S prof. PhDr. Jiřím Cejpkem, CSc. o knihovnickém zákonodárství

Po listopadu 1989 začaly naplno přípravy nového knihovního zákona neboli knihovnického zákona, jak se tehdy ještě říkalo a jak se označovaly dva starší zákony o knihovnách z roku 1919 a 1959. Zúčastnil jsem se těchto příprav po dobu několika let. Porady to byly dlouhé a k zásadní shodě nedocházelo. Posléze, zavalen jinou prací, a veden jistým pocitem marnosti tohoto počínání, jsem se účasti v těchto odborných skupinách, které se většinou konaly na půdě SKIP, vzdal. Většina účastníků těchto jednání hledala východisko k tvorbě návrhu nového zákona buď v částečném návratu k prvorepublikovému zákonu z roku 1919, nebo k zákonu o jednotné soustavě knihoven z roku 1959, který by se zbavil nánosu ideologie. Vršily se stohy papíru, ale ke shodě nedocházelo.

V roce 1997 jsem pak dostal k posouzení jeden z návrhů nového knihovnického a bibliografického zákona o 106 stranách, který byl výrazem snahy právně upravit české knihovnictví do co největších podrobností. Tento návrh jednotlivce byl sice extrémní, ale je nutno přiznat, že obdobné tendence, byť v mírnější podobě, projevovali i mnozí jiní knihovníci. Příčinou byla přežívající víra v paternalistickou povahu státu, který vše vyřeší, a na druhé straně nevíra ve vlastní odborné schopnosti knihovníků a jejich profesních zájmových organizací. Místo právního předpisu pouhá deklarace o tom, jak by se věci měly mít. Místo hlubokého porozumění, jak se postavení knihoven ve společnosti mění a bude měnit, pouhé zakonzervování současného stavu. Působilo tu nepochopení, že státní a samosprávné orgány je nutno na tomto úseku chápat nikoli jako orgány mocenské, jak tomu bylo dosud, ale jako orgány, které především rozumně a spravedlivě přerozdělují prostředky získané od daňových poplatníků a tím pochopitelně získávají také právo kontroly hospodaření s těmito prostředky.

A ještě jedno nepochopení se projevilo v tomto období příprav legislativní úpravy knihovnictví. Ostatně výše zmíněný příklad byl krajní formou tohoto nepochopení. Žijeme ve společnosti, která se rychle mění. Přitom v knihovnictví dnes působí největší změny informační technologie, jejichž vývoj je přímo překotný. Zejména proto vyžaduje knihovnictví, stejně jako jiné oblasti společenského života, velmi obecnou právní úpravu, která by nesvazovala knihovny v jejich vývoji a obtížně předvídatelných přeměnách.

A tak jsem po 10 letech neúspěchů v přípravě nového knihovního zákona začal dokonce uvažovat o tom, zda vůbec zákon potřebujeme. Vždyť veřejným knihovnám, a o ty šlo především, se daří především tam, kde je vzdělaná a demokraticky zvolená samospráva ochotna je podporovat a kde je lidé skutečně potřebují. Víme, jak formální byla za první republiky snaha knihovnickým zákonem „vydupat ze země“ veřejné knihovny i v těch nejmenších obcích jen proto, aby bylo právu učiněno zadost. Začal jsem se zajímat o země, které knihovnické zákony toho našeho typu nemají, a přesto tam knihovny vzkvétají. Nakonec jsem však musel uznat, že by to byl v podmínkách naší postkomunistické společnosti druhý extrém.

Přitom jakoby právě situace v českém knihovnictví v devadesátých letech tomuto druhému extrému dávala za pravdu. Jak známo, bylo v této dekádě rekonstruováno na 70 knihoven a po padesáti letech, v jejichž průběhu byla postavena jediná větší účelová budova české knihovny – Městské knihovny v Praze – bylo postaveno pro knihovny několik účelových budov. Přes veškeré obavy se knihovnictví nezhroutilo přesto, že knihovnický zákon z roku 1959 sice nadále platil de iure, ale nikoliv de facto, a nový jsme ještě neměli. Vše to se tedy dálo bez právní úpravy knihovnictví. I když tu nesporně působila i euforie na počátku 90. let.

