A za zdí aneb Historická zkušenost v metaforickém příběhu

Tématem příspěvku je přiblížení historické zkušenosti s totalitním režimem menším dětem. Na knihách spisovatelů Petra Síse a Pavla Čecha ukazuje možnosti vyprávět i náročné téma formou kreslených obrazů s minimálním textem.

Představit generaci dětí, které se narodily do svobodných poměrů po roce 1989, podstatu totalitní společnosti, je náročný úkol. Umělecká literatura, na rozdíl od té odborné, svým emočním potenciálem může účinněji podpořit hodnotovou orientaci dětského vnímatele. Přesto je dosud velmi málo knih pro děti, v nichž by byla životní zkušenost s totalitním režimem v bývalém Československu zpracována. Výjimku představuje titul brněnského rodáka Petra Síse, od 80. let 20. století žijícího v Americe, Zeď aneb Jak jsem vyrůstal za železnou oponou (2007), kterou Václav Havel na přebalu knihy označil za „povinnou četbu pro všechny, kdo si myslí, že svoboda je samozřejmostí“. Brněnský autor Pavel Čech nyní knížkou A (2016) na Sísův exkurz do poválečných československých dějin do jisté míry navazuje, byť jeho obrazové vyprávění zůstává více v obecné a symbolické rovině. Sám název, tvořený počáteční hláskou abecedy, a skutečnost, že se vypráví výhradně prostřednictvím obrázků, mohou vzbudit mylný dojem, že jde o knížku pro děti mladšího školního věku. Pavel Čech však vytvořil publikaci, která dokáže oslovit všechny čtenářské generace.

Hlavní hrdina tentokrát vizuálně nenese žádné autobiografické rysy a v jeho fyziognomii upoutávají hlavně oči: hluboko posazené, široce rozevřené, s melancholickým pohledem. Jeho život plyne v ubíjející šedé jednotvárnosti. Stereotypní továrenská práce a neustálý dozor represivních složek diktátorského režimu vedou k tomu, že lidé se vzájemně odcizují. Bezútěšnost, samota, přetvářka jsou denním chlebem namísto toho skutečného, který se přiděluje na lístky. Jenom snění přináší závratný pocit svobody, ačkoliv i ono je ohraničeno: na jedné straně pamětí zahrnující pouze existenci v totalitním režimu, na straně druhé všudypřítomným dozorem, který chce cenzurovat i myšlenky. Symbolem volnosti zůstávají ptáci, létající vysoko v oblacích. A papírová vlaštovka s poselstvím zpochybňujícím autoritářskou ideologii je také spouštěčem hrdinova rozhodnutí utéci. Perzekuci uniká díky svému vynálezu – létajícímu kolu. Po přistání ve svobodné zemi je okouzlen zdánlivě všedními maličkostmi, které ostatní lidé považují za samozřejmost. I zde jej do určité míry dostihne jeho minulost, neboť v bezstarostném blahobytu se cítí být cizincem. Katarzi představuje až rozhodnutí aktivně s totalitním režimem bojovat. Nasedá opět na létající kolo a vydává se nad svůj někdejší domov, aby knížkami, jež přiváží, bojoval proti lži a otevíral lidem obzory.

Sís svou obrázkovou knihu Zeď pojal jako autobiograficky motivovanou výpověď o životě v Československu v období 1948-1989, zahrnul do ní dokonce i autentické deníkové materiály. Členění knihy nabízelo různé možnosti recepce: obrazová část v podobě komiksu mohla fungovat i samostatně, vertikální textové sloupce obsahovaly informace o dobovém společensko-historickém kontextu a vlastní životní příběh umístil pod ilustrace. Čech časoprostor své knihy explicitně nekonkretizuje. Čeští čtenáři v něm mohou dešifrovat aluze na realitu Československa od 40. do 80. let 20. století (například rádiovka jako typická pokrývka hlavy, která zde však nabývá i jiné funkce), ovšem jinak jsou reálie zachycovány s důrazem na symboličnost. Sledovací zařízení, jimiž je prošpikován hrdinův svět, mají podobu vševidoucích pohyblivých očí, která odkazuje spíše ke konvenci dětem blízké dystopické či fantasy literatury.

Čechův hrdina nemá jméno. V totalitní společnosti je redukován na identifikační číslo, což je aluzí na koncentrační tábory, v nichž označování lidí čísly usnadňovalo psychologicky i administrativně jejich zotročování a likvidaci. Číslo 21868, které se objevuje na hrdinově černé rádiovce a září již na obálce knihy, je narážkou na zlomový okamžik novodobých československých dějin, kdy na naše území vstoupila vojska Varšavské smlouvy. Dětský čtenář si tuto konkretizaci nemusí uvědomit, to však neznamená, že si tím zahradí cestu k poselství příběhu. Obdobně tomu bylo i u Sísovy publikace, kde děti bez povědomí o historii mohly vnímat životní příběh chlapce, který rád kreslil, v obecném přesahu mimo dobový kontext.

