Co dělají knihovníci, když už nedělají: Rozhovor s Milošem Kvapilem, emeritním ředitelem Městské knihovny v Prostějově

PhDr. Miloš Kvapil vystudoval obor knihovnictví a vědecké informace na Fakultě sociálních věd a publicistiky Univerzity Karlovy v Praze (1971), poté působil v Olomouci ve Státní vědecké knihovně. Potom pracoval jako knihovník ve Výzkumném ústavu oděvním. Po zrušení ústavu našel profesní uplatnění jako ředitel Informačního centra Univerzity Palackého, posléze pak jako vedoucí informační služby Městského úřadu v Prostějově. Následně působil jako vedoucí technické knihovny v Moravských železárnách v Olomouci. V letech 1997–2009 vykonával funkci ředitele okresní, později Městské knihovny v Prostějově. Bohatá je jeho publikační činnost v regionálním i odborném tisku. Byl dlouholetým editorem (1991–2009) kulturní revue Prostějovska Štafeta. V posledních letech píše poezii, vydal čtyři sbírky pod variantou svého jména Miloš Qapil. Členem SKIP je od svého příchodu do veřejné knihovny, zároveň po celou dobu pracuje v regionálním výboru, od roku 1998 po dvě volební období byl i členem předsednictva výkonného výboru. Je nositelem Ceny českých knihovníků (2007), Ceny Velkomoravský knihovník (2009) a Ceny Města Prostějova (2009).

Nebudu zastírat, že se s Milošem dlouhá léta známe, takže odpověď na úvodní otázku pro mě nebude překvapením. Domnívám se však, že by mohla zajímat vás, protože – přiznejme si třeba i s lítostí – všichni spějeme do období, které jsem v názvu tak taktně (alespoň se domnívám) naznačil. Miloš vyrůstal v době, kdy nejen v Prostějově se nemohl stát členem skautského oddílu (ač po tom toužil), ale lásku k turistice a toulkám božsky krásnou přírodou – to mu soudruzi zakázat nemohli. Mohli mu však značně zkomplikovat přístup ke knihám, které se tehdy běžně nenacházely ve veřejných knihovnách. Byl to však student čiperný, takže i pro tuto druhou lásku – literaturu – si dokázal brzy najít cesty či cestičky. K jeho rozhledu nepochybně přispěl tatínek, válečný tankista z bojů o Anglii a po invazi i o kontinent v dnešní Belgii. Takže již v raném věku pochopil, že nestačí za vlast bojovat a umírat, ale že mnohem důležitější je činit tak na správné, tedy v tomto případě na východní straně. Desetiletí pracovně prožitá v knihovnách rychle uplynula. Po odchodu do penze přestal být jen čtenářem a začal poezii publikovat. Olomoucká univerzita mu postupně vydala Císařovy vousy (2012), O přírodě – Peri Fyseos (2013) a Útesy času (2014). Obě lásky pak dokázal spojit – na četných potulkách po zemích českých počal svým přátelům svá díla předčítat.

Tři vydané knihy poesie v posledních třech letech – pověz nám něco k tomu.

Především tomu neříkám poesie, nýbrž plky – ale budiž. Na začátek však jednu faktickou poznámku – nevydal jsem tři, ale čtyři sbírky. Již v roce 2003 to byla Eukleidovská Seč klásků lásky.

Vím o tobě, že jako jeden z mála knihovníků máš nechutně kladný vztah k matematice, souvisí to s tím?

Eukleidovská Seč klásků lásky vznikla spontánně jako reakce na jedno předvolební vystoupení jistého politického koryfeje. Geometrie je tam úplně náhodou, ale jaksi ne úplnou náhodou. Geometrii jsem měl ve škole vždycky ve velké oblibě. A proč? Téměř vše v mém životě má literární inspiraci, a geometrem byl také Old Shatterhand. Nemohl jsem tedy tuto vědní a praktickou disciplinu opomenout!

Euklides své geometrické postuláty a teorie čísel promýšlel, když působil v Alexandrijské knihovně – je zde tedy souvislost?

Odpovím integrálně. Schválně volím pojem integrálně. Byl jsem v době předlistopadové členem týmu pro integrální antropologii, vedenou mým universitním pedagogem prof. PhDr. Karlem Máchou, DrSc., později umlčovaným, nyní žijícím v Mnichově. Tedy, abych se z toho vymotal. Ve třech posledních sbírkách píšu: Knihovník, básník, royalista; milovník potulek po krajině bez ohledu na nadmořskou výšku. Pro přátele píše texty, které pak na návrších předčítá.

Můžeš to nějak přiblížit?

