Nahlédnutí do Milíře

Od svého založení r. 1993 vydává v Brně sídlící Společnost Jiřího Mahena „citátově“ pojmenovaný zpravodaj Milíř. První dekádu vycházel ve skromné podobě víceméně pravidelně, poté nastala osmiletá pauza a posléze za redakce dvou univerzitních bohemistů, jejího předsedy Jiřího Poláčka a místopředsedy Ivana Němce, dostal (při roční periodicitě s nynějším nákladem 400 výtisků) novou editorskou koncepci a strukturu i zřetelně větší rozsah.

Počátkem r. 2016 se s loňským vročením a tentokrát v oranžové obálce s mahenovskou portrétní kresbou od spisovatelova přítele Josefa Lady objevil Milíř v pořadí sedmnáctý. Poláčkův úvod Pohledy z rozhledny shrnuje rozličné připomínky Mahenova odkazu za poslední období i ne právě dobrou finanční situaci „Společnosti“, která nenachází příliš pochopení u institucí Jihomoravského kraje. Poučená stať Moniky Kratochvílové Knihovník jako světlonoš rekapituluje vznik a rozvoj Veřejné knihovny města Brna, v níž Mahen působil od r. 1921 jako její první, konkurzem vybraný pracovník a posléze ředitel; připomíná jeho rozsáhlou publicistickou i organizační činnost v celostátním měřítku a přibližuje názory na poslání knihoven. Jiří Rambousek v druhé části studie Mahenův brněnský román a jeho kritici analyzuje prózu Nejlepší dobrodružství (1929). Dokládá, že se autobiograficky laděná generační kronika, jejíž poměrně spletitý děj se odehrává v polovině dvacátých let, nesetkala u tehdejších posuzovatelů (A. Novák, K. Sezima, F. Kovárna, F. Götz, A. M. Píša, B. Fučík, B. Václavek aj.) s příznivým přijetím, a nadto ji poválečné kritické soudy (J. Hrabák, autor cenné monografie Š. Vlašín) hodnotily dogmatickým marxistickým metrem. Text končí úryvkem z Českého snáře Ludvíka Vaculíka, takže vedoucí brněnského Mahenova památníku Jana Černá mohla plynule navázat vzpomínkou na autorovo vystoupení v tamním podkroví.

Příspěvek Františka Všetičky Měsíc a liška aneb Hry s architektonikou dává do zajímavých komparativních souvislostí Mahenovu řidčeji vydávanou fantaskní prózu Měsíc (1920) a populárnější soubor dvanácti pohádek Co mi liška vyprávěla (1922). Ve třetím pokračování cyklu Krajiny Jiřího Mahena evokuje Jan Lacina při srovnání krajiny spisovatelova mládí a dnešního změněného stavu s  dokumentární věcností i lyrickým zaujetím jeho rodnou Čáslav a její venkovské okolí. Další pravidelná rubrika Z dílny Jiřího Mahena obsahuje čtyři dopisy a juvenilní básně, adresované počátkem 20. století vrstevnické přítelkyni Malvíně Smetánkové a dokreslující literátovo lidské a básnické zrání i nechuť k nastoupené učitelské profesi. Následuje osobně podložená ukázka z knížky šestice filmových libret Husa na provázku (1925) a dvě Mahenovy básně z prvního ročníku Václavkova časopisu Index. Mezi zbývajícími kratšími články najdeme např. vhodně vybranou pasáž z memoárů Jaroslava Seiferta Všecky krásy světa (1982) nebo ohlédnutí Jany Červenkové za loni zesnulým Mahenovým synovcem a disidentským literátem Jiřím Vančurou.

Jak vidno, v případě Milíře rozhodně nejde o akademicky uzavřený, nýbrž populárně zaměřený čtivý tisk s obsažnými a zasvěcenými, avšak nenudícími příspěvky i s řadou výtvarných artefaktů (kresby a karikatury J. Lady, A. Hoffmeistera, J. Bidla nebo J. Krále, dřevoryt P. Kotíka), fotografií a dokumentárních materiálů. Možná, že do Společnosti Jiřího Mahena dokáže přivábit nové individuální či kolektivní členy – budou srdečně vítáni.

Pozn. red.: odkaz na plný text Zpravodaje zde.