V krvavém poli duhy sedmi krás…

V roce 1916 vydal pražský nakladatel František Borový básnickou sbírku Jiřího Mahena nazvanou Duha. Měla podtitul „cyklus veršů“ a graficky ji upravil Vratislav Hugo Brunner. Po sedmdesáti letech byl podle ní pojmenován časopis, vydávaný od března roku 1987 Státní vědeckou knihovnou v Brně a přinášející „informace o knihách a knihovnách z Jihomoravského kraje“.

V básnické tvorbě Jiřího Mahena (1882–1939) sbírce Duha předcházely Plamínky (1907), po nichž následovaly Balady (1908), soubor villonských balad pochvalně přijatý Jaroslavem Vrchlickým či F. X. Šaldou. Poté Mahen vydal zmíněnou Duhu a sbírku Tiché srdce (1917). V meziválečných letech k těmto svazkům přidal básnické skladby Scirocco (1923) a Požár Tater (1934), jakož i Rozloučení s jihem (1934), ohlédnutí za milovanými balkánskými končinami.

Sbírka Duha je rozdělena do sedmi oddílů, přičemž každý z nich obsahuje sedm básní: výjimku tvoří pátý oddíl, v němž jich je pouze šest, neboť sedmá báseň neprošla cenzurou. Mnohé z těchto osmačtyřiceti básní byly původně otištěny v Lidových novinách. Každý oddíl je uveden mottem, jejichž souhrn vytváří spojitý celek.

První motto reflektuje „čas pustý, zamžený“, kdy život je „kdesi ve tmách ztracený“. V druhém mottu se v těch tmách „přece něco hnulo“, v dalším přibývá kladu a ve čtvrtém mottu je už „plno rašení a vzruchu“, takže i naděje „rozkvést musí“. V pátém předznamenání jsou „blahoslavena všechna srdce smělá“. Ve verších předposledního motta chce básník „všemu rozumět“, kdežto motto sedmé začíná tímto dvojverším: „Div divoucí – my na vrcholu stáli / v krvavém poli duhy sedmi krás.“ Jinde se duha ve sbírce nevyskytuje, lze však uvažovat též o symbolice jejích sedmi barev.

Všechna motta totiž dále spojují právě motivy barev. V prvním je „přítmí fialové“, v druhém jsou „indychová těžká mračna“, ve třetím se objevuje „barva chrp“ a ve čtvrtém „louky zelení zas hrají“. Ve verších pátého motta „ostrou žlutí zahořelo nebe“, v šestém „každý předmět“ září jako by zlatem a v posledním mottu šedý den „stříbrem dole zvoní“.

Básně v prvním oddílu Duhy mají dosti pochmurné ladění. Platí to o básních Melancholie, Kain nad pouští, Za mrtvou či Neplodná země a také o Rozhodném okamžiku, zakončeném tímto veršem: „Vším život byl by, a přec ničím není!“ Mahen zde promítá své pocity, v básni Má loď se dokonce objevuje „muž tajemný“ s jeho rysy. Rovněž druhému oddílu vévodí deprese, zoufalství, pesimismus a beznaděj (Zimní vyhlídka, Teskný večer, Zoufalá modlitba, Noční setkání). Objevují se tu motivy samoty, jako je tomu třeba v Opuštěném milém nebo v Bouři nad lesy. 

Ve třetím sedmeru básní významově dominuje Rodný kraj, jehož úvodní verše jsou ironickou parafrází úvodu Čechovy skladby Ve stínu lípy (1880). Báseň Z nemocnice je reflexí bolestmi deptaného člověka, v Májovém večeru figuruje štěstí „pohřbené zaživa“, kdežto v Žárlivé písni je básník „ubitý rozmarem“ své milé. V básni Modří ptáci hor se chce rozletět za svými touhami, v Bohémské krčmě zas kritizuje pijácké marnění času.

Ze čtvrtého bloku čtenáře zaujme báseň Rád byl bych, představující jakési Mahenovo krédo: „Rád byl bych člověkem, jenž silou mnoho platí, / rád byl bych prorokem, jenž těžké rány hojí…“ Další básně mají milostnou tematiku (Jediný strach, Bláznivý milý), avšak s tragickým zabarvením, jímž se vyznačuje i báseň Chlapec a delfín. Veselá balada je rozmarnou hrou s motivy oživlých mrtvých, v básni Můj sen jde o naplnění života.

V pátém oddílu lze najít optimistické podobenství o budoucnosti národa (Vidění Izaiáše proroka), reakci na válečnou dobu (Červencové odpoledne, Zapomenutý hrdina) a drama pětice dobyvatelů jižního pólu (Hrdinové jižní točny). Protagonistou básně Návrat je námořník Ben, kdežto Červen představuje ódu na šestý měsíc.

Předposlední blok opět manifestuje postupnou proměnu básníkova vnitřního světa. Báseň Rozmarný večer je reminiscencí byvších lásek, Moje vlajka symbolizuje příval životní energie. Nechybí tu ani láska (Štěstí) či přírodní motivy (Veselá modlitba Lasička), ale ani společenská kritika (Všemi cestami). Pozoruhodná báseň Mlýn pod vrchem je promluvou Martina Vávry k vnukům, datovanou rokem 1810.

V závěrečném oddílu už převládají pozitivní motivy a vědomí krásy života. Několik básní spojuje tematika lásky (Rozhodnutí, Zlatý most, Hlas života), která se objevuje i v Hafizově hospodě. Poslední báseň Stráň života má ráz bilančního monologu, přičemž onu stráň lze chápat jako metaforu života.  

V dobové kritice Duha vzbudila poměrně velký ohlas. Ze známých kritiků o ní psali Jindřich Vodák v Lidových novinách a Arne Novák v Lumíru. Dalšími recenzenty byli Kamil Fiala, jehož kritický soud otiskla Moderní revue, či František Serafínský Procházka, který svoji recenzi zveřejnil ve Zvonu. Dále vyšly posudky v časopisu Akademie a v Právu lidu, jejich autoři však svoji identitu zakryli šiframi.

Ač tito kritikové měli k Mahenově sbírce různé výhrady, celkově ji přijali kladně. Právem v ní spatřovali tvůrčí pokrok ve srovnání s autorovými předchozími sbírkami: podle vyjádření Jindřicha Vodáka „od Balad k Duze je skok“. Současný stejnojmenný časopis „o knihách a knihovnách z Moravy“ se k této sbírce může hrdě hlásit, přestože od jejího vydání uplynulo již sto let.

Fotografie: 

DUHA_obal.jpg

DUHA_titul.jpg