamičnosti textu přispívá hojné využívání dialogů a uplatnění výstižných, přesto stručných popisů lokalit i dějů. V jejích souborech se střídají příběhy vážné i veselé, které však mají jedno společné. Všem dominují mistrovsky zvládnuté postavy. Na nich autorka prezentuje morální zásady, které jsou pro ni podstatné. Svět svých pohádek i pověstí zabydlela velmi živými postavami, u nichž se často soustředila na důvody, proč mají některou z negativních vlastností jako například pýcha, hamižnost nebo lakota, jež necharakterizují jen lidskou rasu, ale i nadpřirozené bytosti. Netajila se naopak obdivem k odvaze, chytrosti či aktivitě.

Poslední listopadový den uplyne pět let od chvíle, kdy se pouhé čtyři dny po jejích devětasedmdesátých narozeninách životní dráha Heleny Lisické uzavřela. Bohumír Kolář ji ve sborníku Z paměti literární Olomouce označil za spisovatelku, která „budovala dobrou pověst pověstem“, dovolím si ovšem dodat, že Helena Lisická byla vynikající propagátorkou nejen několika literárních žánrů, ale také lidových tradic a prakticky celé Moravy.