Cyklus Oči Brna v říjnu: prof. PhDr. Jiří Sehnal, CSc.

Prof. PhDr. Jiří Sehnal, CSc., (*1931 v Radslavicích) hudební historik a organolog. Po maturitě na reálném gymnáziu v Přerově studoval dějiny hudby a estetiku na FF UP v Olomouci. Po ukončení studia pracoval od roku 1955 do roku 1958 v Oddělení katalogizace Univerzitní knihovny v Olomouci a zároveň spravoval hudební archiv a knihovnu na zámku v Kroměříži. V roce 1958 přešel do Výzkumného ústavu zelinářského ČSAZV v Olomouci, kde působil do roku 1964 jako knihovník. Téhož roku pak nastoupil do Oddělení dějin hudby Moravského muzea v Brně jako odborný asistent a v roce 1978 byl ustanoven vedoucím oddělení. V roce 1997 získal nejvyšší akademickou hodnost profesor. Celoživotní zájem Jiřího Sehnala směřuje zejména na dějiny hudby 17. a 18. století na Moravě, kapely olomouckých biskupů, dějiny varhan a katolickou chrámovou hudbu 17.–19. století. Po celý život se aktivně zapojuje do činnosti vědeckých i společenských organizací nejen u nás, ale i v zahraničí. Taktéž se věnuje pedagogické činnosti a přednáší odborné i laické veřejnosti.

Rozhovor s profesorem Jiřím Sehnalem především o knihovně a knihovnictví

Pane profesore, jaké bylo Vaše první setkání s Univerzitní knihovnou v Olomouci?

Poprvé jsem tam přišel, myslím, v roce 1951 nebo 1952, když jsem byl po prvním ročníku na fakultě. Měli jsme mít brigádu a někdo mi říkal, že bych mohl jít do Univerzitní knihovny v Olomouci. Už si nevzpomínám, jakou práci mi dali. To bylo moje první seznámení s knihovnou.

Další setkání bylo až po studiích?

To bylo, když jsem byl už vystudovaný. Měli jsme absolvovat v roce 1954, ale oni nám přidali jeden semestr, zimní semestr, takže jsem skončil oficiálně v únoru nebo v březnu 1955 s novým akademickým, spíše degradujícím titulem promovaný historik. Všichni, co dostávali diplomy, dostávali umístěnky. Já jsem také myslel, že dostanu umístěnku. Nic. Přišel jsem se otázat na děkanát, kde jsem natrefil sekretářku Šárku Bartošovou, která se mnou vedla v roce 1950 vlídný přijímací pohovor, který na rozdíl od pohovoru na JAMU v Brně nebyl vůbec politický. „Tak vám přejeme hodně zdaru, něco si najděte.“ Odešel jsem a začal jsem objíždět různé instituce. Byl jsem např. v Ostravě na konzervatoři, tam mne přijal Rudolf Kubín, byl tehdy ředitelem. „Jak se něco uvolní, dáme vám vědět.“ A to mi říkali všude. Moje sestra mne upozornila na místo vychovatele učňů na jakési dopravní průmyslovce v Šumperku. Nejel jsem tam, protože mi někdo řekl: „Zkus to v  knihovně.“ Tak jsem přišel do Univerzitní knihovny v Olomouci (UKOl). To bylo asi v dubnu nebo v květnu 1955. V knihovně tehdy seděl na místě vedoucího hudebního oddělení Vít Chlup, který měl zájem jen o dirigování, ne o jakési hromady not z německých konfiskátů. „My bychom potřebovali, abyste to nějak utřídil a popsal.“ Co se ode mne žádalo: autor, název, místo vydání, já už nevím, takové ty základní údaje. Ale nebyla to nějaká podrobná katalogizace. Taková jenom, aby se vědělo, co tam je. První, co jsem udělal, že jsem si to všechno seřadil podle abecedy. Takže jsem se v abecedě nesmírně procvičil. Když byl asi konec května, řekli mi: „Tak víte co, vy jste pracoval velmi rychle, my vám děkujeme. My bychom tady práci ještě měli, ale už nemáme na vás peníze. Vezměte si dovolenou a potom vás vezmeme do stavu.“ Já už nevím, kdy to bylo. V červenci? Představte si, já jsem nebyl ve stavu a oni mi těch 14 dní započítali do dovolené. Přijali mne od 1. nebo 15. srpna 1955, kdy jsem normálně nastoupil jako zaměstnanec a přidělili mne do katalogizace. A téhož dne zrušili hudební oddělení!