Obyčejné jízdní kolo se v Čechově knize z každodenního dopravního prostředku mění na bájný okřídlený stroj. Neožívá zde pouze častý dětský sen o schopnosti létat či ikarovský mýtus, ale můžeme tu spatřovat i narážku na Síse, jehož autobiografický hrdina rovněž spřádá sny o svobodě, v nichž kolo s křídly představuje jednu z možností, jak uniknout za zeď oklešťující svobodu. Létací kolo je u Čecha také spikleneckým pomrknutím k dílu Jaroslava Foglara. Ve výsledku však Čech vytváří osobitou antimilitaristickou metaforu, když závěrem nechává svého hrdinu letícího na kole bombardovat šedou říši zakázanými knihami.

Čech se nevyhne používání prostředků, které jsou podobné Sísovým, přesto s nimi nakládá jinak. Čech střídá celostránkové a dvoustránkové ilustrace s kompozičním rozvržením do šesti komiksových polí. To mu umožňuje dynamizovat a perspektivizovat vyprávění. Stejně jako Sís nechává vstupní část knihy záměrně bez barev, aby zachytil šedivost života v totalitní společnosti. Sís ke zdůraznění symbolů komunistické moci používá červenou barvu kontrastující se šedí, zatímco Čech se drží nadčasového pojetí, takže znak fiktivního tyranského režimu splétá z různých heraldických objektů a zvířat, mezi nimiž nechybí například pěticípá hvězda, srp a kladivo, svastika, orlice a rozzuřený lev. Prvky zastupující vojenský režim a kult osobnosti nezvýrazňuje Čech barvami, nýbrž prací s perspektivou a naddimenzováním.

Barvy se, stejně jako u Síse, objevují až v krajině svobody, do níž hrdina přilétá. Ta je propojením blízkého, důvěrně známého (zelené zakulacené kopce a jabloň obsypaná červenými plody) s exotickým (dívka, již jako první potkává, maluje obraz ostrova s doutnající sopkou). V opozici k industriální šedi a zchátralosti je město vyvedené v okrově zlatých barvách, v němž komíny chrlící černý kouř nahradily historické věže. Zatímco Sís pracuje s abstrakty vepsanými do mapy svobodné části světa, Čech staví na smyslových vjemech. Svými obrázky tematizuje a evokuje různé chutě, vůně, hudbu, zkrátka všechny životní radosti, které jsou obyvatelům totalitní říše absurdně odpírány. Posiluje tím nadčasovost svého poselství.

Na poslední straně se nachází dedikace, která by mohla být chápána jako další časové vymezení. Příběh je totiž věnován „Muži s taškami“, anonymnímu hrdinovi, jenž se 5. června 1989, den poté, co čínská armáda zmasakrovala protestující proti režimu na pekingském náměstí Nebeského klidu, postavil před kolonu tanků. Fotografie muže v bílé košili, který v každé ruce drží nákupní tašku, což zesiluje jeho bezbrannost a zranitelnost, tehdy obletěla celý svět a stala se symbolem osobní odvahy jednotlivce. Čech nechává svého muže čelit přesile tanků s rozpaženýma rukama, které evokují kříž, a opět i tato konkretizace zůstává srozumitelnou bez znalosti kontextu.  

Až dosud bylo možno v Čechově knižní tvorbě rozlišit několik tematických a tvarových okruhů. První představují komorní alba v nostalgickém duchu, která vycházejí z dětské fantazie (O zahradě, O mráčkovi, O klíči), druhou zastupují pohádkové texty (O čertovi, Dobrodružství pavouka Čendy). Třetí je ztvárněním dětských dobrodružství, jimž je připisován iniciační význam (Tajemství ostrova za prkennou ohradou, Velké dobrodružství Pepíka Střechy, komiksová série Dobrodružství Rychlé Veverky; volně sem lze přiřadit i knihu Dědečkové, jež se sice věnuje fenoménu stáří, ale ukazuje dědečky s věčně klukovskou duší). Knížka A má svou poetikou nejblíže k dílu Dědečkové, které také místy přesahuje horizont dětského čtenáře, aniž by však pro něj zůstávalo nesdělné.  Pavel Čech patří k autorům, jimž se podařilo vybudovat vlastní fikční svět se symbolickými a jasně stratifikovanými prostory, rekvizitami a s archetypálními hrdiny. Některé z prvků tohoto fikčního světa tak, stejně jako tomu bylo v díle velkých romanopisců 19. a 20. století, přecházejí z jedné Čechovy knížky do druhé a mnohdy svou genezí odkazují i k Čechovu malířskému dílu. O knize A tedy musíme uvažovat i v souvislostech autorovy dosavadní tvorby a lze konstatovat, že se do ní organicky začleňuje. Čechův uprchlík za svobodou je neokázalý hrdina typu Pepíka Střechy, který se již vyrovnal sám se sebou a není mu lhostejný osud společnosti, v níž žije.