Rozhovor s PhDr. Markétou Hejkalovou

Jak se to stane, že se spisovatelka, překladatelka, nakladatelka, místopředsedkyně Českého centra PEN klubu a cestovatelka uváže k festivalu, který, alespoň v podobě, v jaké jej návštěvníci zastihují, prozrazuje, že stojí spoustu práce a nasazení? Jak je možné všechny tyto tak náročné profese zvládnout – a přitom ještě vést tak úspěšný festival?

Veletrh (jehož doprovodný program je rok od roku bohatší, takže jej skutečně mnozí návštěvníci nazývají festivalem) byl první! Poprvé jsem veletrh uspořádala už před čtvrtstoletím, v roce 1991, v situaci, kdy začaly svobodně vycházet skvělé knihy, vznikala spousta nových nakladatelství a knihkupectví, ale navzájem o sobě nevěděli, knihy se nedostávaly ke čtenářům. První veletrh jsem organizovala především jako místo pro navázání nových kontaktů.

Mělo to ale i osobní rovinu. Tehdy jsem se přistěhovala za manželem do Havlíčkova Brodu a hledala jsem si nové pracovní a vlastně i životní uplatnění. Vždycky pro mě byla důležitá literatura, už před prvním veletrhem jsem něco málo napsala a něco málo přeložila, a veletrh pro mě byl také cestou do světa literatury. Nevím, jestli všechno zvládám. Jsou období, kdy skoro jenom píšu, jindy zase jenom překládám, jindy - třeba právě teď - jenom chystám veletrh. Veletrh mi hodně věcí bere: čas, energii, soustředění, ale také mi toho spoustu dává, pracovně i lidsky. Mimo jiné se díky veletrhu znám s většinou spisovatelů, nakladatelů, knihkupců, což mým knihám cestu do světa možná trochu ulehčuje.

Za pár dní bude zahájen 26. ročník knižního veletrhu v Havlíčkové Brodě. Co to pro Vás znamená?

Těším se, protože veletrh je i pro mě svátek, vytržení ze všednosti, příležitost potkat spoustu lidí... veselý knižní jarmark. Ale taky se bojím, aby nebyly žádné komplikace a všechno dobře dopadlo. Každý rok se mi před veletrhem zdá jeden sen: Veletrh začne, všechno zdánlivě skvěle funguje, a pak se najednou ukáže, že něco chybí: vstupenky, stoly, knihy, nakladatelé nebo návštěvníci... dosud to naštěstí byl vždycky jenom sen (a doufám, že ani v budoucnu se nestane skutečností). Ale poslední měsíc před veletrhem pro mě znamená především hodně nudné, ale nutné práce: změny a doplňky v programu, rozesílání pozvánek, vyvěšování plakátů, každodenní aktualizace webových stránek včetně takových zdánlivých maličkostí jako jsou rady vystavovatelům, kde zaparkovat a kde se ubytovat, když už jsou všechny hotely vyprodané.

Od počátku byl váš knižní svátek provázen dramaturgicky velmi zajímavým programem. Ostatně je to právě tento, co trvale přitahuje i pozornost kulturních rubrik celostátních novin, a nutno říci že pochvalnou. Co a možná i kdo – rozhoduje o jeho podobě?

Velmi děkuji za pochvalu. Nepatří ovšem mně, nýbrž nakladatelům, ti přihlašují do programu zajímavé knihy a autory. Já určuji jen téma či motto veletrhu, které se ne vždy v programu odráží, ale letos ano. Letošním mottem jsou úvodní slova české hymny Kde domov můj? Možná jsem se jím nějak trefila do dobové nálady, protože se k němu váže hodně bodů z doprovodného programu, které se vrací k naší nedávné historii. Miloš Doležal představí už druhou knihu o umučeném faráři Josefu Toufarovi Krok do tmavé noci, Aleš Palán detektivku inspirovanou skutečným příběhem z padesátých let Ratajský les, Jiří Padevět knihu Krvavé léto a mohla bych vyjmenovávat ještě dlouho. Možná je půvab programu právě v tom, jak je spontánní, pestrý (někdo by jistě mohl říct až chaotický), vzniká bez cenzury, bez dramaturgie, někdy možná i bez rozmyslu (jak by opět mohly podotknout zlé jazyky).

Kdo je typickým návštěvníkem Vašeho veletrhu?

Občan Havlíčkova Brodu, který za prvé rád čte, za druhé rád poslouchá autorská čtení, za třetí rád získává autogramy známých lidí, za čtvrté se rád potkává s přáteli a se známými.... tak bych mohla pokračovat ještě dlouho, mohl by to být i občan, který rád vyhrává ceny při losování vstupenek nebo který má rád speciální veletržní pivo, letos to bude Knižní ležák od nakladatelství Volvox Globator. Ale na veletrh už dávno nechodí jen lidé z Havlíčkova Brodu. Ti mezi návštěvníky pochopitelně převažují a vždycky to tak bude, ale jezdí sem lidé z čím dál širšího okolí, z Prahy, Brna, Ostravy... vlastně z celého Česka.

