Vyhnání české Němky

O románu mladé, teprve devětadvacetileté prozaičky Kateřiny Tučkové, se na podzim roku 2009 hodně psalo a mluvilo. Rozsáhlá beletrie, která vyšla na počátku října, vzbudila ohlas téměř okamžitě, a to nejprve nikoliv kvalitou svého zpracování, nýbrž, pochopitelně, tématem. Tučková na něj upozorňovala už v průběhu práce, která jí dle jejích slov trvala skoro tři roky. Během doby, kdy čerpala materiál z historických pramenů i z rozhovorů s pamětníky, uspořádala například pietní pochod k hromadnému hrobu v Pohořelicích, kde je pohřben dodnes nezjištěný počet německých brněnských obyvatel. To všechno jsou informace, které dozajista vzbuzují zájem médií i čtenářů. Nicméně nezabýval bych se recenzí této prózy, kdyby její kvality spočívaly pouze v odkrytí a medializaci tabuizovaného tématu. Jsou to nezpochybnitelné kvality prozaického textu, které mě k recenzi románu Vyhnání Gerty Snirch ( Brno: Host, 2009. 413 s. ISBN 978-80-7294-315-9) ponoukají.

Kateřina Tučková debutovala před třemi lety novelou Montespaniáda velice lehkého vyznění, po níž snad nikdo neočekával takový tematický Vyhnání české Němky i stylistický zvrat, jaký přišel v podobě jejího následujícího románu. Zaměřila se v něm na osud dvacetileté dívky ze smíšeného česko-německého manželství, která s roční dcerou končí v prvních dnech po osvobození Brna v transportu německých obyvatel odsouvaných za hranice. Není tajemstvím, že odsuny organizované před ustanovením Postupimské dohody s sebou přinášely vlnu emocí, která řadu německých obyvatel smetla. Není to však ani obecně známým faktem. Plastické zachycení této události optikou německé dívky, která se na válečných zločinech nepodílela, je tak zcela původním přínosem do množiny charakterů českého literárního bestiáře. Především pro mladší generaci pak může být postava Gerty vhodným propojením působivého příběhu s řadou historických fakt.

Kořením syžetu prózy je několik linií, v nichž se čtivě psaný příběh odehrává. Jednak je to už zmíněná problematika česko-německého konfliktu s jeho vyústěním do poválečných let a posléze pokračující až do roku 2000, kdy se příběh uzavírá smrtí hlavní hrdinky. V rámci této linie se objevují příběhy dalších žen, které válečná mašinérie odvála za hranice Československa, za hranice města nebo za hranice většinové společnosti. Pozoruhodné je, že každá z postav vyprávějících svůj příběh do stylistické roviny textu přináší vlastní jazyk, v některých případech protkávaný německými výrazy. Způsobuje to bohatost nejen jazykovou, ale i charakterovou, neboť jazyk leckterou z postav formuje až do uvěřitelné, plastické podoby.

Další z linií textu se odvíjí v rozpětí mezigeneračních vztahů. Různé generace se s handicapem němectví v Československu vyrovnávaly po svém, stejně jako Gertina dcera Barbora a vnučka Blanička. Jejich vztahy tvoří psychologickou, velmi citlivě pojednanou linku příběhu. Právě jejich vztah je ukazatelem tragédie, kterou je postava Gerty nucena prožít a s níž se smiřuje jen pomocí uzavřenosti vůči okolnímu světu a tak i postupným hořknutím.

Poslední z linií prózy Kateřiny Tučkové tvoří brněnské městské reálie. Brno prorůstá knihou od let válečných až po současnost a čtenář je v průběhu čtení svědkem postupné proměny města, které patřilo i německým obyvatelům, v šedivý socialistický kolos, který ožívá jen ve vzpomínkách osob procházejících ulicemi. Jakoby tu Tučková odkryla dnes dávno zapomenutou mapu města s jeho významnými stavbami a místy kulturní historie.

Až s jistým překvapením se čte na počátku 21. století próza, která svojí jazykovou střídmostí a vcelku uměřeným (euro)stylem vytváří dojem, jako by byla napsána na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století. Žádná postmoderna, žádný experiment, žádná manipulace s narativní linií, absence erotiky, žádný humor ani groteska, ale dokonce ani žádný vyhřezle brutální naturalismus. Vzhledem k závažnosti tématu a jeho obtížné uchopitelnosti je však zmíněná zdrženlivost docela na místě a je rozhodně ku prospěchu věci. Kniha je napsána tak sugestivně, že si čtenář spontánně ani neuvědomí přeci jen jistou schematičnost hlavních postav: otec = zlý nacistický Němec, bratr totéž v bleděmodrém resp. tmavě hnědém, matka je naopak hodná Češka a Gerta do značné míry přejímá její kladně konotované češství. Co by se dalo knížce vytknout, je snad konec, jenž se trochu bezradně rozostřuje, z čistě literárního hlediska se i poslední stránka dala zpracovat vybroušeněji a možná i básnivěji. V každém případě je román Vyhnání Gerty Snirch výrazným počinem uměleckým, historickým, občanským a politickým a jednoznačně si zaslouží naši bedlivou pozornost. Tuto knihu by si měli přečíst nejen vyhnaní a vyhánějící, ale i ti rozpačitě, nenávistně či lhostejně přihlížející.