Budoucnost knihoven optikou scénářů

V příspěvku[1] je diskutována prognostická technika tvorby scénářů, která je, podle názoru autora, vhodnou technikou pro prognózování charakteristik budoucích návštěvníků budoucích knihoven.

Úvod

Knihovny byly, jsou a budou zakomponovány do prostředí, ve kterém a pro které poskytují své služby. Musí reagovat na změny v kultuře, společnosti a technologiích, a ještě lépe je předvídat. Dnešní knihovna je vnímána zejména jako místo, kde jsou poskytovány tradiční knihovnické služby, jejichž jádrem je půjčování knih z fondu knihovny a služby čítárny (studovny). Rozhodující charakteristikou je poskytování knihovnických služeb „na místě samém“, což si vyžaduje fyzickou návštěvu knihovny. Další charakteristikou je zaměření na papírové publikace. Tyto dvě charakteristiky pak diktují podobu knihovnického paradigmatu[2] v podobě „Mohamed jde k hoře“, tj. čtenář musí zajít do knihovny, aby získal knížku, o kterou má zájem. Okolí knihoven se ale za poslední dvě desetiletí radikálně změnilo a imperativem doby je „přístup k informacím přes síť kdykoliv a odkudkoliv“. Toto nové paradigma diktuje, aby hora (knihovna) šla přes síť za Mohamedem (čtenářem) domů. Avšak aby nové paradigma fungovalo, je třeba umět odhadnout jednak budoucí podobu (charakteristiky) Mohameda a i to, jaké hoře se bude Mohamed přát klanět. Odpovědi hledáme pomocí prognostické techniky tvorby scénářů v následujících odstavcích.

Popis aktuálního stavu

Dnes je všechno „nové“ - počínaje médii a konče společností, resp. jednotlivcem. Tato novost se navenek projevuje ve třech směrech:

• existencí síťových komunit, vázaných na fixní i mobilní sítě,
• masovou preferencí počítačem podporované komunikace,
• růstem požadavků na služby přístupu k informacím a zábavě přes IK sítě.

Internet a web způsobily, že namísto nedostatku informací je dnes informací nadbytek a místo docházení za informacemi informace dochází za uživatelem. Společnost i jednotlivec se „komputerizovali“ a „zesíťovali“. Všechny tyto trendy jakoby podkopávají postavení a úlohu knihoven ve společnosti a stále častěji se setkáváme s otázkou „Na co nám jsou knihovny, když všechno je na webu?“ Je zřejmé, že knihovny v této situaci nemohou hrát roli mrtvého brouka, ale musí se této výzvě aktivně postavit. Součásti aktivní obrany je i vytvoření modelu, resp. modelů budoucích uživatelů knihoven. Takovýto model je potřebný na to, aby knihovny mohly ušít nabídku svých služeb na míru těmto budoucím použivatelům.

Prognostické techniky

Tvorba prognóz je historicky jedním z nejoblíbenějších „sportů“ lidstva. Zatímco Řím dával svým občanům chléb a hry, věštírna v Delfách jim dávala možnost nahlédnout do budoucnosti. Jako pomůcky přitom sloužily zejména hvězdy, křišťálové koule a obětní zvířata. Dnešní prognostické techniky více spoléhají na vědu, která nabízí kvantitativní i kvalitativní metody prognózování. Kvantitativní metody se dají aplikovat na analýzu časových řad, tj. dat, sesbíraných za delší časové období. Nutnou podmínkou je, aby se v rámci zkoumaného časového intervalu významně nezměnily poměry. Obvykle konstruujeme tzv. bodovou předpověď, tj. snažíme se v budoucnosti najít bod, přes který se bude ubírat vývoj. Metaforicky můžeme tuto snahu přirovnat k pokusu trefit se do desítky v terči. Když zafouká vítr, cíl mineme. A dneska bohužel žijeme, jak naznačil P. Drucker, již koncem minulého století, v turbulentní době[3], ve které pořádně „fouká“. Bodová předpověď je proto vždy zatížena určitou chybou, takže konkrétní číslo je třeba brát s jistou rezervou. Vhodnější je určit tzv. předpovědní interval, který udává dolní a horní hranici, mezi nimiž bude ležet příslušná budoucí hodnota sledované časové řady. Takto můžeme prognózovat např. počet čtenářů, růst počtu eknih, anebo i rok, kdy vyjde poslední papírová kniha.

Když chceme prognózovat budoucnost, ve které se dají očekávat tzv. revoluční změny, je vhodnější použít kvalitativní prognostické techniky. Jednou z nich je tzv. metoda Delphi, založená na opakovaném dotazovaní a porovnávání odpovědí vybraných expertů. Snahou je dojít k jistému společnému názoru expertů, který je považován za prognózu budoucího vývoje. Touto technikou můžeme např. prognózovat, co přijde po e-knihách.