Získal jste odborné místo a začal jste pracovat jako knihovník.

Byl jsem zklamaný, ale měl jsem místo. Katalogizoval jsem běžnou literaturu. Byly to většinou ruské knihy ze Sovětské knihy, všelijaké brožurky o matematice, o čemkoliv, dále staré knihy ve všech evropských jazycích z doby před první světovou válkou. Tehdy jsem se naučil pracovat s bibliografiemi, protože jsem musel přesně určit, ve kterém roce a v kterém vydání kniha vyšla atd. Můj šéf se jmenoval Perůtka. Byl to básník, velmi jemný, slušný člověk. Někdy mi mnoho knih vracel k doplnění. Měli jsme normu, já už dnes nevím kolik, každý týden jsem musel napsat výkaz, kde bylo rozepsáno, kolik knih se který den udělalo. Knížky se dávaly bokem i s katalogizačními lístečky a Perůtka jako šéf to kontroloval. Každý byl zvyklý na tento pořádek. Ve stejné místnosti se mnou seděl pan Dopita, který pracoval na desetinném katalogu, strašně chytrý a pracovitý, a když se ho člověk na něco zeptal, velice ochotně poradil. Měl jedinou slabinu. Jednou za čas se opil a nepřišel do práce, ale vedení mu to kvůli jeho pracovním kvalitám tolerovalo. Za mnou seděla paní Hladná, nadšená horolezkyně, která dělala předmětový katalog. Místnost byla v rohu budovy a v zimě jsme tam vydrželi jen díky tomu, že jsme měli nohy zabalené v dece. Asi po roce si vedení uvědomilo, že rozumím notám a pověřilo mne katalogizací hudebnin. Byly to většinou noty ze Supraphonu a ze Sovětské knihy. V té době se propagovalo desetinné třídění, ale to mně nesedělo. Když jsem působil v knihovně tři roky, tak jsem viděl, že postrádáme jakýkoliv předmětový katalog hudebnin. O hudebním předmětovém katalogu jsem si udělal představu na základě vlastních zkušeností a praxe, ale zatím jsem se o nic nepokusil, protože to po mně nikdo nechtěl. V UKOl se cenily hlavně bibliografie a pracovníci bibliografického oddělení tvořili jakousi vyšší společenskou třídu. Někdo mi navrhl, abych udělal katalog Housle a houslová hra. Tak jsem si prošel katalogy a zjistil jsem, že to není žádná hrůza sestavit takovou bibliografii. To byl můj jediný úspěch, který byl v UKOl oceněn.

Už tehdy jste začal v knihovně organizovat přednášky?

Prostě jsem si řekl, že budu dělat přednášky, abych nezapomněl, že jsem také muzikant. Knihovna pořádala přednášky jednou za měsíc. Konaly se v čítárně, poměrně malé místnosti, a bývalo tam plno. Tak já jsem taky nabídl přednášku o Kroměříži. Sehnal jsem si vynikající zpěváky, to se velmi líbilo, ale já jako řečník jsem propadl, neuměl jsem to. Ty další byly postupně lepší. Některé měly velký úspěch. Nejúspěšnější byl večer o písních Roberta Schumanna, kde jsem měl dva skutečně vynikající zpěváky Jiřího Pavlíčka, spolužáka a tehdy již operního pěvce, a úžasného barytonistu, dětského lékaře MUDr. Volejníka. Vynikajícím doprovázečem na klavír (nestydím se říct) jsem byl já sám. Úspěch byl obrovský a možná si mě ředitel začal trochu vážit.

Vaše knihovnická činnost pokračovala i po odchodu z Univerzitní knihovny?

Do knihovny jsem nastoupil v roce 1955 a odešel 1958. Asi v srpnu 1958 jsem přešel do knihovny dokumentace výzkumáku (pozn. Výzkumný ústav zelinářský Akademie zemědělských věd), kde jsem zůstal až do listopadu 1964 (neřeknu přesně), šest let. Důvodem přechodu byl vyšší plat (1957 jsem se oženil) a politické prověrky, které tehdy zahájil prezident Novotný. Ve výzkumáku jsem dělal jmennou a předmětovou katalogizaci, vedl zahraniční výměnu publikací a dokonce zastupoval ústavního fotografa. Tam šlo jen o literaturu přírodovědnou a zemědělskou, obrovský fond separátů nebo kdejakých zpráv ve všech možných jazycích z celého světa. Později jsme začali dělat desetinnou, a dokonce pokusy s primitivní mechanizací na jehlách. Ta se však moc neosvědčila. Mám fotku, jak u toho sedím, ještě se svým šéfem.

