Válečné deníky autora dobře známého – ale vlastně ne tak zcela…

Ondřej Sekora: jméno, které všichni čtenáři znají od dětství, s kterým vyrůstali. Autor, o kterém se domníváme vědět vše. Jeho soukromí však skrývalo materiál dosud veřejnosti neznámý, překvapivý, objevný. Etapu, o níž nehovořil, o níž nic nenapsal. Podrobné deníky Ondřeje Sekory z pobytu v nacistických pracovních táborech na přelomu let 1944-1945 dlouhá léta znali jen ti nejbližší. Pražské nakladatelství Plus ony dva zápisníky, rukopisný a kreslený, vydalo počátkem léta tohoto roku ve společném svazku.

Ondřej Sekora se za nacistické okupace českých zemí odmítl rozvést se svou manželkou židovského původu, byl tedy společně s ostatními „židovskými míšenci a nežidovskými partnery“ deportován na podzim 1944 do pracovního tábora Klein Stein (v dnešním Polsku) a po krátké pražské přestávce pak v lednu 1945 do německého Osterode. Vězni (ano, to je přesný termín, neboť internovaní neměli na výběr, šlo o nucené práce) těžce fyzicky pracovali za tuhé zimy, nedostatečně oblečeni, špatně živeni, přespávali ve vlhkých a chladných ubytovnách, stále sužováni zdravotními problémy. Tím více je obdivuhodné, že Sekora se dokázal soustředit v každé volné chvíli a (kromě kreseb pro kolegy) permanentně a neúnavně zachycoval tamní život: psal vestoje při pracovní přestávce, večer při svíčce, temná místnost zkreslovala barvy…

Obsah představuje autora v naprosto neznámém světle, především po textové stránce. Děti vědí, že Sekorovi hrdinové jsou nebojácní a kurážní, nelekají se hromady práce ani nepřátel. A zde poznáváme, že toto byly i vlastnosti jejich autora. Ondřej Sekora si i v nepředstavitelně obtížných podmínkách udržel víru ve šťastný konec. Pozor: nešlo o neopodstatněný optimismus, ale realistický pohled na svět, znalost válečné situace a vývoje světové politiky. Čteme svědectví o ponižujících situacích (od ztráty soukromí přes nutnost živořit na minimálním prostoru až po nečekané prohlídky gestapa, ničící majetek internovaných), o okamžicích ohrožujících fyzické i psychické zdraví účastníků – ale autorův přístup si zachovává věcnost, vytrvalost a houževnatost, se kterými se setkáváme i v jeho korespondenci. Vlastnosti, které se mu již dříve osvědčily, když jako mladý kreslíř-samouk začínal spolupracovat s renomovanými Lidovými novinami; když pobýval na stážích ve Francii a navazoval oficiální kontakty; když jako dospělý navštěvoval odborné školení; když po okupaci na základě norimberských zákonů byl nejprve propuštěn z redakce, posléze vyloučen z Národního svazu novinářů, tedy zbaven možnosti pracovat v oboru, který znal a ovládal; když z renomované umělecké osobnosti a zaměstnance prestižního periodika klesl spolu se svou rodinou na pozici lidí oficiální mocí opovržených; v situaci, kdy se strachoval o osud své ženy (které svým neokázalým hrdinstvím zachránil život) a syna (jenž jako „míšenec prvního stupně“ se blížil věku, kdy by ho čekala internace v Terezíně; tam bohužel musela prožít poslední měsíce války též jeho paní). I v této situaci si Sekora zachovává bystrý novinářský postřeh, ba neztrácí ani humor, arci většinou černý. Kresby jsou stejně hravé, jak je známe z dětských knih či karikatur. Ale tímto stylem autor jen zdůraznil kontrast mezi lehkostí formy a zobrazovanou skutečností: vidíme ubohé interiéry plné unavených lidí, pracovní momenty i soukromé situace. Grafická úprava se co nejvíce snažila přiblížit původnímu vzhledu zápisníků: knihu si koupíme nerozřezanou, tedy okraje stran se posléze budou podobat originálním sešitům, které si Sekora sám svázal z odřezků papíru.

Kniha Deníky Ondřeje Sekory 1944-1945 byla 14. května avizována na Knižním veletrhu v Praze: představil ji programový ředitel beletristických nakladatelství Albatros Media a.s. Ondřej Müller, ukázky četl člen činohry Národního divadla Igor Orozovič. A prezentace hotového svazku se odehrála dle přání vydavatelů 13. června v Brně, tedy v Sekorově rodišti, a v prostorách Oddělení dějin literatury Moravského zemského muzea, které v létě 2015 převzalo rozsáhlou Sekorovu pozůstalost (z ní hojně čerpá obrazová příloha knihy). Hosty přivítal generální ředitel muzea Jiří Mitáček, o edici hovořila šéfredaktorka nakladatelství Plus Martina Mašínová, svou koncepci vysvětlil grafik Tomáš Cikán, stejně jako v Praze promluvili kurátoři zmíněného pracoviště Tomáš Prokůpek (správce Sekorova fondu) a autorka doslovu Hana Kraflová, úryvky z knihy přednesla Monika Srbová, dobový kolorit tomuto setkání swingovými rytmy dodali Jaroslav Jiráček (Městské divadlo Brno) a Jan Jiráček.