Ludvík Kundera - život a dílo v tvůrčím pohybu

Dne 22. března letošního roku se dožívá 70 let básník, prozaik, dramatik, literární historik a teoretik, mnohostranný překladatel, redaktor a publicista Ludvík Kundera. Tak rozsáhlý výčet označení a aktivit nepochybně překvapí. Je vůbec možné při takovém rozsahu zájmů a činností dosáhnout kvality, není jí mnohostrannost na újmu? V případě Ludvíka Kundery nepochybně nikoliv. Téměř encyklopedické znalosti, metodický přístup, pracovní kázeň spolu se soustřeďováním zájmů i povinností do logických, na sebe navazujících celků a samozřejmě s kvalitami vlastního díla přesvědčivě vyvracejí veškeré pochybnosti.

Brněnský rodák Ludvík Kundera pochází z rodiny, která v tomto století v širším záběru dala národu ještě malíře, koncertního umělce, muzikologa i spisovatele. Příznivé klima spolu s neúnavnou touhou po poznání přivedlo talentovaného studenta s literárními zájmy na filozofickou fakultu nejprve v Praze a v roce 1945 v Brně. Mezitím však byla přestávka, vyplněná učením na materialistu, kancelářskou prací a zejména totálním nasazením v nacistickém Německu. Tato životní zkušenost pomohla poznat zemi a jazyk Heinův a Brechtův, ovšem i ve zkomolené podobě Goebelsových frází. Vedla také k seznámení s díly německých expresionistů a pokrokově orientovaných soudobých umělců, mezi nimi především Bertolta Brechta, jehož překládání a uvádění do našeho prostředí se stalo Kunderovým životním posláním.

Ludvík Kundera patří ke generaci, která vstupovala do literatury bezprostředně po osvobození v roce 1945. Jeho prvotiny Konstantina (prozaická) a Živly v nás (básnická) vyšly v roce 1946. Ve skutečnosti však Kundera debutoval už za války rukopisnými soubory veršů i prózami, které vznikaly pod bezprostředním vlivem a v souvislosti s aktivním působením v surrealistické skupině Ra, do nedávné doby téměř neznámé širší veřejnosti. Rozsáhlá výstava zejména nejpočetnější složky této skupiny – výtvarníků – v posledních letech odkryla sice nevelkou, ale významnou kapitolu z historie moderního českého umění. Výstava se ostatně uskutečnila za vydatné spolupráce Kunderovy a také z děl, která po léta shromažďoval. V aktivitě skupiny Ra je i vysvětlení Kunderova citlivého a poučeného vztahu k výtvarnému umění. Jeho součástí nejsou jen četná přátelství, ale i zasvěcené kritické výklady děl mnoha jeho představitelů – předchůdců, vrstevníků i příslušníků mladší generace. Uveďme jmény alespoň druhy ze skupiny Ra (Tikala, Zykmunda, Lacinu, Reichmanna, Korečka), Ladislava Gudernu, Milana Zezulu a na desítky můžeme počítat další, jejichž výstavy Ludvík Kundera otvíral a jejichž díla provázel verši, proslovy či úvahami, v katalozích apod. Patří sem i příležitostné básně – verše psané pro určité příležitosti, nikoliv náhodné. Z novějších připomínám cyklus 13 básní, vzniklých z podnětu unikátního souboru plastických portrétů Vladimíra Preclíka, nazvaného Generace avantgardy. Bibliofilsky upravený tisk ke stejnojmenné výstavě Moravského muzea na podzim 1987 skrývá vlastně další básnickou sbírku Ludvíka Kundery, zatím v jeho bibliografii takto neuvedenou, protože vplynula do jiné knížky.

Bibliografie díla Ludvíka Kundery ostatně dosud neexistuje a nebude ani lehké pořídit ji. Nedávný pokus o bilancování Kunderovy literární činnosti (z jara 1989) uvádí osm básnických sbírek (myšleno je: tištěných), tři knihy próz, pět dramat, sedm televizních a deset rozhlasových her, operní libreto, tři desítky divadelních adaptací, většinou pro režiséra A. Hajdu, několikasvazkové edice díla Františka Halase a Bertolta Brechta, překlady poezie, prózy i dramatické tvorby německé, francouzské, slovenské, ruské, bulharské, srbské. Kdo zaručí, že tento výčet je úplný? Záruku lze dát spíše na to, že ke Kunderovu vlastnímu literárnímu dílu by bylo třeba přičíst také jeho působení v redakcích (Rovnost, Blok, Host do domu, Meandr), dramaturgickou práci (jako trvalý úvazek v Mahenově činohře Státního divadla v Brně, občasná a přece soustavná spolupráce v Divadle na provázku, v zlínském Divadle pracujících, pražských i dalších divadlech), činnost organizátorskou a samozřejmě i bohaté publikační působení časopisecké. Pokus o portrét by se snadno proměnil v soupis o stovkách položek.

