Konfese všestranné brněnské herečky

HERFORTOVÁ, Zdena; STAŇKOVÁ, Věra. Jízda přes kočičí hlavy. 1. vyd. Brno: Nakladatelství Šimon Ryšavý, 2015. 160 s. ISBN 978-80-7354-153-8.

Publikací, které v odlišné obsahové i slovesné kvalitě přibližují naše žijící umělce rozličných oblastí (o „celebritách“ ve sféře pop music, sportu nebo gastronomie ani nemluvě), vychází u nás každoročně pěkná řádka. Nyní se k nim – po tisku Radka Šauera s názvem Zdeněk Junák osobně (2011), pojatém jako kavárenský rozhovor s jejím souborovým kolegou – připojila kniha Jízda přes kočičí hlavy, kterou napsala přední česká herečka a dlouholetá členka Městského divadla Brno Zdena Herfortová v těsné součinnosti se zkušenou pracovnicí v mediální oblasti, dnes výkonnou ředitelkou Spolku MINERVA 21 Věrou Staňkovou. Pod primátorskou záštitou Ing. Petra Vokřála, s podporou statutárního města i pěti sponzorů ji v pevné vazbě a úhledné typografické úpravě na křídovém papíře vydal brněnský nakladatel Šimon Ryšavý, který již mj. editoval několik cenných divadelních monografií (např. o Vlastě Fialové, Josefu Karlíkovi, Ivu Váňovi Psotovi, Ladislavu Lakomém nebo Václavu Věžníkovi) i memoárů (Zdeňka Janáčková, Evženie Dufková, Věra Mikulášková). Její křest (s následujícími autogramiádami) načasoval k hereččiným sedmdesátinám v říjnu 2015, jež jubilantčina mateřská scéna připomněla reprízou již šestnáct roků uváděné My Fair Lady /ze Zelňáku/ a jevištně oslavila speciálním noblesním večerem na Činoherní scéně Vivat Zdena!

Stošedesátistránkovou knížku, rozčleněnou do 34 kapitol různé délky (některým postačí třeba jen jeden odstavec), zahajuje Poděkování různým institucím i jednotlivcům a Úvod spoluautorky, přibližující vznik rukopisu při hodinách přátelsky důvěrných setkání a vyprávění. Po hereččině obecném ohlédnutí Ve službách divadla, označeného za „domov, bezpečný i nebezpečný přístav“ (zhruba napůl se týkají tehdejšího Státního divadla a dnešního MdB), a glosování jejího aktuálního účinkování v americkém muzikálu Duch drží se kompozice s občasnými digresemi v podstatě chronologie. Dovídáme se základní fakta z rodinné „anamnézy“ Z. Herfortové, o brněnském „dětství s hořkou příchutí“, poznamenaném rozvodem rodičů po odchodu otce trombonisty do orchestru Karla Vlacha, o jejích středoškolských ochotnických začátcích v úloze Lišky Bystroušky a přijetí na JAMU, kde Zdena Rašková pod pedagogickým vedením Jarmily Lázničkové a svého potomního kolegy Rudolfa Krátkého strávila v soudržné kolektivní atmosféře „úžasné čtyři roky“. Už jako žena lékaře Karla Herforta (manželství vydrželo sedm let) a matka malého Tomáška absolvovala s červeným diplomem v politicky rušném r. 1968 coby Nevěsta v Kaločově nastudování Lorcovy Krvavé svatby.

Další části rekapitulují hereččino první angažmá v Mahenově činohře (účinkovala v nemalém počtu 90 inscenací, a to i v mužských figurách nebo v témže titulu vícekrát), kde s řadou významných režisérů často protichůdných tvůrčích přístupů (nejvíce vzpomíná na přesného analytika Zdeňka Kaloče, Aloise Hajdu, Evalda Schorma a Petera Scherhaufera) vytvořila sérii profilových rolí (Euripidova a Sartrova Kasandra, Shakespearova Julie, Kordelie, Oktavie, Hipolyta, Paní Vodičková nebo Chůva, Čechovova Sofie, O´Neillova Kristina a mnoho dalších, z českého repertoáru např. Tylova Dorotka, Preissové krajčířka Eva či Hubačova Josefina). Trojici her tu s ní rovněž připravil druhý manžel režisér Rudolf Tesáček. Po čtyřiadvaceti letech přešla Z. Herfortová – nikoli bez emocí na mnoha stranách – spolu se čtyřmi kolegy po nabídce šéfa a vzápětí ředitele Stanislava Moši r. 1992 do tehdejšího Divadla bratří Mrštíků. Občas ještě hostovala v SD (Dolly Leviová, Hortensie aj.), ale v novém působišti „chytila druhý dech“ a etablovala se také coby protagonistka zde systematicky pěstovaného muzikálového repertoáru.