Z Univerzitní knihovny v Olomouci jste dojížděl na zámek v Kroměříži?

Když jsem nastoupil do knihovny, spadala pod Univerzitní knihovnu v Olomouci knihovna a hudební archiv zámku v Kroměříži. Jezdilo se tam jednou týdně, ve středu. Původně tam jezdila dr. Jaroslava Šustrová, později provdaná za heraldika Jiřího Loudu, která odešla včas před prověrkami do výzkumáku a vlastně tam přetáhla i mne. Po ní to převzal Eduard Petrů, později profesor na Filozofické fakultě UP v Olomouci. Eduard byl strašně hodný, milý člověk. On měl za sebou také katolickou minulost jako já. A z té doby bylo mezi námi jakési tiché vnitřní spojení. Eduard Petrů byl rád, když jsem se nabídl, že budu do Kroměříže jezdit místo něho. Bydlel jsem totiž v Přerově a Kroměříž byla pro mne blíž. Z Olomouce se muselo přesedat v Přerově a ještě v Hulíně, což bylo zvláště v zimě a při častých zpožděních vlaků velmi nepříjemné. Já jsem to uvítal, protože to byla pro mne změna a v Kroměříži jsem byl sám svým pánem. Už jsem věděl něco o archivu a těšil jsem se na nějaké „objevy“. Pouze mě mrzelo, že v době prázdnin se tam nejezdilo. Mou hlavní povinností, když někdo přišel, bylo obsloužit ho. Eduard Petrů mě seznámil se složitým systémem, jak byly knihy uloženy. Protože byly v několika sálech, měl jsem svazek klíčů jako žalářník. Časem jsem do všeho pronikl. Hudební archiv měl vlastní místnost s oknem do parku. Protože počet čtenářů nebo spíše badatelů byl nepatrný, neměl jsem tam v podstatě co dělat. Mohl jsem se jít klidně koupat nebo jít do parku, ale já jsem byl odjakživa takový poctivec, že jsem tam seděl. Na druhé straně jsem byl obklopen něčím, co mě vzrušovalo. K hudební sbírce biskupa Liechtensteina-Castelcorna neexistovalo v té době nic jiného než tištěný katalog Breitenbacherův. K tomu ostatnímu, co tam bylo, existovala velká kniha, kde byl uveden jen autor, název, signatura, víc nic. Pak tam byly ještě nezpracované rukopisné noty, které byly svezeny z různých míst, například z Frýdku. Ty nebyly vůbec nikde zapsané.

Mne samozřejmě zajímala hlavně Lichtenštejnova sbírka z 2. poloviny 17. století, protože jsem věděl, že je nejstarší, a pak skladby z 18. století, které byly v té velké psané knize. Byl jsem zamilovaný do kontrapunktu, tak jsem si říkal, tady musí být Bach, Händel nebo něco takového. A teď jsem četl jména Bertali, Schmelzer, Dolar, Sances, která jsem v životě neslyšel. Znal jsem jen Vejvanovského, od kterého jsem si již za studií něco spartoval. V té době mi řekl můj přítel, umělecký historik Jaroslav Petrů: „Jirko, chystáme ve Zlíně (tehdy v Gottwaldově) sborník pod záštitou prof. Richtra, který bude věnován umění a bude se jmenovat Umění a svět. Byli bychom rádi, kdybys tam napsal něco hudebního.“ Prof. Richter mne znal z exkurzí a byl předsedou komise při obhajobě mé diplomky. Tehdy jsem napsal K otázce českých skladatelů v kroměřížské kapele. Dnes se podobným titulům „k otázce“ vyhýbám, ale ta práce měla i jakýsi ohlas. To byla má první studie o Kroměříži, ale tehdy jsem hudebního archivu ještě moc nevyužil. Do druhého, velmi opožděného svazku Umění a svět jsem zpracoval inventáře hudebních nástrojů kolegiátní kapituly sv. Mořice. Na ty mne upozornila profesorka Kyasová, která tehdy pracovala ve státním archivu v Kroměříži.

O fondu v Kroměříži vyšla ještě jedna publikace.

