Knihovnická setkávání s básníkem

Oldřich Mikulášek 26. 5. 1910 Přerov - 13. 7. 1985 Brno

„Láska je, když kráčíš do neštěstí tak jistě, jako jistě vržou boty“ zasáhlo mne kdysi z gymnaziální čítanky. Když mne osud o několik let později zavál do Brna, potkávala jsem čas od času po cestě z Univerzitní knihovny autora těchto veršů a lyrické poezie s dramatickým napětím, jímž ztvárnil dialektiku lásky, života a smrti, básníka lidské existence, zejména jejího dramatického střetávání s trvalou perspektivou smrti a se zvykovostí každodenního života, podle vyjádření literárního vědce Jiřího Trávníčka jednoho z rodu českých básnických knížat, na Moravském náměstí živého, a navzdory těžkému úrazu dosud bohatýrského.

Jako pracovnice pobočky Knihovny Jiřího Mahena v Žabovřeskách jsem se dostala i k mnoha jeho dalším básním (sbírky z šedesátých let První obrázky, Svlékání hadů, To královské a zejména Šokovaná růže) a dozvídala jsem se mnohé o jeho osudech (byl z rodiny železničáře, po absolvování dvoutřídní obchodní školy v Přerově vystřídal četná, i manuální zaměstnání, od roku 1937 působil v Brně jako redaktor v Lidových novinách, za okupace v jejich archívu, v Rovnosti, znovu v Lidových novinách , v rozhlase a v časopisu Host do domu, od roku 1965 byl spisovatelem z povolání, po roce 1968 však prakticky nesměl publikovat). Zásluhou čtenářů jsem přišla i k samizdatové básnické sbírce Agogh, kterou jsem si nábožně opsala na kufříkovém psacím stroji Consul. Pohádku o brněnském krokodýlovi jsem zařadila do jedné ze svých besed pro dětské čtenáře. Na knížky vydávané oficiálně na začátku osmdesátých let (verše z let 1971-73 Žebro Adamovo a bilancující Velké černé ryby a dlouhý bílý chrt) jsem už stávala ve čtvrtečních frontách před knihkupectvím na České.

Na smutném začátku prázdnin roku 1985 jsem se vypravila do brněnského krematoria. Bylo tam tolik lidí, že většina pobývala a s básníkem se loučila venku. V jednom z diskusních kroužků jsem do města odcházela pěšky, před očima pohled na Petrov.

K dalším setkáváním s básníkem docházelo a dochází v Mahenově památníku. Ve vzpomínkách čtenářů a návštěvníků, zejména spisovatelů Ivana Kříže a Jana Trefulky, v nesčetných pořadech na půdě, například i čtení z pohledu plebejštější brněnské bohémy Hvězdy kvelbu Pavla Řezníčka. K nejpůsobivějším patřilo podmanivé představení principála Divadla Orfeus z Prahy a brněnského rodáka Radima Vašinky Vyvolavač trapně lysý jemně tluče paličkami na malý bubínek potažený černým sametem, sestavené z básní Oldřicha Mikuláška a Jana Skácela.

Také pohled z okna mého posledního bydliště mi básníka, kterého jsem znala jen zpovzdálí, ale velmi obohatil můj život, stále připomíná, verši „když na Kolišti prší“…