Příští partie jsou (včetně několika zasloužených vzájemných komplimentů „první dámy“ a jejího principála) věnovány třem souborům se dvěma jevišti na Lidické ulici. Ačkoli se často jedná o pozoruhodná ztvárnění, není zde možno sezonu po sezoně jednotlivé úlohy vyjmenovávat. Byly jich až dosud necelé čtyři desítky (hned zpočátku kupř. Marta v Albeeho dramatu Kdo se bojí... nebo Emilie z Čapkovy Věci Makropulos) a náleží k nim také vynikající kreace oficiálně odměněné: především Cena Thálie 1995 za Brucknerovu Alžbětu Anglickou v režii Zdeňka Černína a dvojí nominace na totéž ocenění (statkářka Gurmyžská z Ostrovského Lesa – 1998 a černošská věštkyně Oda Mae Brownová ze zmíněného muzikálu Duch – 2014). Touto tematikou se z rozličných úhlů zabývají dvě pasáže, po nichž umělkyně komentuje jiné své „srdcovky“, např. hry Vrátila se jednou v noci, Brouk v hlavě, Monsieur Amédée, Dobře rozehraná partie nebo My Fair Lady /ze Zelňáku/, úspěšná ostatně i o loňských prázdninách na Biskupském dvoře. Nechybějí stránky o docentském působení na DIFA JAMU ani nahlédnutí do období osobních krizí, vysvětlujících titul knihy a dokládajících autorčinu houževnatou náturu. Následující kapitolky se týkají leckdy namáhavého hostování na několika scénách pražských (Divadlo Metro, Divadlo pod Palmovkou, Hudební divadlo v Karlíně, Divadlo Palace) či slovenských (též v Brně reprízovaný Garderobiér s Milanem Lasicou), případně pohodového účinkování v Moskalykových Četnických humoreskách, které tuto především divadelní hvězdu zpopularizovaly nejvíce. Spíše jen enumerativní ráz má mozaika Před kamerou, za mikrofonem, připomínající hereččino pravidelné účinkování v televizních inscenacích i seriálech (je jich přes stovku), rozhlase a dabingu, kde hlas propůjčila např. Claudii Cardinalové a Jane Fondové (v závěrečném sumáři nepodchycené).

Zdena Herfortová zdůrazňuje, že ve svém ohlédnutí za uplynulými lety nemíní bilancovat ani předjímat. Knížka, která přirozeně není teatrologickou monografií (byť se jí bohdá rovněž dočkáme), pohybuje se zhruba na pomezí osobních vyznání a základního faktografického zachycení její dosavadní profesní dráhy, téměř výhradně věnované rodné moravské metropoli. Vzpomínkové partie, oceněníhodně formulované bez jakýchkoli vulgarismů ve spisovné češtině a pojímané s upřímnou otevřeností i vůči vlastním zakolísáním nebo naopak perličkovým situacím humorným, ale naštěstí bez banalit a bulvárně podbízivých laciností „historek z natáčení“, vhodně průběžně prokládají tiskařsky odlišně tónované gratulační „vstupy“ více než desítky hereččiných kolegů (od Zdeňka Kaloče, Jaroslava Someše a Vlastu Peterkovou po Pražanky Jaroslavu Obermaierovou a Uršulu Klukovou). Podobně typograficky zvýrazněny jsou přímo do textu vložené citáty z dobových kritik a jiných drobných písemností. Pro lepší orientaci fandovského i zasvěcenějšího čtenáře spolu se jmenným rejstříkem a výčtem použitých pramenů poslouží závěrečné, přehledně rozčleněné dokumentární soupisy divadelních i televizních rolí (zde by neškodilo doplnit jména režisérů), v případě dabingu a rozhlasu alespoň výběrové. Informativní i oživující funkci plní početné, zhusta dosud nezveřejněné černobílé a barevné různoformátové snímky s popisky, ať už z rodinného nebo divadelního prostředí, vřazené mezi kapitolky a pak do samostatného Fotoalba. Věcná nedopatření jsou ojedinělá (v Sidonově hře je titulní Shapira jméno mužské a v biblických kumránských svitcích těžko může jít o Mohameda – s. 57, absolventský festival měl mít správně dataci 1967 – 1968); tu a tam najdeme „překlepy“ ve vlastních jménech („Bajerova“ ulice – s. 37, „Ajchmatovovu inscenaci“ namísto Ajtmatovovu – s. 83, „Rok na Vsi“ – s. 97, „Landovký“ – s. 156) nebo registrujeme opomenutou interpunkci.

Brunensium Jízda přes kočičí hlavy si zaslouží pochvalu nejen pro nestrojeně a čtivě formulovaná memoárová vyznání významné české divadelní umělkyně, ale koneckonců též za redakční a nakladatelskou pohotovost, podchycující i aktuální příspěvky datované několik týdnů před jeho vydáním.