Jinou kvalitativní metodou je technika scénářů. Je postavena na ze života známé vazbě příčiny a následku, což se formálně dá vyjádřit zápisem „ Jestli A pak B“. Formálně technika scénářů v sobě zahrnuje tři fáze – obr. 1:

1. definici aktuálního stavu věcí.
2. formulaci předpokladů (jestli nastane to a to …).
3. popis dopadů (pak je pravděpodobný následující vývoj).

Technika scénářů, aplikovaná v prostředí knihoven, vyžaduje nejen znalost možností knihoven, ale i jejich okolí a především znalost vývojových trendů ve společnosti a trendů v rozvoji informačně-komunikačních technologií. Metodický postup pro odhad budoucího vývoje pomocí techniky scénářů pak  můžeme znázornit způsobem, ukázaným na obr. 2.

 

 

Alfou a omegou techniky scénářů je správná identifikace dvou klíčových vlivů, které budou řídící silou budoucího vývoje. Když už máme vybrány klíčové vlivy, musíme ještě rozhodnout, jakých dvou extrémů může každá z nich v budoucnosti nabýt. O ostatních poměrech předpokládáme, že se v budoucnu významně nezmění (ekonomové tomu říkají „ceteris paribus“). Máme tedy dvě proměnné, každou se dvěma možnými stavy, co vede na čtyři různé scénáře. Pak již následuje nejtěžší fáze procesu prognózování – popis dopadů jednotlivých scénářů. Na první pohled by se zdálo, že technika scénářů je spíše hrou na prognózování. Opak je pravdou. Když máme dostatek údajů, schopnost abstraktně myslet a schopnost pochopit zákonitosti vývoje společnosti a kultury, můžeme získat poměrně plastický obraz možné budoucnosti. Jde tu o kombinaci intuice s objektivní analýzou relevantních dat.

Případová studie: budoucí návštěvníci knihoven – jací budou?

Tak, jako tomu bylo v minulosti, tak i budoucí podobu knihoven mohou ovlivnit zejména stát a existující kultura. Proto jako řídící síly budoucnosti identifikujeme právě kulturu, ve které je zahrnut i žebříček hodnot, a stát, zahrnující i ekonomické prostředí a společnost. Knihovny po vzniku Československé republiky měly to štěstí, že jak stát (reprezentovaný prezidentem T. G. Masarykem), tak kultura té doby, napomáhaly rozvoji knihoven. Byli bychom asi nenapravitelní optimisté, kdybychom předpokládali, že dějiny se v budoucnu zopakují. Realističtější bude očekávat, že pokud jde o kulturu, může v budoucnu nabývat jednu ze dvou extrémních podob: kulturu ducha a kulturu peněz. Obdobně stát může být v budoucnu buď silný, s dostatkem financí pro fungování knihoven a schopen ovlivňovat podobu společnosti, anebo slabý, bez financí a ambice starat se o společnost.

Pokud jde o ostatní síly, které mohou v budoucnu mít vliv na podobu knihoven, určitě to budou zejména podoba společnosti, technologie, legislativa a gramotnost. O legislativě a technologiích budeme předpokládat, že jejich vývoj se bude ubírat obvyklou cestou, tj. legislativa bude stavět na autorském zákonu, který nedozná podstatnějších změn, a v oblasti technologií nedojde k převratným objevům. To pro prognostika prakticky představuje kontinuální vývoj a pro knihovny poznání, že se zachovají legislativní omezení, bránící většímu průniku knihoven do digitálního světa, zachová se trend k využívání sítí a virtuálních prostorů v těchto sítích. Pokud jde o gramotnost, do popředí se dostává tzv. digitální gramotnost, která klade důraz na práci s počítačem a ne s knihou. Možné scénáře, které vzejdou z kombinací kultur a podoby státu, jsou uvedeny na obr. 2. Kvůli jasnější představě o jejich dopadu jsou opatřeny „nálepkami“ vystihujícími podobu návštěvníků knihovny podle konkrétního scénáře.