Nicméně Zákon z 29. června 2001 o knihovnách a podmínkách provozování knihovnických a informačních služeb (knihovní zákon), který nakonec vznikl spoluprací knihovníků (především sdružených ve SKIP) a legislativních právníků, považuji za velmi rozumné legislativní opatření odpovídající současnému vývoji naší společnosti. Rozumné je i to, že se zákon týká pouze bývalých veřejných (dříve lidových knihoven) a těch dalších knihoven, které jsou schopny a ochotny poskytovat veřejné knihovnické a informační služby. Takové knihovny jsou v zákoně přesně definovány.

Základní myšlenka tvůrců zákona je v podstatě jednoduchá: jsi-li provozovatel knihovny, o níž jsi přesvědčen, že je připravena poskytovat veřejné knihovnické a informační služby, přihlaš ji do celostátní evidence Ministerstva kultury ČR, a to ti pak každoročně poskytne ze státních prostředků pro tuto knihovnu přiměřenou finanční částku jak na její běžný provoz, tak případně účelové dotace, pokud budou takové prostředky k dispozici a ty budeš umět jejich potřebu řádně zdůvodnit. Zdá se tedy, že jde skutečně o poměrně spravedlivé a účelové přerozdělování finančních prostředků. Čili: princip přerozdělování zdá se být dobrý, vše bude samozřejmě záležet na tom, kolík kde těchto prostředků na běžný provoz knihoven bude a kolik budou umět ředitelé a vedoucí knihoven získat z prostředků účelových.

Zákon nezasahuje do obsahové skladby fondů a kvality na tyto fondy navazujících knihovnických a informačních služeb, jak to učinily oba předchozí knihovnické zákony z roku 1919 a 1959. Zákon z roku 2001 nezavazuje ostatní knihovny, přístupné pouze vymezenému okruhu čtenářů, ani ideologicky, ani organizačně, jak to činil knihovnický zákon z roku 1959.

Přesto či právě proto: nehrozí knihovnám pokles kvality jejich fondů a služeb? Samotný Internet, který je dnes přístupný ve většině velkých knihoven, je ambivalentní.

Odpověď na tuto otázku není jednoduchá. Knihovny poskytující veřejné knihovnické a informační služby jsou ve skutečnosti veřejnoprávními zařízeními. Proti tomuto označení lze uplatnit dvě námitky. Knihovní zákon z roku 2001 tento termín nepoužívá. S tím pravděpodobně souvisí i druhá námitka: právníci se přou o výklad obsahu tohoto termínu. Nicméně každý z nás ví, jak svou funkci plní jedna z takovýchto veřejnoprávních institucí – Český rozhlas – se všemi svými stanicemi. Podle mého názoru může být právě Český rozhlas vzorem pro knihovny poskytující veřejné knihovnické a informační služby.

Knihovny v demokratické společnosti by měly být nadstranické, ale nikoli nestranné. Skladbou svých knihovních fondů a svými službami by měly ctít právní řád své země, stranit všemu, co prospívá občanům a varovat se toho, co této společnosti škodí. Stejně jako veřejnoprávní rozhlas by se knihovny měly svou činností ucházet u občanů o přirozenou autoritu a oblibu, aniž by se snižovaly k lacinému populismu. Měly by se stát pro většinu občanů nepostradatelnými. To jsou samozřejmě všeobecné zásady, jejichž důsledné uplatnění závisí na mnoha okolnostech. Knihovníci těchto knihoven musí mít bytostný zájem na tom, aby v zemi byla nejen zachována, ale také zdokonalována demokracie vytvářející základní podmínky pro takovéto působení knihoven. Nebezpečnost každého sebemenšího náznaku projevu, který by mohl signalizovat návrat k totalitnímu režimu, je při současném rozvoji informačních technologií mnohonásobně větší, než tomu bylo dříve. Varovný Orwellův román 1984 by se měl stát povinnou četbou každého knihovníka. Ondřej Neff napsal v roce 1997 ve svém Neviditelném psu, že „i demokratický svobodný stát dnes disponuje tak výkonnými technickými prostředky dohledu, o jakých se nezdálo Hitlerovu Gestapu a Stalinovu NKVD.“

