Ukázky z fejetonů Duhy

Prý jsme národem televizním. Dost času trávíme u té „opiové bedny, která mi nesmí do baráku“, jak mi před časem pravil básník Zdeněk Kriebel... A tak se koukáme. Díváme se. A dost často i zíráme. A občas jsme schopni dát za pravdu těm, kdo tvrdí, že televize pomalu, ale zato spolehlivě „odepíše“ literaturu. Není to poprvé, co si s námi život hraje na schovávanou. Někdy je lépe mlčet než řvát na celé kolo. To knížky umějí už dost dávno. A právě díky téhle vlastnosti bez úhony přežívají.

Jiří Křenek, Obrázky a slova. Duha 1987, 2

---

Když ty předpokládáš, že všichni lidé jsou dobří a chytří, řekl mně nedávno přítel psychiatr, ale oni jsou také lidé zlí a blbí, mně můžeš věřit, dodal, pozvednuv sklenici malého piva, které bylo ještě menší, než určená míra, jak se dalo zjistit pouhým okem. Mlčel jsem, vůbec ne moudře, ale protože mne v tuto chvíli kloudná odpověď nenapadla. Zprvu jsem sice chtěl namítnout, že těch prvních je určitě víc, ale pak mne napadlo, že ti druzí jsou zase natolik agresivní, že ty první obvykle umlčí.

Jindřich Uher, Nová Hamletovská otázka. Duha 1988, 4

---

Tak se tedy vracejí. Konečně se vracejí. Jsou obvykle trochu cítit vlhkostí a zatuchlinou jako ten, komu bylo po léta odepřeno denní světlo a čerstvý vzduch... České knihy, na dvě desetiletí vyřazené z knihoven, na dvě desetiletí uzamčené ve skladištích, připomínajíce snad vězně bez rozsudku, snad zdravé pacienty v karanténě, kam je pro podezření z malomocenství zavřeli nemocní lékaři nemocné společnosti. Nemocná společnost bývá vždy mocná posílat zdravé lidi do karantény. A s knihami jedná stejně, neboť to jsou zcela nevyléčitelní bacilonoši duševního a morálního zdraví.

Ludvík Němec, Z pohledu knihomola. Duha 1990, 1

---

Slovníkář Jaroslav Kunc se zřejmě celá léta obíral bibliografickou činností a výsledkem je třídílná Česká literární bibliografie, dílo opravdu cenné, ale téměř už pozapomenuté. To je myslím nejlepší „Kunc“. Časové rozpětí záznamů je 1945 až 1963, samozřejmě: žádná bibliografie nemůže být absolutně úplná, vždy jen relativně. Čerpal jsem z těch tří knih mockrát a vždy jsem našel, co jsem hledal, ale i to, o čem jsem nevěděl a co se rovnalo bibliografickému objevu.

Ludvík Kundera, Slovníky, slovníky... Duha 1999, 4

---

Knihovna se rodí jako všechny dobré investice. Nejprve existuje myšlenka, pak několik nadšenců, pak nedostatek pochopení a finančních zdrojů, pak několik příznivců, pak trochu štěstí, pak podpora politiků. Výstavba (porod) prochází těmito fázemi: fáze první – po prosazení záměru (dochází k nadšení), fáze realizační (dochází k vystřízlivění), fáze dokončovací – vždy schází jeden měsíc (všichni na všechny jsou rozčileni) a fáze předání a kolaudace (fáze smíření a udobření). Těmto osvědčeným schématům se nevyhnula ani výstavba nové budovy MZK v Brně.

František Vyorálek, Jak se rodí knihovna. Duha 2000, 2

---

Na besedách se čtenáři i svým studentům rád vyprávím anekdotu o tom, jak zcela bezpečně poznají básníky od prozaiků. Nechají se nastoupit v rouše Adamově nebo Evině, zády k posuzovateli. Kdo má otlačenou sedací část těla, je bezpečně prozaik, zatímco prosta otlaků patří básníkovi. Próza se musí vysedět, psaní (zejména románu) je dlouhý a někdy poměrně bolestný proces, ne nepodobný mateřství.

Ludvík Štěpán, Jak se píše próza. Duha 2002, 2

---

Bylo by zajímavé vědět nejen, kolik je v knihovně knih, to se asi ví, ale kolik je v nich postav, kolik žen, mužů, dětí, zvířat, nadpřirozených bytostí a všeho! To ale těžko někdo někdy spočítá. Ale hlavní je, že mají kde být, a já věřím, že jim tam je dobře, aspoň tedy v Moravské zemské knihovně. Možná, že poprosím i někoho odtamtud a jednou, až budu opravdu starý, se tam některou tu noc vloudím. Skryju se do regálu, tam se tiše natáhnu a všechny ty figury po mně budou chodit...

Arnošt Goldflam, Kdo žije v knihovnách. Duha 2007, 2

---

Že v knihovnách straší jako ve starých mlýnech a hradech, se vždycky tušilo. Ale odborně je to potvrzeno teprve od konce loňského října, kdy v časopise Americké asociace knihoven zveřejnil šéfredaktor George Eberhart seznam strašidelných knihoven na území Spojených i jiných států. Tak vyšlo najevo, co se v depozitářích děje po uzavírací hodině: ozývají se tajemné výkřiky, šepoty a ťukoty, z utažených kohoutků teče voda, kopírky samy kopírují, výtahy samy jezdí, knihy samy od sebe padají z polic nebo plují vzduchem v oblacích zelené mlhy.

Antonín Přidal, Hrůzy knihoven. Duha 2008, 1

---

Možná, říkám si, každý, kdo pomáhá knížkám na svět, dělá to aspoň trochu i pro tu vůni, omamnou vůni nových knih, vůni, která rychle vyprchává a je tedy nutno napřít všechny síly, trápit se a snažit, aby se zanedlouho na světě objevilo cosi dalšího podobně voňavého. A třeba zatímco se pídíme mezi policemi knihkupectví po nějakém čtení, zatímco bereme do ruky něco z jedné a něco z jiné hromádky, dotýkáme se přátelsky desek i listů, a je to jako pozdrav na přivítanou, třeba i nám se chce nadechnout té zvláštní, slibné vůně.

Luisa Nováková, O zimních večerech a zvláštních vůních. Duha 2009, 4