Začněme postupně – knihovník. Když jsem chodil asi do páté třídy, dostal jsem na Vánoce knihu Srdce od italského, nyní již zapomenutého, autora Edmunda de Amicise. Román vypráví o hoších stejně starých jako tenkrát já. Jedna příhoda pojednává o chlapci, jehož tatínek pracuje v tiskárně a vadné výtisky knih mu nosí domů. Ten si je balil a rovnal do poličky. A pak přišla věta: „Počínal si jako opravdový knihovník.“ Tenkrát jsem netušil, co to knihovník je, a tak jsem se na to zeptal a tatínek mě do knihovny zavedl. Tam jsem se rozhlédl a pravil: „Tak zde chci pracovat!“ Shodou okolností se tak stalo v knihovně, kde jsem později byl dvanáct let ředitelem. V těch dobách mně však připadala mnohem větší. Na tuto příhodu jsem úplně zapomněl, vybavila se mi až nedávno, když jsem tuto knihu spatřil na polici.

Básník – na to mám jinou vzpomínku. Kdysi jsem viděl takovou karikaturu: Na pozadí stál Olymp a naši básnící na něj vezli svá díla. Jaroslav Vrchlický tlačil velký vůz, Otokar Březina, Josef Václav Sládek, Karel Jaromír Erben a mnozí jiní také tlačili velké fůry. Na okraji byl Petr Bezruč a vezl na dětském tragáčku dvě útlé knížečky. No a já jsem už vydal sbírky čtyři… (Smích) No ale proč to říkám? Jsou životní situace, kdy se z nich lze jen a jen vypsat. Třeba velmi těžce nemocná manželka, postižená neléčitelnou chorobou, úmrtí bratra a v rychlém sledu i úmrtí manželky, k tomu problémy se zřizovatelem knihovny. Naproti tomu příroda ve své velikosti a kráse, moji oblíbení havrani, sovy, vlci, východy slunce, buky, fylity, pomněnky, lesní víly, víno, hudba… milovaná Boženka, děti, vnoučata… A je toho mnohem více. Nelze kolem těchto „entit“ chodit jako hadrový panák a nenechat to v sobě resonovat. Tak jsem to začal psát, no a vždycky na příhodném návrší jsem to přátelům předčítal. Je toho už dost – poslední plk má číslo 185. Z toho vyplývá, že ty sbírky jsou výběrem, kterým chci něco dokumentovat.

Royalistou jsem se stával postupně. Četl jsem Pekaře, Palackého, Golla, Disraeliho, Masarykovu Světovou revoluci, Benešovy paměti Světová válka a naše revoluce, Kalvodovu Genesi Československa, knihy Klímkovy, Churchillovy, Kissingerovy, Brzezinského a tisíce stran dalších autorů. Další argument: Gaius Iulius Caesar – politik, jakých bylo ve světových dějinách málo, napsal, že „republika je jen prázdné slovo bez obsahu“. Co k tomu dodávat? Představitel státu je vždy dílem vůle Boží; jde jen o to, zda je to Boží milosti, nebo Boží trest.

Po neblahých zkušenostech s posledníma dvěma prezidenty bych ti skoro dal za pravdu. Zastavme se však ještě u Bezruče. Ty ses s ním setkal, ne?

Ano, setkal. Bylo to v první polovině padesátých let. „Stařeček“, jak se mu říkávalo, zavítal do naší školy. Vyprávěl nám o hornících, o Beskydech, o těžké práci a nelehkém životě. Popravdě, moc jsme tomu nerozuměli. No a pak jsme se mohli národního umělce na cokoli zeptat. Osmělil jsem se: “Prosím, pane básníku, co je to ta stužkonoska?“ „Litato!“ hlesl Petr Bezruč. Tomu jsem už vůbec nerozuměl, a tak jsem se doma zeptal tatínka, co tím chtěl básník říci? Ten mi to přeložil: „Lítá to.“ Od té doby už vím, že obyvatelé Slezska mají „kratkejazyky“.

Vraťme se ale k úvodní otázce: co dělá knihovník, když nemusí chodit do práce? A jak se mu daří?

Píšu, ne už v tak vysoké frekvenci jako dříve, ale jaksi nelze mně přestat. Jezdím na kole, čtu úžasné knihy, chodím asi do pěti knihoven půjčovat si knihy, chodím pravidelně do kostela, povídám si v lese, a to nejen sám se sebou Na podzim vyhlížím havrany a po celý rok lesní víly. Zkrátka normální život pensionovaného knihovníka. A jak se mám? Nikdy jsem si nestěžoval a teď už vůbec nemám na co.

Máš nějaká nesplněná přání?

Ano, je to přání opět literární. Rád bych na svých potulkách přírodou někdy narazil na Tři muže ve člunu a na toulkách – poznal bych je podle štěkajícího Montmorencyho a Harris by nejspíš nesl banjo. Nebo na pana Pickwicka a jeho přátele – poznal bych ho podle červeného nosu. A velmi rád bych potkal otce Browna – toho bych poznal podle rozlámaného deštníku…

A co tě napadá na závěr?

Je krásné být knihovníkem… I když jen pensionovaným!

Děkuji za rozhovor. A až někdy spatřím na návrší skupinku lidí, z nichž jeden ve větru předčítá z vlajících papírů, hned se k nim rozběhnu, aby mně neunikl třeba opus číslo 186.

Vladislav Raška