Nové typy dokumentů a role knihoven

Základní faktory střetu klasického a digitálního světa a jejich trendy

V 90. letech minulého století byl v Evropské unii na základě 3. a 4. rámcového programu Evropské komise vyhlášen podprogram Telematika pro knihovny, jehož cílem byla zásadní modernizace a informatizace knihoven jako významného faktoru rozvoje evropské společnosti. V této době došlo k nebývalému průniku moderních komunikačních technologií do knihoven a postupnému sjednocování jejich informačního potenciálu. V podstatě šlo o rozvoj informačních systémů umožňujících orientaci uživatele v tom, kde lze jakou informaci získat. To značně přispělo k lepšímu využití knihovních fondů jednotlivých institucí díky rozvoji meziknihovních služeb, a to nejen výpůjček fyzických publikací, ale i pořizování analogových a digitálních kopií jejich částí pro vzdálené uživatele. Knihovny se rovněž staly významným prostředníkem mezi velkými, převážně komerčními, databázovými službami a jejich uživateli.

Knihovny se tak profilovaly především jako informační instituce, zatím co ve stínu zůstala jejich základní funkce, jež spočívá ve vytváření sbírek fyzických dokumentů a jejich zprostředkování uživatelům. V této době neexistoval v evropských programech žádný zabývající se ochranou informačního bohatství soustředěného v knihovnách a jeho zachováním pro budoucí generace. Pokud se o této oblasti hovořilo, tak především v souvislosti s novými digitálními publikacemi. Naproti tomu jak na půdě UNESCO, tak v USA byl zásadní akcent kladen na záchranu, ochranu a šetrné digitální zpřístupnění klasických fondů knihoven a archivů, případně muzeí, tzn. na potvrzení jejich základních funkcí jako sbírkových nebo paměťových institucí a na podporu těchto funkcí moderními technologiemi.

Západoevropská společnost reagovala na tento trend až ve stávajícím 5. rámcovém programu (1998-2002), který znamená návrat knihoven, archivů a muzeí k využití a rozvoji jejich primárních fondů a jejich plnohodnotnému zprostředkování individuálnímu uživateli s využitím moderních technologií na dálku. Pro knihovny to znamená návrat k jejich podstatě jakožto sbírkotvorných institucí a zároveň nastavení ještě dynamičtějšího technického rozvoje, tentokrát však na podporu zpřístupnění svých tradičních sbírek.

Zároveň dochází k integraci jejich služeb do širšího informačního prostředí tak, aby uživatel nemusel pro informace nikam chodit a mohl pracovat u svého počítače doma. Zatím co dnes většinou zjistí, že o určitém tématu bylo publikováno, jeho vyhlídky se pohodlně k daným publikacím (knihám nebo statím) ze svého domova dostat jsou silně omezené. Většinou získá informaci, že daná publikace existuje, v lepším případě se pak dozví, kde; ve většině případů se návštěvě knihovny nevyhne, jindy svou situaci řeší – pokud je daná publikace pro něho tak závažná, že ji chce vlastnit – jejím on-line objednáním v elektronickém obchodě. Publikace je mu pak dodána ve fyzické podobě, a to v rámci Evropy většinou do dvou dnů. Pokud chtějí knihovny vhodně doplnit tyto typy komerčních dodavatelských služeb, nevyhnou se své integraci do elektronického obchodu a nevyhnou se ani větší parametrizaci svých služeb dodávání kopií dokumentů.

Dosažená úroveň a prognóza tradičního způsobu komunikace prostřednictvím nedigitálních publikací

Příliv klasických dokumentů – knih a časopisů – do fondů knihoven neustále sílí, přičemž snížit ho je možné pouze vyřazením starších dokumentů. Přitom však nové trendy komunikace zřetelně velkou část výměny informací přesunuly do oblasti elektronické komunikace. Zároveň v mnoha případech sílí tlak uživatelů na jejich fyzickou přítomnost v budovách knihoven.