Stranění demokracii patří ovšem mezi všeobecné podmínky působení veřejnoprávních knihoven. Samotné však jejich prestiž nevytvoří. Na čem tedy závisí dosažení takové prestiže a obliby?

Jednoznačně na lidech, v prvé řadě na ředitelích a vedoucích knihoven, ale také na všech těch, které lze označit jako knihovníky. Velmi lituji toho, a už jsem o tom vícekrát psal a hovořil, že u nás dosud není označení knihovník vyhrazeno pouze pro pracovníky vysokoškolsky odborně i všeobecně velmi široce vzdělané, schopné účinně poradit čtenářům a uživatelům knihoven ve výběru literatury a informací a stát se jejich poučeným partnerem, nasměrovat je ke zdrojům a pramenům poznání. Tak je tomu v mnoha západních demokratických zemích.

K tomu musím připojit několik poznámek, aby nedošlo ke zkreslení mých názoru. Především si nemyslím, že by v knihovnách měli pracovat jen absolventi bakalářského nebo magisterského stupně oboru Informační studia a knihovnictví, tj. absolventi univerzitních pracovišť v Praze, Brně a Opavě. Knihovny stále častěji potřebují i jiné profese včetně absolventů středních škol. Desítky let už také sleduji vzdělání ředitelů velkých knihoven, ostatně po roce 1990 jsem se zúčastnil práce mnoha konkurzních komisí na tato místa. Dospěl jsem k závěru, že na těchto místech se vedle absolventů zmíněného oboru osvědčují také absolventi jiných oborů, schopní manažeři, kteří si doplní potřebnou kvalifikaci, a to ne vždy nutně absolvováním dalšího univerzitního studia. Ve svém životě jsem také poznal mnoho vynikajících knihovníků zejména veřejných knihoven. U nich původní vzdělání, byť středoškolské, už dávno nehrálo rozhodující roli. Byli vedeni láskou ke svému povolání a schopností po celý svůj profesionální život čerpat silu a poznání z pramenů, jimiž byli obklopeni,

U nás jde o problém, který se nám často jeví jako pověstný začarovaný kruh. Na relativně nízké platy ve veřejně přístupných knihovnách lze často získat jen zaměstnance (nikoli knihovníky v uvedeném slova smyslu) s nedostatečným vzděláním a malým všeobecným rozhledem. Ti mají přirozeně sklon vykonávat práci v knihovnách mechanicky, rutinně. Takové zaměstnance ovšem postupně vyřazují počítače, které jsou schopny nahradit stále větší díl jejich pracovních úkonů.

Na štěstí je mezi pracovníky veřejně přístupných knihoven už tradičně mnoho těch, kteří mají rádi své povolání, cítí žhavost a sílu literatury, kterou zprostředkují, a pro něž je celoživotní vzdělávání samozřejmou životní náplní. Na jejich hodnotovém žebříčku nezaujímají nejvyšší místa slova „zisk“, „účelovost“ apod.