Tehdy jsem přišel na myšlenku, že by bylo dobré podívat se na hudební literaturu, která je roztříštěna v celé knihovně. Podle rukopisného katalogu mi to nešlo. Byl nespolehlivý a byl psaný kurentem, který jsem moc neuměl číst. Tak jsem si říkal, že nejlepší bude, když prostě budu brát knížku po knížce. Takže jsem skutečně bral knížku po knížce. Byla to mamutí práce, špinavá, často vysoko na žebři. Tehdy mi ještě radil Eduard Petrů, který měl velké zkušenosti. Takto vznikla Hudební literatura zámecké knihovny v Kroměříži. Katalogizoval jsem to tak, jak jsem byl naučený z UKOl. Slíbil mi to vydat opět Jaroslav Petrů ve Zlíně. Po grafické stránce mne to zklamalo. Předpokládal jsem, že se to bude normálně sázet a já jim řeknu, jak by to mělo vypadat. Oni to vytiskli tak, jak to viděli, bez korektury. Měl jsem slíbený honorář, nevím už kolik. „Jirko, my ti to vyplatíme, ale nevyjde to. Když se spokojíš s třetinou, tak to vydáme.“ Tak jsem se spokojil.

Po zkušenostech, které jste získal v Kroměříži, jakým směrem by mělo postupovat zpřístupnění tohoto unikátního fondu?

Lichtenštejnova sbírka vyšla, i když ještě vlastní katalog a noty byly psány ručně a katalogizace neodpovídala dnešním normám RISM. Stejně by měl být udělán katalog sbírky Colloredovy a stejným způsobem, nebo dohromady s ním, katalog sbírky Trautmannsdorfovy. To jsou samé harmonie dvě nebo tři stovky, to není tak zlé. Musíte myslet, že když jsem to dělal s Jitřenkou Peškovou (pozn. muzikoložka a vedoucí hudebního oddělení v Národní knihovně), tak se katalogizovalo na lístečky, namalovaly se linky, psal se rukou incipit a ostatní se psalo na stroji. A když to Národní knihovna vydala, tak se na počítači napsaly pouze předmluvy, a to ostatní se tisklo z toho, co Jitřenka zapsala. Během práce vyvstávaly neustále nejasnosti. Když se jich nahromadilo víc, jel jsem do Kroměříže to prověřit. Přesně jsem to popsal, opravil a tak dál, a ona chudák i celou stránku kvůli tomu přepsala, byla nesmírně pracovitá, obětavá a přesná. Mě ovšem mrzí, že tento kroměřížský katalog, ačkoliv je to nejcennější sbírka, jakou máme, skutečně světová, působí z výše uvedených důvodů mezi ostatními hudebními sbírkami jako chudý příbuzný. A co jsme se načekali, než katalog vyšel. Z hlediska správnosti tam chyb moc není. Během doby se vždycky najdou nějaká upřesnění nebo doplňky. Na ty mne upozornili spíše někteří interpreti, kteří měli štěstí, že se jim do rukou dostal mně nedostupný srovnávací materiál.

Ještě jste připravil k vydání Kroměřížské intrády.

Ano, ale to jsem už byl v Brně. Tato edice měla bohužel smutný osud. Vydávala to Olga Zuckerová, se kterou jsem jinak výborně spolupracoval na Michnovi a na MAB (edice Musica antiqua bohemica). Já jsem jí to nabídl. Našel jsem anonymní přípisky, z kterých bylo patrno, že jsou pro dvě nebo tři trumpety, ale nebyly u toho tympány. Nabídl jsem jí to pro sérii Věžní hudba. Tak jsem tympány přikomponoval a poslal jsem jim svoji partituru. Myslel jsem, že to vydají jako partituru, ale oni to vydali v hlasech, a to tak, že místo druhé trumpety natiskli dvakrát třetí trumpetu nebo co a ty tympány neotiskli vůbec. Korekturu mi neposlali. Vyšlo to jako zmetek, který nikdy nebyl opraven. Za to já nemohu. Partituru doma ještě mám.

Kdy jste se rozhodl doplnit si knihovnické vzdělání?

