Rozhovor s Mgr. Blankou Skučkovou

Mgr. Blanka Skučková je vedoucí oddělení literatury a knihoven Ministerstva kultury ČR. Vystudovala Střední knihovnickou školu v Brně a Vědecké informace a knihovnictví se specializací na knihovědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Po studiu nastoupila do Strahovské knihovny. Od roku 2000 pracuje v oddělení literatury a knihoven Ministerstva kultury ČR, od roku 2004 na pozici vedoucí. Významně se podílela na přípravě řady koncepčních materiálů a doporučení, zejména Koncepce rozvoje knihoven ČR na léta 2011 až 2015 i navazující Koncepce rozvoje knihoven ČR na léta 2016 až 2020. Dlouhodobě a úzce spolupracuje s profesními knihovnickými organizacemi. Díky její podpoře a iniciativě se podařilo prosadit řadu opatření včetně dotačních programů na podporu rozvoje knihoven a realizovat několik celostátních čtenářských průzkumů. Je známá svojí otevřeností a vstřícností. Patří k těm, pro které je jejich zaměstnání současně i koníčkem. V září 2016 obdržela za významný přínos k rozvoji českého knihovnictví medaili Z. V. Tobolky.

Vážená paní vedoucí, v letošním roce jste obdržela na konferenci Knihovny současnosti nejprestižnější knihovnické ocenění, Medaili Zdeňka Václava Tobolky. Dovolte, abychom Vám za časopis Duha k této ceně co nejsrdečněji pogratulovali. Každé takové ocenění je však nejen uznáním a poděkováním za úspěšnou práci, ale současně velkou výzvou, ve Vašem případě jistě i pro celé oddělení.

Jakým výzvám případně jakým rizikům podle Vás čelí v současné době veřejné knihovny, které se již nemohou opírat o legislativní zázemí své existence, jak tomu bylo za časů Z. V. Tobolky?

Nejprve mi dovolte poděkovat za Vaši gratulaci, udělení medaile bylo pro mne naprostým překvapením a její předání na nejvýznamnějším odborném setkání, konferenci Knihovny současnosti, před takovým plénem odborníků, mne skutečně dojalo. Máte pravdu, vnímám jej jako cenu pro celé oddělení Ministerstva kultury, jehož činnost je motivovaná snahou prospět celému systému knihoven.

Nyní k Vaší otázce – naštěstí se již dlouho nenacházíme v situaci, kdy by existence knihovny musela být legislativně opřena o povinnost obce či jiného subjektu ji zřizovat. Tato povinnost odpovídala společenské situaci své doby, a právě v průběhu dalších let si knihovny vydobyly své místo, slovy připravované Koncepce rozvoje knihoven na léta 2016-20, jako přirozená součást komunitní infrastruktury v případě veřejných knihoven a odborné infrastruktury v případě specializovaných knihoven. Jejich opodstatněnost jejich provozovatelům a zřizovatelům konec konců dokazují jejich „výkony“, tj. služby, poskytované obyvatelům měst, uživatelům specializovaných knihoven.

Nicméně tímto se nemůžeme nechat ukolébat, dnešní proměňující se společnost na knihovny klade své nároky. K významným výzvám, či příležitostem knihoven, patří zejména možnost profilovat se jako instituce pro celoživotní vzdělávání, občanské vzdělávání, instituce podporující kreativitu, čtenářskou a digitální gramotnost a zároveň jako infrastruktura pro výzkum a vývoj. K současným rizikům patří v případě veřejných knihoven velká konkurence jiných volnočasových aktivit a volně dostupných informačních zdrojů, nicméně devizou knihoven v této oblasti je právě pomoc, kterou mohou kvalifikovaní pracovníci uživatelům nabídnout.

Zastupujete MK ČR na zasedání Ústřední knihovnické rady, orgánu, který si v loňském roce připomněl již 60 let své existence. V čem především spatřujete přínos této nejvyšší knihovnické platformy a co je podle Vás při společných jednáních nejobtížnější?

Ráda bych při této příležitosti ocenila vysokou míru „oborové angažovanosti“ členů Ústřední knihovnické rady; myslím tím schopnost odhlédnout od dílčích zájmů a hledat řešení, prospěšné celému systému knihoven. Jako příklad této spolupráce bych uvedla jak přípravu podkladů pro již zmíněnou Koncepci rozvoje knihoven, tak implementaci Koncepce uplynulé v rámci pracovních skupin, vedených jednotlivými členy ÚKR. Velmi oceňuji soudržnost knihovnické profese a doufám, že budeme takto spolupracovat i nadále.

Každoročně sledují krajské knihovny s napětím plánování krajských rozpočtů, zejména položku na regionální funkce. Je známou skutečností, že vývoj regionálních funkcí se vlivem nerovnoměrného financování zejména v posledních letech spíše vzdaluje jednomu z hlavních cílů Programu podpory zajištění výkonu regionálních funkcí knihoven z roku 2002 a následně vydaného Metodického pokynu Ministerstva kultury k zajištění výkonu regionálních funkcí knihoven a jejich koordinaci na území České republiky. Jiný metodický pokyn známý jako Standard pro dobrou knihovnu stanovil doporučenou částku na nákup knihovního fondu.

