Mahenovský odkaz rozvíjí také Milíř

Spojení „Jiří Mahen a Brno“ dávno chápeme jako samozřejmé. Toto jméno právem nese několik zdejších kulturních institucí. Od r. 1992 tu v jeho posledním bydlišti, útulné vilce s malebnou zahradou v Masarykově čtvrti, máme rovněž veřejně přístupný Mahenův památník s vyhledávanou pobočkou Knihovny Jiřího Mahena.  Ve výroční den spisovatelova narození, 12. prosince 1993, byla při něm ustavena Společnost Jiřího Mahena jako dobrovolné sdružení s možností individuálního i kolektivního členství, které si podle schválených stanov a programového prohlášení vytklo za úkol blíže poznávat autorův život i dílo, v současných podmínkách dále rozvíjet tento mnohostranný tvůrčí odkaz, v širokém slova smyslu se podílet na rozvoji mahenovských tradic a různými formami jej propagovat, a to zejména na poli knihovnictví, literatury a divadla.

O zrodu a pestrých aktivitách Mahenova památníku také v Duze i jinde několikrát informovala jeho dlouholetá obětavá vedoucí Jana Černá; zásluhou pracovnice Moravské zemské knihovny Moniky Kratochvílové představila se Společnost závěrem minulého roku zajímavým jubilejním podvečerem právě na půdě MZK. Postačí zde tedy alespoň telegraficky připomenout, že se od samého počátku snažila své poslání úspěšně naplňovat pořádáním a organizováním rozličných komorních kulturně společenských akcí (veřejné přednášky a jejich celé cykly, setkání s významnými – nejen literárními – osobnostmi, besedy, autorská čtení i křty knižních novinek, nakladatelské prezentace, spolupráce se spřízněnými sdruženími, zájezdy, exkurze aj.) a také činností ediční (neznámé korespondence, Ladův plakát Braňte knihu!, pohlednice apod.). Zvláštní analytickou či popularizační pozornost, leckdy přinášející objevná fakta, věnovala autorům z okruhu tzv. anarchistické bohémy, zapomínaným spisovatelům meziválečného období, předním osobnostem moravské Thálie nebo významným jubilantům. I nyní tu každý měsíc probíhá několik literárních a divadelních programů, z nichž je třeba připomenout zejména rozmáchle koncipované a pečlivě připravované projekty Jaromíra Vavroše Čtení na půdě aneb Brunensia sub tegulis (důsledně každou sezonu vycházel vždy jeden podvečer pouze z Mahenových opomíjených opusů) a Laureáti Nobelovy ceny. Od r. 1994 objevoval se v prvých dvou „pětiletkách“ víceméně pravidelně skromný samostatný bulletin Milíř, jehož název byl odvozen z pasáže Mahenovy podnětné knížky z r. 1911 Díže.

Koncem první dekády nového století však až dosud bohaté aktivity Společnosti slábly. Bylo to dáno nejen dobovými proměnami sociálního klimatu, ale zejména tím, že mnohé výrazné individuality, iniciativně působící v její radě a v okruhu zakládajících členů či stálých spolupracovníků, navždy odešly: po Jiřím Hekovi nás opustili např. Peter Scherhaufer, Marie Pavlíková, Dušan Jeřábek, Zdeněk Kožmín, Vladimír Justl, Štěpán Vlašín a především její agilní dlouholetý předseda Ludvík Kundera. Naštěstí však zvolením nové sedmičlenné rady v květnu 2012 nabrala Společnost takříkajíc druhý dech. Hmatatelným výsledkem tohoto znovuoživení se mj. stal po osmileté pauze obnovený Milíř, jehož si nyní rekapitulujícím přehledem všimneme.