To bylo ještě ve výzkumáku. Abychom dostali lepší plat, museli jsme mít vysokoškolskou knihovnickou kvalifikaci. A v UKOl měl probíhat dvouletý kurz pro vysokoškoláky, kteří by si chtěli doplnit dálkově vysokoškolské studium knihovnictví. No a náš podnik v rámci zvyšování kvalifikace nám umožnil přednášky navštěvovat. Probíhalo to jeden den v týdnu a dostávali jsme na to pracovní volno. Až z Brna tam dojížděla Milena Flodrová a Hynek Kašlík, z Olomouce můj šéf Pavel Floss a také několik pracovníků z UKOl: můj bývalý šéf Perůtka, heraldik Louda, Libor Štukavec, Eduard Petrů atd. Přednášející byli většinou z Prahy, ale i z Brna, např. Nádvorník. Přednášelo se všechno možné, asi 12 předmětů. Některé přednášející jsme měli rádi, jiní nám byli protivní, protože se tvářili jako velcí vědci, přičemž šlo jen o pracovní techniku, ne o vědu. Napsali jsme také předepsané diplomové práce a složili na jaře v roce 1964 závěrečné zkoušky. Moje diplomka se týkala předmětového hudebního katalogu.

Jaké předpoklady by měl mít knihovník pracující s hudebními dokumenty?

Jde o to, co by dělal. Moje celoživotní zkušenost je ta, že člověk, který pracuje v muzeu nebo v knihovně, musí být zvyklý na systematickou, mravenčí, přesnou, mnohdy nepříliš zábavnou práci, kterou musí dělat s nadšením. Nebude-li to dělat s nadšením, tak po něm nic nezbude. Rozumíte, jestliže materiál nezpracujete, tak ho nezpřístupníte. Já jsem se několikrát v životě přesvědčil o tom, že když něco děláte dobře a pořádně, a když vám to myslí, tak přijdete na to, jak to využít. A přijdete na věci, na které byste jinak nikdy nepřišla. Člověk se musí smířit s tím, že musí udělat strašně často jednotvárné, mechanické práce. A získáte tím přehled, který byste žádným jiným způsobem nezískala. A proto pak můžete o určitých věcech mluvit lépe, než kterýkoliv jiný učenec. Protože vy se s tím seznamujete důvěrně, ať už vás to otravuje nebo neotravuje. Ale víte mnohem víc, než kdokoliv jiný.

V této souvislosti bych se ještě zeptala, jak vnímáte v současnosti odborná pracoviště, knihovnu, muzeum, archiv, a jejich služby pro uživatele?

V podstatě tak, jak jsem už řekl. Víte, hromada materiálů, byť kdovíjak cenných, není k ničemu. To znamená, že utřídění materiálů je nezbytně nutné pro jakoukoliv práci s nimi. Již utřídění podle abecedy, vám strašně pomůže. Všechno ostatní, co na to navazuje, se dá studijně a badatelsky využít. Bez toho prostě nic nejde. A člověk, který chce pracovat v muzeu, v knihově nebo v archivu, se musí smířit s tím, že musí udělat spoustu špinavé práce, protože tu za něho nikdo neudělá. A pouze on je kvalifikovaný k tomu, aby to udělal. Neexistuje žádný způsob, počítačový nebo mechanický, který by to za vás udělal. Vy to musíte vzít do ruky a musíte se v tom vyznat. Musíte poznat, co je podstatné, co není podstatné, a teprve až vy to takhle vyhodnotíte, někam zaznamenáte, teprve potom to má pro badatele cenu. Myslím, že jsem byl po Antonínu Breitenbacherovi jediný, kdo v  Kroměříži vnesl jasno do not, které nebyly řádně nebo vůbec podchycené. Zjistil jsem, kterému biskupovi patřily a jak vzájemně souvisely. A zpracoval jsem také tzv. membra disjecta, o nichž se kromě přibližného časového určení nevědělo nic.

Máte jako badatel raději práci s klasickým dokumentem nebo využíváte moderní digitalizační techniky?

Raději mám dokument, protože se dobře čte. Není nic lepšího, než když máte knihu a pěkně v ní listujete. Také jednotlivé papíry, jsou pro práci příjemné. U tlustých knih, které jsou digitalizované, je problém v tom, že aparát často nezachytí nebo zdeformuje zápis v ohybu. Kromě toho pro oči je čtení v počítači namáhavější, než když máte v rukou originál.

Výsledky Vaší badatelské práce předáváte také prostřednictvím přednášek nejen pro studenty, ale i širokou veřejnost. První přednášku v Moravské zemské knihovně jsme společně pořádali v roce 1998. Byla věnována svatému Václavovi a svatováclavské tradici. Spojuje tuto osobnost něco se skladatelem Adamem Michnou z Otradovic, kterému jste u nás v knihovně také věnoval pozornost?