Jako autorka fikce vydáváte od roku 2002 každý druhý rok román (i když letos to byla „jen“ novela: Jednoho dne). Je to Vaše vědomé rozhodnutí?

Ne, spíš to zatím tak vždycky vyšlo, protože knihu píšu zhruba dva roky. Ale teď píšu rozsáhlejší román a vůbec netuším, kdy bude hotový a kdy vyjde, jestli za rok, nebo za pět let...

Literární kritika, která o Vašich knihách mluví poměrně pochvalně, což vůbec není zvykem v českých zemích, Vás začala označovat jako autorku ženské literatury. Je pro Vás toto zařazení důležité či podstatné?

Nevadí mi být zařazena jako autorka ženské literatury. Skutečně píšu hlavně o ženách, většina mých čtenářek jsou možná také ženy. Spíš mi vadí, že někteří kritikové vnímají termín ženská literatura pejorativně, nebo přinejmenším shovívavě, jako by to bylo jen takové plkání o starostech s manželi a radostech s milenci. Jako by "ženská" témata byla méně důležitá než "mužská" – ale žijeme přece v jednom světě. Zařazování do různých kategorií je asi důležité pro knihkupce, knihovníky, možná i pro studenty, ale myslím, že pro čtenáře to velkou roli nehraje, a já se tím také moc nezabývám.

O překlady Vašich knih je zájem i v zahraničí. Co pro zahraničního čtenáře připravuje teď?

Už velmi brzy by měl vyjít srbský překlad mého špionážně-milostného příběhu z Jižní Koreje Rudé paprsky severního slunce. A je zajímavé, že překladatel Vladan Matič tu milostnou, "ženskou" rovinu zcela pomíjí. Pro něj to je kniha o tom, jak se "obyčejný člověk" proti své vůli octne v soukolí velkých dějin. Dokonce mou knihu srovnává s povídkou Jaroslava Haška o veliteli města Bugulmy... Tak jenom doufám, že srbští čtenáři mají Haška rádi.

V jaké podobě byste si představovala spolupráci mezi Vámi, jako nakladatelkou, Vámi jako spisovatelkou a Vámi jako organizátorkou Podzimního knižního veletrhu na straně jedné a námi knihovníky na straně druhé. Kde se otevírá možnost pro naši vzájemnou spolupráci – nebo lépe, kde byste ráda tuto spolupráci viděla?

Spolupráci s knihovnami můžu jenom chválit ať už jako autorka, která ráda jezdí na besedy a čtení, tak zejména jako pořadatelka veletrhu. Mám radost, že součástí veletrhu bude letos už 26. celostátní akviziční seminář – a v první den veletrhu, v pátek 14. října v 11:30 se přímo na veletrhu uskuteční diskuse knihovníků s nakladateli, kde by se právě o té vzájemné spolupráci a možnostech jejího zlepšení mělo mluvit.

Ale i tam, kde to funguje dobře, je vždycky co zlepšovat. Byla bych ráda, kdyby na veletrh jezdilo co nejvíc knihovníků, protože tím roste odborná úroveň veletrhu a je to důležité pro nakladatele. Proto knihovníkům letos nabízím vstupenky zdarma – to je to zlepšení ze strany veletrhu. A ze strany knihoven? Doslechla jsem se, že někteří ředitelé prý nechtějí své knihovníky na veletrh pouštět – ale možná je to jenom pomluva, které se mi ani nechce moc věřit. Návštěva veletrhu přece knihovníkům ušetří spoustu času a peněz. Nejenom mohou nakoupit mnoho knih s veletržními slevami, ale v doprovodném programu se mohou seznámit se spoustou spisovatelů a ty pak pozvat na čtení a besedy do svých knihoven. Proto doufám, že knihovníků přijede co nejvíc a že Havlíčkův Brod se na dva veletržní dny, 14. a 15. října, stane městem s největší hustotou knih a knihovníků na jednoho obyvatele.

Děkuji za rozhovor.
Tomáš Kubíček

PhDr. Markéta Hejkalová je českou spisovatelkou, překladatelkou a vydavatelkou. V roce 1991 založila v Havlíčkově Brodě, kde žije, Podzimní knižní veletrh. Každoročně ho pořádá, letos na podzim proběhne již jeho 26. ročník. Spolu se svým manželem Martinem Hejkalem od roku 1994 vlastní nakladatelství Hejkal. Je místopředsedkyní Českého centra PEN klubu (od roku 2006) a členkou mezinárodního výboru světového PEN klubu (od roku 2009). Napsala řadu románů s ženskými příběhy, které se odehrávají v zahraničí, a odborné publikace věnované převážně Finsku. Její díla jsou překládána do cizích jazyků – angličtiny, němčiny, ruštiny, bulharštiny a albánštiny. Finskou literaturou se zabývá i ve svých překladech (Mika Waltari, Arto Paasilinna). Je držitelkou Ceny Josefa Jungmanna za nejlepší překladové dílo publikované poprvé v českém jazyce (Mika Waltari: Krvavá lázeň a Šťastná hvězda).