Příčiny tlaku na kontinuitu budování tradičních fondů je třeba hledal v bouřlivém rozvoji nakladatelské činnosti. Ta se projevuje výrazněji především ve fondech knihoven majících globální nebo dílčí konzervační funkce, týkající se národní nebo regionální produkce dokumentů. V České republice jsou takovými typickými příklady kromě knihovny národní i Moravská zemská knihovna v Brně a Státní vědecká knihovna Olomouc, v regionech pak další pověřené knihovny. Ty většinou musí kromě tvorby úplné sbírky všech publikací vydaných na daném teritoriu vytvářet i relevantní sbírku zahraničních publikací.

Objem klasických publikací vydaných v ČR neustále závratně roste a tento trend nevykazuje žádnou tendenci ke změně. Moderní technologie totiž nejen že velmi usnadňují komunikaci, ony zároveň též nebývale usnadňují klasické publikování, které díky nim prožívá na celém světě závratný rozvoj, promítající se do růstu počtu vydávaných titulů.

Dochází však k diferenciaci ve sdělování různých druhů informací a k jejich většinou oborovému přerozdělení mezi klasické a digitální publikování. Nedávné analýzy publikování v USA ukázaly[1], že některé obory, kde informace důležité pro výzkum a vývoj stárnou velmi rychle, tíhnou více k elektronickému publikování (komunikační technologie, některé oblasti přírodních věd) a k neformalizované výměně informací, zatím co tam, kde mají poznatky dlouhodobější platnost, bývá dávána přednost klasickému publikování. Toto platí pro sdělování nejnovějších výsledků poznání formou časopiseckých článků v oblasti vědy a výzkumu.

V téže oblasti však vůbec nedochází ke zpochybnění role monografií (knih), neboť ty jsou považovány za nejlepší způsob kodifikace a uchování ověřeného poznání, takže množství vydávaných vědeckých monografických titulů roste. Rovněž nedochází ke zpochybnění role klasického publikování v dalších oblastech lidských aktivit, jako jsou kultura, umění, popularizace vědy a techniky, záliby a zábava. Na druhé straně nebyl překvapivě zaznamenán významný růst zájmu veřejnosti o využívání audiovizuálních děl v knihovnách. Nelze tedy očekávat snížení objemu klasického publikování, spíše naopak.

Pokud jde o tvorbu sbírek zahraničních knih a časopisů, je třeba znovu konstatovat značnou nenasycenost fondů našich knihoven zahraniční literaturou, což je dáno několikanásobně nižší částkou na jejich akvizici. K tomu je třeba přičíst velmi limitované informační prostředí v českém jazyce, takže vlastně naše potřeba fyzického získávání zahraniční literatury je mnohem vyšší, než je tomu například v anglosaských zemích, Německu, Francii, Španělsku nebo Itálii.

Skutečná existence a objem této potřeby závisí na úrovni a způsobu vzdělávání, nicméně její růst je v našem národním zájmu, neboť jde o charakter naší integrace do Evropy a o to, zda v ní budeme elementem tvůrčím, tedy konkurenceschopným, nebo jen spotřebním. V léto oblasti je třeba též reflektovat programové pěstování rozmanitosti evropských kultur (i těch velmi malých a regionálních) a pěstování národnostních menšin, a to v našem prostředí především jako výsledku novodobé migrace (viz například významné počty vietnamských, čínských, ukrajinských, ruských a jiných rodin nejen v Praze). Toto vše se časem projeví v růstu fondů zahraniční literatury, především po odstranění finančních omezení a kulturně psychologických bariér v naší společnosti.

Celý text příspěvku je k dispozici v elektronickém archivu Duhy.

---

DUHA, roč. 15, 2001, č. 2, s. 11.

---

[1] Scholarship, Instrucúon, and Libraries at the Turn of the Cenlury. Results from Five Task Forces Appointed by the American Council of Learned Societes and ihe Council on Library and Information Resources. Washington, CLIR, 1999.