Po desetiletí je jméno Ludvíka Kundery spjato s poznáváním a zasvěceným výkladem díla Františka Halase, i s polemikami o smyslu jeho poezie a jejím postavení v české literatuře dvacátého století. Kunderova neúnavná píle přinesla jako první triumf Halasovu sbírku A co? (vyšla poprvé osm let po básníkově smrti 1957), pak pět rozsáhlých svazků Halasova básnického i publicistického díla s obsáhlými úvody aj. Zatím v rukopise je mnohasetstránkový soubor Halasovy korespondence a s netrpělivostí čekáme i na první českou monografii o básníkovi, který patří mezi vrcholné osobnosti naší moderní poezie. Dodejme na okraj, že výčet halasovské produkce výrazně rozšiřuje také Kunderova iniciativa, s níž do stěžejních prací na tomto úseku zapojil i další spolupracovníky.

Důvěrná znalost díla Františka Halase sblížila Ludvíka Kunderu také s básníkovým otcem, dělnickým předákem, statečným a poctivým Frantou Halasem st., jak se sám podpisoval. Dva ze tří svazků vzpomínek tohoto revolucionáře připravil do tisku a snad se dočkáme i závěrečného, jehož rukopis autor svěřil Ludvíku Kunderovi v závěru svého bohatého a činorodého života.

Tvůrčí epizoda Kunderova tvůrčího zájmu o brněnské dělnické předáky není náhodná, ani jen spojená s otcem a synem Halasovými. Už v roce 1949 byla tištěna část filmové povídky o významné osobnosti našeho dělnického hnutí, Josefu Hybešovi. Po letech byla realizována jako televizní hra a vzbudila živý ohlas. Mnohem rozpornějšího přijetí se dostalo jiné Kunderově životopisné televizní hře – o básníkovi anarchistovi Františku Gellnerovi. Diváky hra zaujala, její kritické přijetí bylo zpočátku příznivé, pak však necitlivě a autoritářsky zasáhl dogmatismus a falešné představy o tom, jak zobrazovat klasické osobnosti naší literatury. Solidní znalosti, pečlivě dokumentované a objevně a uměleckými prostředky využité, musely podlehnout v boji s nevzdělanou pseudomocí.

Pro Kunderu to znamenalo další překážku svobodné tvůrčí práce. Před ní to bylo zrušení Meandru a vynucený odchod z divadla (1969). Ještě před tím jen na první pohled dobrovolné rozloučení s redakcí Hosta do domu po polemikách o smyslu umění a formách jeho angažovanosti v současném životě společnosti, vyprovokované Trefulkovou nepochybně upřímnou a oprávněnou kritikou veršů tehdy ambiciózního mladého básníka Pavla Kohouta (1955). Zpětně bychom našli analogii také v rozpadu slavné poválečné redakce brněnské Rovnosti na začátku padesátých let: s Kunderou ji opouštěl Jan Skácel – jako následovníci Oldřicha Mikuláška a Josefa Kainara…

Necitlivý přístup k umělcům, nepochopení samotné podstaty tvůrčí svobody však mohou zdeptat jen slabé. Kunderova příslovečná úcta ke slovu jako základnímu materiálu díla a k pravdě jako jeho tmelu umožnila překonat i existenční problémy, vyplývající z omezovaných publikačních možností a přinesla trvalé výsledky v podobě mnohasvazkového souboru Brechtova díla v češtině (také v jeho vydávání je zbytečná dvanáctiletá prodleva), záslužné uvádění české literatury do německy mluvících zemí i další ediční počiny a iniciativy na poli literárním, literárně vědeckém i v souvislosti s životní láskou k výtvarnému umění.

