Dům U Mikuláška

Je jeden dům, v tom domě byt, v tom bytě bydlel téměř dvacet let básník.

Na průčelí domu je plaketa a domu tomu se říká U Mikuláška. Ale cesta k němu byla dlouhá a spletitá.

Když jsme se vzali, bydleli jsme na Kotlářské ulici v malé svobodárně. Neměli jsme nic. Jen gauč a stůl bez židlí a skříň. Dřevěné bedýnky od banánů a pomerančů jsem potáhla látkou a na těch se sedělo v kuchyni. Člověk moc věcí k žití nepotřebuje.

Židlí je totiž všude dost, ale pravých přátel málo. A všichni na tu dobu radostně vzpomínali. Na bedýnkách seděli: malíř Josef Kadula se svou kytarou, občas hrál i zpíval, básník Josef Kainar, který k různým melodiím skládal texty, skladatel Gustav Křivinka, ten bydlel opodál, stejně jako klavírista Antonín Máša, malíř Jánuš Kubíček, básníci Jan Skácel a Karel Tachovský, sochařka Sylva Lacinová, herečka Vlasta Fialová, spisovatel Ludvík Kundera. Občas usedli i přátelé z Prahy a Ostravy, Oldřichův přítel z mládí, malíř Drahoš Tůma, básník František Hrubín a začínající básníci z Pardubic – Jiří Gruša, Jiří Pištora, Petr Kabeš, Miloš Vodička.

Byli jsme tehdy zaměstnaní v rozhlase a denně jsme ráno chodili do práce pěšky ulicí Bayerovou, Mášovou a tady Oldřich rád vzpomínal na dobu, kdy byl redaktorem v Lidových novinách v Praze a v Brně. Na bratry Čapky, na Rudolfa Těsnohlídka, jak psal na pokračování příběhy Lišky Bystroočky a chybou metéra v tiskárně se z ní stala Bystrouška a už jí to zůstalo. Na spisovatele Golombka a Valentu, na šéfredaktory Eduarda Basse, ten měl ráno přečteny všechny noviny, než přišli redaktoři do práce, a Heinricha, vynikajícího organizátora, a na Rejzka, který v šedém domě s balkóny bydlel. „V této ulici bych chtěl jednou bydlet,“ povzdychl si a zadíval se přesně na ten šedý dům. S malým dítětem byla naše svobodárna ještě menší, a tak se nám po létech podařilo získat větší byt na Kounicově ulici v pátém poschodí a do naší svobodárny se stěhoval z pověstného vlhkého doupěte malíř Jánuš Kubíček se ženou. V druhém bytě jsme bydleli deset let za doprovodu cinkání a brzdění tramvají a v létě, kdy se všichni řítili na přehradu, jsme nemohli otevírat okna, neboť nebylo slyšet ani rádio a všechna okna byla situována do ulice.

V jednu slunnou dubnovou neděli jsme šli se synem a jeho kamarádem s rodiči ke kolotočům k Zimnímu stadionu. Tam mladý Franta Kocourek v malé aréně ohýbal železa a předváděl své silácké kousky. Jak nás uviděl, přerušil představení a okázale nás uvítal – Oldřicha jako betálnýho barda – poetu se svým doprovodem. A hodiny se po vteřinách zvolna sunuly k okamžiku, kdy se změnil náš život. Stále byla ještě nádherná neděle s veselím. Vytáhli jsme si od mluvícího papouška horoskopy a vraceli se domů. Oldřich si házel se synem gumovým skákajícím míčkem. Na Botanické ulici mu náhle na kraji chodníku uklouzla noha a on upadl. To se stává. Ale nevstával a obličej se mu zkřivil bolestí. My jsme se chvilku smáli v domnění, že si z nás tropí žerty. Žel, žert to nebyl a za chvíli uháněla sanitka s Oldřichem do nemocnice, kde pobyl mnoho měsíců a pak už mu do konce života zůstaly věrné družky – berle. Martyrium v nemocnici je však jiná kapitola. Já jsem si uvědomila, že už se nemůže vrátit do pátého poschodí, kde často nejel výtah, a začala etapa hledání výměny bytu.

Po několika měsících úsilí se mně podařilo získat byt. Kde? V tom šedém domě s balkony, v ulici, kudy jsme chodili denně do práce a kde Oldřich vzpomínal na krásná léta v Lidovkách. Díky tomu, že byt byl úplně zdevastován – dráty od elektřiny vedly po zdi, z podlah se zbrousilo patnáct velkých pytlů špíny a hnoje. Původní podlahy vypadaly jako udusané z hlíny. Těžko se to dá vylíčit, ale aspoň ten byt nechtěl žádný funkcionář. Posléze jsem objednala stěhování.

Termín zněl: 21. srpna 1968. Mezi obrněnými vozy, ruskými vojáky s puškami, obléhajícími protější tiskárnu, mě v pauzách stěhovalo pekařské auto. Oldřich byl ještě stále v nemocnici. Byli jsme na to dva. Já a můj syn. A pomohl jenom malíř Josef Kadula. Zkrátka - Oldřich opustil v sanitce byt na Kounicově a opět se vrátil sanitkou do jiného bytu i s nemocniční postelí. Začínal se pomaličku znovu učit chodit. V tomto bytě vznikaly jeho stěžejní básně. Těsně před smrtí, kdy už nemohl vycházet, jednou s úsměvem řekl: „I kdybych už vůbec nevyšel ven, tady ve svém pokoji jsem byl vždycky šťastný a budu tady i po smrti.“

Pamětní desku na šedý dům příteli Oldřichovi vytvořila sochařka Sylva Lacinová. Při slavnostním odhalení vzdal hold básníkovi spisovatel Antonín Přidal. Vzpomínám, jak Sylva tehdy říkala: „Tak dobře a lehce se mně dlouho nic nedařilo. Nepotřebovala jsem ani žádné fotografie, tak dobře jsem si za ta dlouhá léta jeho rysy pamatovala. Bylo to zvláštní, jako kdyby mně při práci pomáhal.“ Když se občas na reliéf zadívám, zvlášť v oživujícím světle, kdy se slunce kloní k západu, říkám si: Určitě jí pomáhal. V té Oldřichově věrné podobě je i jeho duše, i radost, že to byla právě dobrá přítelkyně, která dílo stvořila. Věřím totiž starému přísloví, že pravé přátelství trvá až za hrob.