Do jaké míry je podle Vás reálné najít takovou doporučenou částku také na zajištění regionálních funkcí? Měla by podle Vás naději novela metodického pokynu k RF, která by takové doporučení pro kraje zohlednila?

Už z názvu obou zmíněných materiálů je patrné, že se jedná o metodiku, doporučení, realizované na dobrovolné bázi. Nicméně stanovují určitý optimální stav, k němuž je třeba směřovat. Nejsem schopna v tuto chvíli s odkazem na uvedené jednoznačně odpovědět, předpokládám však, že k dalšímu uvažování ve věci obdržíme názory jak krajských knihoven, tak Národní knihovny ČR, která je pověřena celostátní koordinací regionálních funkcí a jejich vyhodnocováním.

V letošním roce provedla Národní knihovna napříč veřejnými knihovnami v České republice rozsáhlý dotazníkový průzkum týkající se technického a prostorového vybavení knihoven. Vyplynulo z něj, že 27 % knihoven nemá prostory pro práci s dětmi, u 30 % chybí sociální zázemí pro veřejnost, 45 % nemá prostory pro kolektivní akce a až pětina knihoven neprošla po roce 1990 žádnou obnovou.

Do jaké míry by podle Vás mělo být vybavení knihoven, jejich modernizace, záležitostí zřizovatele, případně krajů či ministerstva? Existuje hranice, která by určila míru odpovědnosti za stav knihoven, případně kdo je za něj vlastně odpovědný?

V tomto případě odkážu na stávající normu, knihovní zákon: tím, kdo odpovídá za knihovnu, resp. poskytuje v ní veřejné knihovnické a informační služby, je provozovatel. Ministerstvo kultury zapisuje do evidence knihoven ty knihovny, resp. provozovatele, které poskytují veřejné knihovnické a informační služby podle knihovního zákona. Těmto knihovnám je pak možné poskytnout dotace ze státního rozpočtu na oblasti, specifikované v ustanovení § 15. Tudíž státní zdroje jsou v případě knihoven, které nejsou státními příspěvkovými organizacemi či organizačními složkami státu, zdrojem doplňkovým, to konec konců vyplývá i ze statistických ukazatelů. Úloha MK by podle mého názoru měla směřovat zejména k podpoře aktivit, překračujících „zdi jedné knihovny“, aktivit ku prospěchu celého systému knihoven jako celku a zároveň aktivit, reflektujících strategické vládní dokumenty. Zde bych zmínila úlohu Ústřední knihovnické rady, která má navrhovat ministerstvu prioritní oblasti poskytování dotací.

Při průzkumu možností vícezdrojového financování knihoven v jednotlivých krajích bylo zjištěno, že jediným krajem, který cíleně podporuje vybavení a modernizaci knihoven, je Jihomoravský kraj. Většina ostatních krajů neposkytuje knihovnám na tyto účely žádné další finanční prostředky. Některé kraje vyhlašují dotace určené kromě knihoven i dalším subjektům na podporu kulturních a uměleckých aktivit, případně na oceňování knihoven a knihovníků.

V čem vidíte důvod nezájmu krajů o svoje knihovny nebo je podle Vás spíše skrytý potenciál při vyjednávání o lepší situaci pro svoje knihovny na straně krajských knihoven?

Obávám se, že by v tomto případě šlo z mé strany spíš o spekulace, neprováděli jsme v této souvislosti žádný průzkum, ze kterého bych mohla při uvažování o důvodech vycházet. Podstatnější je spíš to, lze-li tuto situaci do budoucna změnit, a v tom, jak jste konec konců sama naznačila, vidím úlohu krajských knihoven. Vždyť krajská knihovna je přirozeným metodickým centrem pro „své“ knihovny, pomáhá jim v rámci regionálních funkcí, financovaných kraji, a zároveň – předpokládám – zprostředkovává poskytovateli těchto prostředků zpětnou vazbu, ke které by mělo patřit i informování o dalších potřebách knihoven v kraji, které se do programu regionálních funkcí prozatím nevešly.

Máte Vy sama nějakou oblíbenou knihovnu? Co je podle Vás předpokladem, aby se zvýšil zájem ze strany veřejnosti o veřejné knihovny, aby je lidé rádi navštěvovali a zejména se do nich rádi vraceli?

Mám oblíbenou knihovnu v místě bydliště, kterou navštěvuji inkognito s manželem. Co se týče zvýšení zájmu veřejnosti o služby knihoven, patrně budeme muset ještě zapracovat na mediálním obraze knihovny, který je stále ještě poměrně stereotypní, a naučit se více prodávat své služby, nikdo jiný to za nás neudělá …

Co byste na závěr popřála veřejným knihovnám a jejich knihovníkům?

Samozřejmě co nejvíc spokojených uživatelů, vstřícné zřizovatele, dobré prostory a v neposlední řadě dobré podmínky pro práci knihovníků.

Děkujeme za rozhovor.
Monika Kratochvílová