Podle soudobých trendů se jako nejpravděpodobnější jeví scénář „křováci ze sítě“. Stát je slabý a kolem zuří kultura peněz. To je prostředí, kde jako v Petriho misce bují křováci ze sítě. Knihovny tedy budou mít tu čest s křováky ze sítě. Křovák ze sítě umí číst, ale nejlépe mu jdou nadpisy a SMSky. Křovák ze sítě neopouští síť – v nepřátelském prostředí knihovny by měl potíže s dýcháním. Křovák náhodou narazí na knihu, nelistuje v ní, ale pokouší se na další stranu dostat klikáním. Když to nefunguje, ztrácí o knihu zájem. Nehledá zážitek ze čtení ale zážitek s velikým Z. Zážitek bez ohledu na místo, čas, a samozřejmě, přes síť. Křovák ze sítě je aktivní, lépe řečeno až interaktivní a pro svůj život potřebuje akci, v nejhorším alespoň pokec. Slabý stát mu tleská (stejně na nic jiného nemá ani moc, ani peníze). Navenek svůj postoj deklaruje jako snahu vytvářet prostor pro silné individuality, které se nebojí vzít osud do svých rukou. Na první pohled apokalypsa pro knihovny. Ale i tady je pro ně šance na přežití. Za předpokladu, že budou mít schopnost chameleona a dokážou splynout s okolím. Krokem tímto směrem je již dnes komunitní knihovnictví.

Scénář „Strašidla“ reprezentuje situaci, kdy dochází k rozporu mezi podobou a ambicemi státu a převládající kulturou. Stát je silný, má dostatek peněz pro podporu knihoven. Knihovny jsou pro stát prioritou, ale jsou prázdné, protože lidé kultury peněz je nepotřebují. Jednotlivci, kteří omylem zabloudí do knihovny, tam chodí jako strašidlo mezi regály. Pro knihovny noční můra, kterou není zapotřebí dále rozvádět.

Na opačném pólu se nachází scénář „ideální ideál“. Knihovny jsou státem hýčkány a jsou obleženy četby chtivými čtenáři. Škoda jen, že je to sen.

Blíže k realitě je klub 62+. Stát je, jak to vidíme i dneska, slabý a knihovnictví je ne na periferii jeho zájmu ale ještě dál, kde oko státního byrokrata nedohlédne. Stále ale existují skalní čtenáři – z řad seniorů, kteří jsou v knihovně doma a věnují se rituálu čtení. Jsou to elitní čtenáři, ale elita nikdy nebyla moc početná a navíc se časem stále zmenšuje.

Závěry

Již po několik století je čtení knih aktivita, působící ve směru evoluce druhu Homo Sapiens Sapiens. Proto je málo pravděpodobné, že by v nejbližších desetiletích úplně zaniklo. Následně nezanikne ani potřeba mít klasické knihovny, jako kulturotvorný prvek. Na druhé straně orientace jenom na práci s papírovou knihou automaticky posune knihovnu směrem k muzeu. Počet návštěvníků bude klesat – navštěvovat ji budou zejména zájemci o historii. Ale ani orientace jenom na digitální knihovnu nemusí být výhrou. Tato orientace automaticky hodí knihovnictví do jámy lvové, kde lvy jsou IKT aplikace, databáze spravované neknihovnickými subjekty a tyranosauři typu Oogle. Proto se orientace na mix světa knihy a „neknihy“ jeví jako nejperspektivnější. Bohužel ale také nejnáročnější na finance i lidské zdroje. Od knihovníků vyžaduje zvládnutí dalších kompetencí, zejména kompetence animátora a moderátora, ale také kompetence kreativce, remixátora informačních obsahů a desingwritera[4]. Knihovna budoucnosti tak bude průsečíkem reálného veřejného prostoru a virtuálního informačního prostoru pro vzdělávání, zábavu, osvětu atd. „Návštěvníkem“ knihovny bude tradiční čtenář, ale také člen komunity, anebo křovák – zbloudilec, který nebude vědět, co může od knihovny očekávat. Rozdíl mezi tradiční a digitální knihovnou nebude spočívat jen v jejich poslání ale i v postupech uspokojování potřeb zájemce. Tradiční knihovny staví na standardech, organizování a pořádku, digitálním knihovnám vyrůstajícím na podhoubí webu je bližší volnost a svým způsobem i chaos. Procesy v tradiční knihovně mají v sobě zakomponovaný i lidský činitel, procesy v digitální knihovně jsou prováděny zejména softwarovými roboty.

---

 

 

 

---

[1] Tento příspěvek sumarizuje některé výstupy projektu ADAMIS

[2] Slovo „paradigma" je řeckého původu a dnes je chápáno jako model chování, resp. jako převzetí referenčního rámce. Paradigma vytváří vzor myšlení, kdy člověk reaguje na přijaté podněty „podle šablony“.

[3] Pojem „turbulentní doba“ uvádí  P. Drucker v monografii  „Managing in Turbulent Times“  (český preklad „Řízení v turbulentní době“, Management Press, Praha 1994)

[4] Designwriter v sobě kombinuje schopnosti autora a designéra digitálních informačních prostorů.