Básnický rok jako koláž

POLÁČEK, Jiří. Básnický rok. Brno: Masarykova univerzita, 2015. 106 s. Reflexe. ISBN 978-80-210-8118-5.

Název knihy Básnický rok svádí k domněnce, že jde o básnickou sbírku nebo alespoň antologii přírodní lyriky – a každého hned napadne, co by tam všechno vedle proslavených Tomanových Měsíců mohl najít. Toman se vybaví snad každému, a potom podle sečtělosti čtenáře se objeví další asociace. Ovšem vědomí, že autorem publikace je docent Masarykovy univerzity Jiří Poláček, zase napovídá, že by se spíše mohlo jednat o literárněvědnou studii. Známe-li však tohoto erudovaného literárního vědce a historika se zaměřením se na moderní českou literaturu, můžeme oprávněně očekávat, že nám předloží něco mnohem náročnějšího a současně i bohatšího a esteticky působivějšího.

A tak hned v úvodní kapitole autor prozrazuje svůj záměr, k němuž chce dospět, a pro zvolenou metodu sám nabízí, že se jedná o koláže, které mají působit samy o sobě, proto je ani nechce zahltit přílišnou informační zátěží, čímž vysvětluje absenci odkazů na bibliografické údaje samotných sbírek; dostačující jsou pouze názvy citovaných básní. Jen tak mohou ukazovat rozmanité evokace měsíců. V Prologu se můžeme dále dočíst, že se zaměřil především na básnickou tvorbu 20. století, a to jak významných tvůrců, tak i autorů méně známých; a že některé cituje jen jednou, u jiných tak činí opakovaně. Dále uvádí, že odkazuje na tvorbu sedmdesáti autorů, leč pohled na obsáhlý rejstřík napovídá, že se zde objevuje sto patnáct jmen nejrůznějších tvůrců, přičemž nejde samozřejmě jen o básníky či básnířky. K tomu dodává, že odlišné délky kapitol manifestují různou inspirativnost měsíců. Rozdíl však mezi nejkratší kapitolou – kupodivu je jí červen – a nejdelší – tou je zase listopad – je sotva strana a půl.

Lidovým ohlasům a pranostikám jednotlivých měsíců je zasvěcen Epilog aneb Měsíce v pranostikách – jak už název naznačuje, kde se každému měsíci věnuje vždy jeden odstavec, zatímco každá z dvanácti kapitol, do nichž je publikace dle očekávání rozdělena, začíná nejdříve pojednáním o etymologické stránce názvů měsíců, a to v češtině či v příbuzných jazycích, pak o jejich klimatické charakteristice a teprve potom následují odkazy na to, jak měsíce vnímají čeští básníci. Ti pak defilují v obdivuhodné bohatosti, i když si autor nečiní nárok na absolutní výčet. O to tu nakonec vůbec nejde. Někdo nepochybně najde to či ono jméno, které zde chybí nebo je alespoň zastoupeno v menší míře, než by si on představoval.

Třeba jen ojediněle – nepočítáme-li výčet autorů k jednotlivým tématům výročí – je citován Jaroslav Seifert, který přitom věnoval roku, tedy všem dvanácti měsícům celý oddíl básní ve sbírce Jaro, sbohem. Nehledejme v tom však nic zlého. Mnoho tvůrců – zejména ti, které známe jako autory celých básnických kalendářů nebo v jejichž tvorbě se téma měsíců často objevuje – je citováno v každé kapitole, vedle již zmíněného Tomana to jsou Blatný, Hrubín, Lešehrad, Mikulášek, Neumann, Nezval, Reynek, Šiktanc; z těch mladších pak Fuchsová, Hauková nebo možná překvapivě i olomoucký literární historik a teoretik František Všetička, od něhož známe jen sbírku Hájemství haiku. K většině měsíců však rovněž promlouvají i Sova, Šrámek či Zahradníček. Mnoho odkazů směřuje k básním, pro něž byla nepochybnou inspirací krajina kolem Brna (uveďme alespoň Knihu lesů, vod a strání); ne nadarmo se o něm hovoří, jako o velkoměstu s nejkrásnějším okolím. Jiní básníci, bez nichž se ještě před více než dvěma desítkami let neobešel žádný výbor angažované poezie, zůstávají díkybohu jen ve výčtu k tehdy nejvýznamnějším politickým výročím.

Z dosud řečeného vyplývá, že publikace má být pro čtenáře jakýmsi inspiromatem, kde dále hledat reflexe měsíců v řeči vázané, a poněvadž u většiny uváděných veršů chybí podrobné odkazy, bude to vyžadovat i od čtenáře trochu intelektuálního zapojení. O to, aby si přišli na své i lidé s exaktním vzděláním se postarala lidská nedokonalost – na konci knihy nenajdeme odstavec či vložený lístek s názvem errata, to zajišťuje praktická záložka Errare humanum est s portrétem Karla Čapka, neboť právě na něm je demonstrováno, že je nutné připočítat ke každému jménu v rejstříku další dvě strany. Tímto kouzlem nechtěného si přijdou na své i milovníci matematiky, neboť čtenář musí stále zůstávat ve střehu, jinak se svého autora nedohledá.

Sličnou publikaci vhodně okrašluje rovněž dvanáct celostránkových ilustrací Petra Veselého; jen obálka dostala – nepochybně nechtěně – rudý nádech, jako by v tiskárně tato barva zbyla ze starých politických výročí. Potěšitelná je i skutečnost, že tato kniha zahájila vydávání nové edice nazvané Reflexe, v níž by měly vycházet populárně či esejisticky pojaté tituly pracovníků Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, dosud jsme něco obdobného znali třeba z Vydavatelství Olomoucké univerzity. Popřejme nové edici, aby její další díla přinášela čtenářům potěšení – a nakonec implicitně i poučení – jak se to podařilo u tohoto úvodního svazku.