Je tu jedna trošku záhadná věc. Michna se od roku 1666 začal psát Adam Václav, ale před tím se psal jenom Adam. Určitá hypotéza je, že to mohlo souviset s nějakým oživením úsilí pražského arcibiskupa, aby byla úcta k sv. Václavu rozšířena na celou církev. Já o tom píši v souvislosti se svatováclavskou mší 1669, ale ta snaha byla starší. Pražský arcibiskup tehdy napsal Karlu Lichtenštejnovi do Kroměříže, že „sanctus Wenceslaus, urbi et orbi factus est gloriosus.“ Předtím bylo jeho uctívání povoleno jen v Čechách. Moje hypotéza je, že v souvislosti s tím složil Michna Missa sancti Wenceslai. Jiná hypotéza by byla, že jméno Václav bylo biřmovací, ale to zase nesouhlasí s tím, že biřmování v Jindřichově Hradci proběhlo již 1658. Biřmování se konalo v té době zřídka, a pak se biřmovalo třeba 2 500 lidí.

Michnova svatováclavská mše byla vydána také v edici staré hudby.

Já ji vydal vlastně dvakrát. První vyšla v roce 1966. Došlo k tomu tak, že zemřel Jaroslav Pohanka (pozn. pracovník Oddělení dějin hudby MZM a vydavatel MAB) a byla snaha začít vydávat hudbu vokální. Prvním svazkem tzv. vokální řady měla být Missa sancti Wenceslai. Buď Vratislav Bělský, nebo někdo jiný řekl: „Zkusme toho Sehnala.“ Nevím, jak na mne přišli. Já jsem byl do té doby téměř zapomenutá nula v zelinářském výzkumáku. Proto jsem si tuto práci považoval za velký projev důvěry a za čest. Dělal jsem to z fotek 13 x 18, které jsem si sám v Kroměříži nafotil. Když jsem byl se vším hotov, vzal jsem si dovolenou a vezl jsem to profesoru Janu Rackovi (pozn. tehdy profesor muzikologie na Ústavu hudební vědy FF MU a hlavní redaktor MAB) ukázat. Racek si přečetl předmluvu, na noty se podíval varhaník Vratislav Bělský. S Bělským jsem se pouze poradil o některých drobnostech v generálním basu, který jsem také sám vypracoval. Myslím, že edice byla u nás i v zahraničí dobře přijata. Po sovětské okupaci zanikla nejen vokální řada, ale celá MAB. Když se na sklonku socialistické éry rozhodl Supraphon vydat souborné vydání Michny, měla vyjít Svatováclavská mše znovu, očištěná od dřívějších nestylových doplňků (dynamika, frázování atd.) Partitura byla téměř hotová, když vedení Supraphonu v Kasselu zakázalo vydávat starou českou hudbu. Tehdy Jan Vičar (profesor muzikologie na UP v Olomouci) řekl: „Tak to vydáme my.“ Univerzita koupila sazbu, já jsem dodělal korektury a vyšlo to pak v Olomouci mírně opravené s novou předmluvou jako druhé vydání v roce 2010.

Jaké máte další představy o Vaší badatelské práci, jaká témata Vás ještě lákají?

Musím dodělat anglický překlad Michny, který chce olomoucká katedra vydat jako dárek k mým pětaosmdesátinám. Českou verzi jsem poněkud upravil a rozšířil s ohledem na amerického čtenáře. K baroknímu varhanářství na Moravě mám asi 90 stran dodatků, 13–14 obrázků, ale to zatím nechce nikdo vydat. Ozývají se hlasy, že by bylo pěkné vydat celou monografii i se zapracovanými dodatky znovu, ale to je strašidelná práce a nevím, kdo by to vydání zaplatil. A třetí téma je hudba augustiniánů kanovníků ve Šternberku. Kdyby mi ještě byl dopřán čas, napadají mne témata o hudebních nástrojích na kostelních kůrech, o doprovodu kostelní písně, o stylových změnách v kostelním zpěvu, ale to je všechno otevřené, jestli se dožiju.

Budeme se těšit na Vaše další skvělé badatelské počiny. Moc Vám děkuji za rozhovor.
Štěpánka Studeníková

Další akce věnované životnímu jubileu prof. Jiřího Sehnala sledujte na http://www.mzk.cz/oci-brna-jiri-sehnal.