Za redakce dvou univerzitních bohemistů, předsedy Společnosti Jiřího Poláčka a místopředsedy Ivana Němce, dostal Milíř (v brněnském nakladatelství Albert při roční periodicitě s nákladem nejprve 400 a nyní již 500 výtisků) novou editorskou koncepci a strukturu i zřetelně větší, postupně dále rozšiřovaný rozsah. Zřetelnou proměnu odstartovalo hned r. 2012 číslo 14. Výraznou žlutou obálku čtivého, graficky úhledného brožovaného tisku zdobí portrétní kresba Mahenova generačního souputníka Františka Gellnera. Po Poláčkově rekapitulujícím i budoucí plány rýsujícím úvodním slovu Milíř opět dýmá! následuje necelá desítka příspěvků. Tři oddíly rovněž Poláčkovy hutně sumarizující stati Být moderní na přídi tradice... doprovází studie Jiřího Rambouska Básník Jiří Mahen. Jakožto doplněk k ní otiskuje nově zavedená stálá rubrika Z dílny Jiřího Mahena výběrem z několika sbírek šest ukázek jeho poezie, na něž bezprostředně navazují úryvky z divadelnických úvah.  Čerstvá bakalářka PedF MU Naděžda Peňáková publikuje Marginálie k Mahenově hře Janošík, mj. sledující genezi hry skrze dramatikův zájem o téma zbojnictví a její první odraz na jevišti i ve filmu. Jan Lacina nabízí turisticky a lyricky laděnou Kytici pro Jiřího Mahena. Osvěžení přináší příspěvek Jiřího Sedláka (nedlouho před smrtí připravil pro Památník sérii takto specializovaných pořadů) Čtyři oblasti Mahenova humoru (humor sportovní, politický, literární a knihovnický). Čtrnáctý Milíř uzavírá subjektivně laděné Ohlédnutí za Ludvíkem Kunderou z pera Miloše Štědroně a Poláčkova připomínka nedožitých stých narozenin mnohostranného literárního vědce Josefa Hrabáka.

S vročením 2013 objevilo se v zelenavé obálce s karikaturou Mahena-rybáře od Františka Bidla 15. číslo Milíře.  Po Poláčkově úvodníkovém Pozváni na cestu zde najdeme materiálů dvanáct. Hned dvěma články přispěl velmi agilní člen rady Společnosti Jiří Rambousek. Pasáž „Braňte knihu! aneb Dopis, který chyběl v řadě“  zevrubně a s příslušným odborným aparátem rekapituluje rozvernou, avšak vleklou čtyřletou Mahenovu korespondenci s Josefem Ladou nad přípravou známého barevného plakátu (1934), přičemž do souboru již knižně publikované epistolografie včleňuje (včetně faksimile) jeden malířův vtipný list běžně neznámý. Dovídáme se též, že se Mahen zaobíral záměrem napsat o Ladovi monografii, k tomu však už bohužel nedošlo. Docent Rambousek tu publikoval rovněž objevný článek Neznámý mužský sbor na Mahenova slova (doprovázený xerokopií notového zápisu) o Mahenově textu Zdravice (1936) k partituře hodonínského skladatele Josefa Komárka. Ve stati Ať žije strýc Antonín! připomíná Jiří Poláček gratulační sborník (1933) ke spisovatelovým abrahámovinám (participovalo na něm čtyřicet literátů), a to včetně pěti básnických i prozaických ukázek. V glose Propast věčně krásná? osvětluje František Všetička Mahenovo dvouleté suplentské kantoření na obchodní škole v Přerově, kde také byly ještě za Rakouska-Uherska nastudovány jeho dvě tam vzniklé hry – populární Janošík a právě ona problematická Propast věčně krásná.

Novinkou 15. Milíře je anketa s názvem Je třeba najít klíč...  Pětice osobností spojených s Thálií (teatrologové Václav Cejpek, Miroslav Plešák a Vladimír Just, kritik Jiří P. Kříž a bývalý dramaturg SD Brno Jaromír Vavroš) v ní – převážně skepticky – uvažuje, proč se ze zhruba dvacítky Mahenových her téměř žádná na našich jevištích neobjevuje, respektive které a za jakých podmínek by se inscenovat daly. Mahenovským inspiracím opět podléhá Jan Lacina, který jednotlivé „krajiny“, odrážející se v jeho dílech, hodlá postupně navštěvovat, přičemž začíná „brněnskými obzory“ – tedy výhledy z Červeného kopce. Tentýž autor vybral pasáže z memoárové knížky V závětří Květnice (1948) od tišnovského rodáka a před první světovou válkou Mahenova spolubydlícího Bohuše Sedláka. Docent Poláček zalistoval ve vzpomínkách lékařky Ludmily Vančurové, manželky spisovatele a Mahenova vzdáleného příbuzného, která zemřela právě před třiceti roky. Jiné výročí připomíná hutný bilancující článek Mahenův památník dvacetiletý z pera jeho vedoucí Jany Černé. Pravidelná rubrika Z dílny Jiřího Mahena dává nahlédnout do autorova důvěrného vztahu k často navštěvovanému Jadranu, a to třemi miniaturami z cestopisu Hercegovina (1924) a pěti básněmi ze sbírky Rozloučení s jihem (1934). Dva příspěvky se týkají Mahenova čáslavského krajana a vrstevníka, redaktora Lidových novin Rudolfa Těsnohlídka. Vladimír Novotný představuje novou publikaci Miloslava Martínka a Ladislava Řezníčka Těsnohlídkova norská kalvárie (2012) o tragické, zčásti dosud neobjasněné smrti novinářovy první ženy Jindřišky r. 1905 (Hrůzná svatební cesta Rudolfa Těsnohlídka); lyrickým fejetonem Pohlednice z Molde o svém pobytu v tamních severských končinách toto téma vhodně doplňuje Miluše Juříčková.

