Kniha, která mě zaujala

Stále mi táhne myslí verš Jaroslava Seiferta: „Tak vracíme se k stránkám našich knih, jak k rukám matek pohnutlivým dějem a do těch stránek krvi ztřísněných padáme prudce celým obličejem.“

A přitom pokaždé mi z paměti vyvstává příběh, který se mi přihodil kdysi uprostřed hor. Poslyšte.

Bylo to nemnoho let po první světové válce. Octl jsem se v srdci Karpat, uprostřed pralesů, kde mohl stát tajemný hrad jako východněji na Brašovsku. Po válečné litici zůstala v horách spousta zbraní, každý zbojník či pytlák byl vyzbrojen jako Ali Baba a čtyřicet loupežníků. Byl jsem tenkrát velice mladý, novopečený vysokoškolák a zvídavý. Pocházím z Kroměříže a to město, stejně jako jeho okolí, bývalo a je dodnes jeden skleník, všechno jako z křišťálu a z foukaného skla, nejen ulice, náměstí a parky, nýbrž i lesy, Chřiby, Hostýnské hory, lužní lesy chropyňské, každý strom, každá pampeliška jako z kosmetického salónu, všechno pod pečlivým dozorem lesníků, za hradníků, architektů.

Z tohoto přírodního lunaparku jsem se ocitl v pralesích, v nichž z jednoho padlého stromu vyrůstaly desítky dravých výmladků, v hlubokých hvozdech jedlobukových, nad nimiž se do široka daleka prostírala nekonečná říše polonin. Sluneční pohodu vystřídávaly vichřice a přívaly třeba několikrát za den, v končinách, jež uváděly v úžas Karla Čapka, Stanislava Kostku Neumanna, Ivana Olbrachta, Vladislava Vančuru, Karla Nového a další umělce, mistry pera, palety, not, fotografie. Ti však zde byli jenom jako návštěvníci, kdežto já tu zakotvil za povoláním, za chlebem vezdejším.

Ivan Olbracht řekl, že tato krajina je jedenácté století, a nebyl daleko od pravdy. Horalé žili patriarchálním způsobem a rvali se s polnostmi, pastvisky, hvozdy a s poloninami o každou píď půdy a s půdou pak o každé zrnko obilí, o každou bramboru, každou bulvu. Cestu, sotva ji drvaři pracně zbudovali, sebrala vzápětí průtrž mračen a já se většinou prodíral nahoru koryty bystřin a zvířecími ochozy a spády. Bývalo to lopotné, strašně, a jestli mi dnes, ve věku kmetském, stále slouží nohy, plíce, srdce, má to svou příčinu v tehdejší klopotě.

Sžil jsem se s horaly a sžil se s horami. Přišel jsem do úzkého styku s tvorstvem, o němž dnes víme jenom z doslechu; takřka denně jsem vídal norky, vydry, divočáky, jeleny, medvědy, jeřábky, krkavce, orly, lipany, pstruhy, hlavatky, v zimě co noc vyli za humny vlci a lišky si troufaly až na dvůr. Byl jsem zvědavý na všechno, co souviselo s přírodou a s jejími srstnatými, pernatými, šupinatými dětmi, a nelitoval jsem námahy, abych tuto zvědavost mohl ukájet.

Jmenovitě mě zajímal život medvědů. V kroměřížském zámku jsem už jako kluk viděl v loveckém sále vycpaného medvěda vysokého 195 centimetrů, který byl uloven roku 1822 u Čeladné v Beskydech, a už tenkrát jsem zatoužil uvidět tohoto tvora v divočině. Nyní se mi dostalo příležitosti, jak jí tedy nevyužít!

Jednoho dne jsem se vypravil do horského žlebu, v němž měla brloh medvědice s dvojicí mláďat. Měl jsem štěstí, trojice se motala v borůvkové stráni a já ji měl ve sklech jako na dlani, mohl jsem obeznat každý pohyb. Navíc jsem se podle stop dostal k brlohu, v zádi skalní štěrbiny. Neváhal jsem a vlezl dovnitř, abych si lože prohlédl. V rohu mě uvítala hromada hrabanky, mechu, halouzek, tedy válenda jako pro obra Hejkala. Jak si tak to stlaní prohlížím, vidím ve změti něco jako popruh. Popadl jsem jej a vyvlekl ven, na světlo boží.

Byl to vojenský chlebník, památka na světovou válku. Komu patřil? Otevřel jsem jej a jal se ve zteřelém obsahu hledat plechovou průkazku. Našel jsem ji. Úzké tenké pouzdérko, v něm jsem pracně rozluštil, že jeho majitelem byl vojáček pravděpodobně z Plzně. Že to byl Čech, potvrdily mi další minuty. Našel jsem totiž vetchý svazek listů, rozložím je a čtu:

„V dým večera se tichá halí víska 
a z polí polosžatých, z luk a borů 
vše k sobě vábí. Plným za vozem 
při hlučných písních šumném rozhovoru 
dav ženců chvátá stinným úvozem…“

Držel jsem v rukou poému, Ve stínu lípy, dílo Svatopluka Čecha. Četl jsem, jako bych ty řádky měl v rukou poprvé, jako bych je nikdy nebyl odříkával ze stupínku ve škole, tlumočily mi teď něco strašně vážného: V tuto chvíli nejsi študák z Kroměříže, který si jen tak vyběhl do hor, nýbrž voják, kterého panská zvůle vyzvedla od jeho díla a zavlekla do mrazivých zákopů, aby umřel pro nic a za nic. Hladov, zbídačelý a ponížený nacházím útěchu v poselství pěvce. Kolem mne rozsévá smrt hrůzu, ale já ve verších vidím svou záchranu, svůj domov, svou budoucnost: „Nechť kraj náš rodný štěstím dýchá, nechť chlubí se zlatém plných klasů, ať z jeho brázdy stále k nebi tryská skřivánčí jásot, ať uhájí se před nepřátel zlostí láskou svých synů!“

Nemohl jsem číst dále. Všechno mi před očima splývalo v jedno. Pod velkým balvanem jsem pak vyhloubil rov a pochoval vše, co zbylo po mém krajanovi v těchto nekonečných horách. Svatopluku Čechu, oslovil jsem básníka, mnohé pocty jsi sklízel ve svém životě, avšak mohl tě někdo více vyznamenat, nežli tento vojáček, jenž si vzal tvé slovo na stezku smrti?

Jak to řekl Jaroslav Seifert? „Tak vracíme se k stránkám našich knih, jak k rukám matek pohnutlivým dějem…“ Budiž mi dovoleno, abych to po něm řekl já vám všem. Všem, kteří chcete nejen psát a redigovat, ale kteří budete číst.

DUHA, roč. 1, 1987, č. 1, s. 19.