Veřejná knihovna nad potokem

Dozvěděl jsem se nedávno, že v jedné vsi na východě středních Čech mají čtenáři možnost si v pátek po dvě hodiny vypůjčovat knížky v místní malé veřejné knihovně, jež tam byla po letech znovu otevřena. Jinak by museli za knížkami putovat až do knihovny v okresním městě. Dokonce zde uvažují o tom, že starým lidem, kteří už nemůžou na nohy, budou knížky nosit až domů. Zaradoval jsem se velice a hned se mi před očima objevil obrázek z dětství:

Jsem v malé vesničce nedaleko řeky Sázavy, v obci, v níž před válkou žilo přes sto dvacet lidí, na začátku let sedmdesátých je jich zde již jen méně než padesát. V té vesničce, rozložené na hřebeni srázu prudce spadajícího do potoka, jednoho z mnoha přítoků Sázavy, je přízemní budova bývalé místní školy, jež slouží jako obchod se smíšeným zbožím. Sem chodím v létě v úterý a ve čtvrtek brzy ráno pro rohlíky a chleba, z kovových konví nám paní Hrochová naběračkou nabírá do přinesených nádob mléko. I čepovaný petrolej do lamp se tu dá koupit. Odměnou dětem za zazpívanou písničku či zarecitovanou báseň jsou dlouzí jedlí gumoví hadi. Před obchodem se scházejí místní ženy, jež pak traktor se zapřaženým žebřiňákem odváží za prací na pole. Na lavičce vedle vchodu do budovy občas sedává bělovlasý muž, v mých očích hodný úcty — pan Bohumil Janda, bývalý nakladatel, jehož knížky s nápisem Sfinx znám z knihovny své babičky.

Hned ve vchodové chodbě vlevo, naproti vchodu do krámu, jsou dveře s nápisem „Veřejná knihovna“. Ráno jsou zavřené, ale mne lákají. Skrývá se za nimi tajemství, něco, co je pro dítě vzrušující. Vzadu v domě bydlí vdova po bývalém řediteli školy, paní Hostoušová, jíž nikdo neřekne jinak než „paní řídící“. Je místní knihovnicí. Zjistím, kdy knihovnu otevírá pro veřejnost, je to dvakrát týdně na tři hodiny. Je mi tak málo let, že bych si knihy správně ještě neměl půjčovat, přesto mi zřídí čtenářskou průkazku. A já se probírám knihami pečlivě zabalenými do okrového balicího papíru, žasnu nad množstvím a rozmanitostí titulů, pečlivě roztříděných podle žánrů. Zde poprvé objevuji a rozechvěle si nesu domů k přečtení knihu Karla Maye Divokým Kurdistánem.

Jednou se ke mně paní řídící nakloní a pošeptá mi, že mimo zápis mi může půjčit knížku tajnou, z knihovny nedávno na pokyn shora vyřazenou. Jsou to Úsměvy Jana Masaryka od Václava Tilleho, knížka vydaná na sklonku šedesátých let. Čtu si ji pak doma a brzy ji s úctou paní řídící vracím jako velkou vzácnost. 

Když vycházívám ze dveří venkovské knihovny, vždycky se podívám na barevnou reprodukci obrazu Mistra Jana Husa před kostnickým koncilem, visící vpravo vedle dveří. Vlevo je polička s černým bakelitovým telefonem na kličku, jímž se dá dovolat do telefonní ústředny v Uhlířských Janovicích.

Paní řídící vedle vyprávění o místní škole a práce v knihovně umí též výborně péct: její miniaturní koláčky, tvarohové, povidlové i makové, to je pochoutka. Před Vánoci či na Velikonoce jich vždycky napeče tolik, že vystačí pro každého příchozího.

Když paní řídící zemřela, v domě nad potokem se rozhostilo prázdno. Knihovna byla zrušena, nebyl nikdo, kdo by ji vedl. I obchod po několika letech zanikl, vystřídali se v něm ještě dva prodavači, ale nakonec v něm již nechtěl prodávat nikdo. I lidí ve vsi ubylo.

Po letech v místnosti bývalé třídy, později prodejny – dnes obcí prodané jako rekreační chalupa –, uspořádal místní kronikář výstavu fotografií a dokumentů z posledních sta let života ve vsi. V třídní knize z doby těsně před první světovou válkou jsem objevil rukou manžela paní řídící vyvedený zápis o probírané látce: „Vlastnosti andělů“.

---

PhDr. Jan Šulc (1965) je redaktorem a editorem české literatury. Za dlouholetou iniciativní a neúnavnou ediční práci obdržel v roce 2014 Cenu Karla Čapka. Úzce spolupracuje s nakladatelstvím Torst.

---

Přetištěno z časopisu Host, č. 2/2016.