Počátkem letošního roku se s loňskou datací a tentokrát v jasně modré obálce s mahenovskou portrétní kresbou Eduarda Miléna objevil Milíř v pořadí šestnáctý. Do jisté míry zohledňuje uplynulé květnové 75. výročí Mahenova tragického konce, připomínané též v několika jiných periodikách. Halasovým veršem Ráno pije tmu nazval své úvodní slovo Jiří Poláček; mj. v něm předestírá nové záměry i ne právě dobrou finanční situaci Společnosti, která nenašla pochopení ani u vedení Jihomoravského kraje. Poláčkova stať Zavřeli za mnou, odpusťte všichni... sumarizuje důvody Mahenovy sebevraždy v podkroví vlastní vily a přetiskuje výběr ze 140 dobových publicistických reakcí; u pěti z nich jde o bezprostřední zprávy a první nekrology z Lidových novin (mj. z pera Arna Nováka nebo rybářského přítele Vlastimila Velíka), další pětice jsou veršovaná ohlédnutí Františka Halase, Karla Tomana, Jana M. Tomeše, Vítězslava Nezvala a brněnského lékaře Vladimíra Šrámka.

Následující materiály se poměrně detailně a s příslušným poznámkovým aparátem zabývají Mahenovou tvorbou. Jiří Rambousek v první části dvoudílné studie Mahenův brněnský román a jeho kritici analyzuje prózu Nejlepší dobrodružství (1929). Autobiograficky laděnou generační kroniku, jejíž poměrně spletitý děj se odehrává v polovině dvacátých let, charakterizuje z řady aspektů, místy též v polemickém postoji vůči jejím starším interpretacím. Rambouskovy závěry vhodně doplňuje dobový vysvětlující rozhovor s autorem románu, přetištěný z časopisu Panorama. Dva příspěvky se věnují Mahenovi dramatikovi. František Všetička z rozličných úhlů rozebírá „hru o lidském startu do života“ Chroust, kterou po brněnské premiéře (1920) znovu oživil v Redutě (1972) režisér Evald Schorm. V návaznosti na svou předchozí stať o Janošíkovi zevrubně probírá Naděžda Peňáková historické drama o nábožensky motivovaném konfliktu statečného jedince a společnosti z autorova rodného Čáslavska Mrtvé moře (1918).  V pokračování cyklu Krajiny Jiřího Mahena evokuje Jan Lacina při srovnání spisovatelových přírodních líčení a dnešního změněného stavu tentokrát Mahenovy rybářské výpravy do Dolnomoravského úvalu. Další pravidelná rubrika Z dílny Jiřího Mahena dává nahlédnout do básníkových dvou studentských juvenilií a nedlouhými výňatky přibližuje Knížku o českém charakteru (1924) i veršovanou skladbu Požár Tater (1934). Po příslušně tematizované reminiscenci jiného „Moravana volbou“, dlouholetého herce Mahenovy činohry Vladimíra Krátkého, uzavírají poslední Milíř Pospíšilovo stručné Trojí ohlédnutí za zemřelými významnými členy i funkcionáři Společnosti a oblíbenými vysokoškolskými pedagogy – etikem Jiřím Sedlákem, bohemistou Dušanem Jeřábkem a divadelníkem Milošem Kročilem – a konečně osobní vzpomínky pisatele tohoto článku na vynikajícího teatrologa Bořivoje Srbu Znalec minulosti, inspirátor dneška.

Jak zřejmo, v případě „revitalizovaného“ Milíře rozhodně nejde o akademicky uzavřený, nýbrž populárně zaměřený čtivý tisk s obsažnými a zasvěcenými, avšak nenudícími příspěvky s řadou objevných faktů a dokumentárních materiálů, doprovázených četnými fotografiemi, ilustracemi a oživujícími kresbami. Možná, že právě toto periodikum dokáže do Společnosti Jiřího Mahena přivábit nové individuální či kolektivní členy – budou srdečně vítáni.