My Pocket Library a jiné obrázky z dětství knihomila

Jako školák jsem do místní knihovny chodil výhradně za brzkého soumraku, na podzim a v zimě. Tedy ve vzpomínkách. Jistě to neodpovídá skutečnosti, ale paměť už je taková. Zaryje se do ní vždy to nejintenzivnější.

Ve vzduchu bylo ostře cítit kouř z komínů. Odbočil jsem z chodníku a přešel lávku - úzký panel položený přes koryto potoka. Branka zasténala, pak ještě kousek mezi zimujícími záhony, holými stromy a už jsem vyhlížel okno se žlutým, teplým světlem. Na rohu fasády do šera zasvítila cedule Místní lidová knihovna. Dlážděný dvorek, dva vchody, jeden pro domácí, druhý do naší periferní pocket library. Tmavé a chladné zádveří, pak už jen vzít za kliku a vejít do té záře.

Zaslechl jsem nedávno v kavárně krátký rozhovor: „Jsi na holky nebo na kluky?“ A odpověď: „Já jsem na knížky!“

Jsem na knížky. A ta knihovní pobočka nebyla jen scéna z romantické pohádky. Byla skutečná. To, co se nacházelo za dveřmi, by někdo mohl věcně vylíčit jako špeluňku s jedním oknem, regály a sešlapaným linem, ale pro mne to byl kouzelný ostrůvek, který jsem obdivoval. Kamna a přetopený vzduch, zvláštní vůně papíru, dlouhá šuplátka kartoték, hřbety v nekonečných řadách, fajnově obalené knihy. Také stůl naší knihovnice, paní E. Leželo na něm datumové razítko, poduška s barvou a opotřebované vlhčítko. A knihy… V každé byl vložen výpůjční lístek s kolonkami; některý zánovní, bohatě signovaný, jiný zažloutlý, s jedním či dvěma dávnými daty.

A víc toho v naší knihovně nebylo. Žádné obrazy, nástěnka, nic… Tahal jsem si domů tašku plnou knížek a zdaleka ne všechny je přečetl. Vzrušovaly mne ilustrace, vazby, papír, písmo. Možnost listovat, něco zajímavého nalézt, kousek přečíst, vrátit a zase něco nového objevit. Podstatu této rozkoše jsem tehdy neznal. Půvab dětství spočívá i v tom, že člověk je do života ponořen jako do bystřiny, své emoce a poznatky příliš neanalyzuje.

Netušil jsem, že paní E., zmíněná už knihovnice, jinak rodinná známá, se do mého života zapíše daleko podstatněji. Paní E. měla totiž lví podíl na tom, že jsem nakonec úspěšně absolvoval ZŠ, SŠ i VŠ. Byla to neprovdaná dáma, učitelka na penzi, žena hluboce věřící. V těch dobách to vzhledem k její profesi vyžadovalo kus statečnosti. I v pokročilém věku v ní stále přebývalo cosi dívčího, vždy se mi vybavily „študácké“ filmy pro pamětníky. Pokaždé jsem se těšil, až skončíme nějaké to doučování a začneme se bavit o literatuře. U ní jsem bral první lekce čtenářské gramotnosti, vedené s noblesou a nepřehlíživé k mému věku.

Také jsem hořel nedočkavostí, až mi paní E. bude vyprávět něco dramatického ze svého života. Často se vracela k létům těsně před vypuknutím války, kdy jako učitelská elévka působila na Slovensku. Pouliční bojůvky rozbíjely výlohy a křičely: „Česi, Židi, von!“

Knihy, které mi paní E. doporučovala, byly vyloženě nepodvratné. Školák Kája Mařík, Největší z pierotů, Matka boží v trní a tak dále. Občas přihrála i nějaká prohibita. Vzpomínám si na obskurní Protokoly sionských mudrců. Tak se mi v útlém věku dostalo cti, přečíst si první ucelenou konspirační teorii. Archaickým jazykem líčené spiknutí židovstva ve světové politice mne nebavily. A tvrzení, že toto proradné plémě jednou do vodovodního potrubí nasype jed, mi připadalo vyloženě ujeté.

„Chlapče … já vím, ono je i hodně dobrých Židů, ale to tak prostě je, to tak prostě je!“ Paní E. nebyla schopna skutečné nenávisti. Jen tak, napůl pro sebe, laskavě bědovala. Jen tak, z mladické vášně, jsem s ní vášnivě polemizoval. Netušil jsem, že to byly zároveň první lekce kritického myšlení. Netušil jsem také, že prvně držím v rukou to, čemu se dnes říká autorská kniha. Někdo pečlivě ofotil antisemitskou brožuru a snímky svázal do desek s šesticípou hvězdou.

Ach, to se mi líbilo!

Život už dávno není čistá bystřina. Když před spaním znechuceně odkládám svůj chytrý telefon, ulepený od pavučin sociálních sítí, od agrese a konspirací, někdy si vzpomenu také na paní E. a její pocket library. Na její neškodné předsudky, laskavost, víru a věčný optimismus.

 „Tož já už musím… Co myslíte, paní učitelko, stihnu ještě poslední autobus?“
„Jejda, to doběhneš jak nic Martine. Dyť máš nohy jak zajíc!“

Martin Stöhr (nar. 1970) je básník, publicista, redaktor. Působí v nakl. a revue Host.