Halasovská práce Kunderova příznivě ovlivnila i jeho vlastní tvorbu. Nesporně je ovšem na Halasovi nezávislá. Sbližující je nejspíš citlivé zahledění do lidského nitra a přesná a úsporná práce se slovem, úsilí o nalezení osobitých výrazových odstínů a zkratkovou přesnost vyjádření. Kunderův slovník je však odlišný. Surrealistické počátky jeho tvorby jsou nejvíce vyjádřeny v rukopisných sbornících a útlých knížkách ze čtyřicátých let. Podivuhodně ústrojně na ně navazuje politicky angažovaná a publicistická poezie, z níž postupně krystalizuje v nejlepším slova smyslu intelektuální (nikoliv intelektuálská) a meditativní básnická tvorba. Zaujala Letní kniha přání a stížností (1962), kvalitativní vrcholy zatím tvoří sbírky Hruden (1985), shrnující ovšem i nejlepší čísla z tvorby let 1963-1979, a Malé radosti, známé dosud jen z přednesu (mimo jiné i autorova) v Divadle v pohybu (Brno 1988). Obsahují básně psané od sedmdesátých let, v období nucené odmlky.

Zejména v druhé knize se Kundera představuje jako básník mnohem širšího a výraznějšího rejstříku, než jaký mu býval přisuzován. Jako v předchozích dílech, i tentokrát snadno identifikujeme autobiografické prvky a obdivujeme virtuozitu, s níž jsou ztvárněny také zdánlivě neatraktivní náměty z každodenního života prostého člověka. Vnitřní souvislosti jednotlivých veršů, celých básní i knih jsou však ve skutečnosti velmi složité (a jejich jemná tkáň zachycuje současného člověka uprostřed jeho doby, člověka, který se nepoddává vnějším tlakům, uchovává svoji integritu uprostřed složitých situací, nachází dostatek sil vzdorovat deformujícím elementům a posilovat své okolí. Neztrácí, ale dokonce stupňuje schopnost ironické nadsázky, aby dokázal snést nelehký úděl, a úsměvem překonal nejednu hořkost všedních dnů a dokázal se podívat také sám na sebe, i káravě, i chápavě. Kunderův nadhled nevyplývá z rezignace, ale z vědomí poctivého životního postoje, kterým nemohou otřást závisti, zloba či škodolibé přisazování si. Pozorné čtení dokáže snadno dešifrovat závažný podtext, myšlenkovou hloubku veršů a pochopit tam smysl této a jiné podobné poezie i důležitost její existence právě v našem světě, usilujícím o spravedlnost v dimenzích světadílů, národů i lidského jedince.

Myšlenkový základ stejný jako poezie má i Kunderova původní dramatická tvorba, jejíž počátky jsou v tvůrčím kolektivu Mahenovy činohry v Brně na konci padesátých let. Miloš Hynšt jako šéf souboru, dramaturg Bořivoj Srba, režisér Evžen Sokolovský, Kundera jako kmenový autor a překladatel svým programem politického divadla vnesli do soudobého divadelnictví nový prvek, stmelili soubor a mnoha jeho členům poskytli příležitost k výraznému rozvinutí talentu. Prvotina Totální kuropění (1961), „divadlo o mnoha obrazech s mnoha osobami a jedním jazzorchestrem“ neevokuje jen tragickou životní epizodu. Kunderův obraz se vzpírá ustálené divadelní konvenci a míří jednoznačně mimo hranice běžného typu divadla. Nejde o popisný realismus drobných faktů, ale i dynamické ztvárnění doby, bezprostředně domýšlené do současnosti. Zdánlivě zcela volnému řazení scén, nahlížení téhož problému z různých stran a myšlenkové závažnosti tématu zůstal Kundera věrný i v dalších svých divadelních hrách a scénických realizacích (Korzár, Zvědavost, Historie Velikého Okresního Kýžala, Nežert aj.). Mistrovsky je rozvíjí v televizních hrách na náměty z naší národní minulosti, volně souvisících v rozsáhlém cyklu prací více autorů, do nějž Ludvík Kundera přispěl nejen inscenacemi, ale i celkovou koncepcí. Tyto hry nemají lehkost seriálů, ale svou myšlenkovou závažnost úspěšně snoubí s diváckou přístupností a s hereckými příležitostmi, které poskytují.

Bilancovat životní dílo Ludvíka Kundery při příležitosti jeho sedmdesátin je velmi obtížné nejen pro rozsah a žánrovou a tematickou pestrost, tohoto díla, ale proto, že je neukončené, neboť je stále v tvůrčím pohybu, rozvíjí se a přesvědčivě dokazuje, že se ještě blíží vrcholům jak v původní tvorbě básnické a dramatické, tak v publicistice a literární vědě. Přejeme-li v této práci Ludvíku Kunderovi hodně sil a zdaru, pak tím vyjadřujeme netrpělivé očekávání, naplněné důvěrou v autora, jeho talent a schopnosti.

DUHA, roč. 4, 1990, č. 1, s. 17.