Tento problém má ještě druhou stranu – zřizovatele a celou tu vrstvu volených politiků a nevolených samosprávných a státních úředníků, kteří uplatňují svůj vliv na postavení knihoven, škol a dalších kulturně vzdělávacích zařízení. Celkově se vztah této vrstvy k těmto institucím po listopadu 1989 podstatně zlepšil a je to na oboru knihovnictví znát, ale spokojeni být zdaleka nemůžeme. Klíčovou nutností je obsazování (nejlépe konkurzem) vedoucích míst v knihovnictví vysoce odborně kvalifikovanými řediteli a vedoucími a jejich vybavení takovými platy jako je tomu v zemích Evropské unie. Odtud se pak může odvíjet zdravá personální politika s přiměřenými nároky na každého pracovníka v knihovně, dobré vztahy a efektivní spolupráce mezi jejími zaměstnanci.

Nad knihovnami visí už desítky let Damoklův meč jejich ústupu ze slávy či dokonce zániku v důsledku stále rychleji se rozvíjejících informačních technologií, dalo by se hovořit o decentralizaci knihoven jako institucí na jednotlivá pracoviště a do domácností. Jak se na to díváte?

Sleduji tuto otázku už několik desítek let. Je pravda, že když do našich knihoven zavádíme informační technologie a snažíme se z nich vytvářet informační střediska, jako bychom si podřezávali větev, na níž sedíme.

Za vůbec největší změnu v tomto rozvoji informačních technologií, která velmi silně zasahuje do vývoje knihoven, považuji rostoucí množství digitálních či digitalizovaných (elektronických) dokumentů, které se svými vlastnostmi velmi výrazně liší od tradičních dokumentů. Jestliže např. digitalizujeme uspořádaný knihovní fond právních předpisů, přestane být tento fond knihovnou a stane se databází se zcela novými vlastnostmi a možnostmi.

Za těchto okolností může knihovna poskytující veřejné knihovnické a informační služby jako instituce v nejbližších desetiletích (příliš daleko do budoucnosti nejsme schopni dohlédnout) přežít tehdy, podaří-li se zřizovatelům a provozovatelům knihoven spolu s knihovníky rozetnout onen výše zmíněný začarovaný kruh.

Za prvé zachová-li si knihovna své veřejnoprávní postavení, tj. nepodlehne-li stranickosti, ale současně také nezůstane-li ve svých službách lhostejná k základním lidským hodnotám, společenským problémům včetně globálních a rozporům, které společnost sužují.

Za druhé bude-li schopna účelně využívat všech prostředků informačních technologií, které se jí pro její činnost nabízejí, aniž by přitom opustila dosavadní formy znakově zaznamenaného poznání, tj. především tradiční papírovou knihu.

Za třetí dokáže-li vytvořit účelově a esteticky přitažlivé prostředí jak pro soustředěné studium, tak pro tvůrčí setkávání svých čtenářů a uživatelů. Teprve za předpokladu splnění těchto tří podmínek lze hovořit o základní roli knihovníka jako partnera, rádce, konzultanta a učitele čtenářů a uživatelů knihoven. Vyžaduje to od něho značné komunikativní schopnosti, umění porozumět lidem a naslouchat jim, mít je rád, a také porozumět tomu, jak člověk poznává. Orientovat se v rostoucí záplavě informačních zdrojů a pramenů vyžaduje schopnost myslet v širších souvislostech (knihovny a knihovníci mají jistou tendenci izolovat se) a porozumět současnému dění ve společnosti.

Nejbližší budoucnost knihoven vidím tedy podmíněně, ale současně věřím, že demokratická společnost je schopna tyto podmínky splnit. Někdo musí vnášet řád do znakově zaznamenaného lidského poznání, které stále roste a stává se méně přehledné. Knihovny se svou bohatou tradicí tuto šanci mají.

Milý pane profesore, děkuji Vám za rozhovor. Není to na mně, ale rád bych dodal, že existuje ještě jeden rozměr knihovnictví. Je to dokonce rozměr estetický a působí globálně. Totiž, většinou všichni knihovníci co jich znám a není jich málo, mají velkou radost ze svého povolání. A to zase tak málo není.

Rozmlouval Miloš Kvapil