Jan Rajlich (1920–2016)

Můj tatínek Jan Rajlich se narodil 10. dubna 1920 v jihočeské obci Dírná (u Soběslavi), v malebné krajině rybníků, obilných polí a lesů. Jeho otec Karel byl panský kovář u Wratislavů z Mitrovic; měl vytříbené výtvarné schopnosti dané i všeobecným zájmem o svět a kulturu (viz kniha Na vandru s jeho zápisky z 10letého vandrování v letech 1895–1905).[1]

Janova matka Marie se starala ještě o tři sourozence. Bratři byli o 6 a více let starší. Ten nejstarší, Jaroslav,[2] byl učitelem kreslení a matematiky, měl výtvarný talent i velký zájem o výtvarné umění. Jako první syn se ale musel postavit na vlastní nohy, a tak na výtvarná studia nebylo ani pomyšlení. To se poštěstilo až o 11 let mladšímu Janovi. Doma od dětství pokreslil kdeco a asi pod Jarkovým vlivem chtěl být vždy jen a jen malířem. O tom, jak toho dosáhnout, ale neměl žádnou představu, a to ani po maturitě (na reálném gymnáziu v Jindřichově Hradci). Stal se však zázrak: bratr objevil v novinách inzerát firmy Baťa, že zakládají uměleckou školu. Jan neváhal, a ač v životě tak daleko necestoval, vypravil se do Zlína na týdenní talentové zkoušky. Bez jakéhokoliv výtvarného školení byl spolu s dalšími 33 šťastlivci přijat do 1. ročníku. To bylo v létě 1939.

Zanedlouho byly u nás vysoké školy uzavřeny, ale soukromá Baťova Škola umění ve Zlíně se zákazu vyhnula: nebyla univerzitou, ač tam výuka byla organizována podle vysokoškolských pravidel. Tak se na 5 let stala jedinou „vysokou“ výtvarnou školou u nás. Tatínek na Zlín a své profesory (Bohuslav Fuchs, Vladimír Hroch, Vincenc Makovský, Eduard Milén, Jan Sládek ad.) a své spolužáky z 1. ročníku nedal dopustit. (Ve svých 84 letech se mu podařilo o nich a o škole napsat a vydat cenné vzpomínky s názvem Přistřižená křídla.)[3] Zlín pro něho znamenal zásadní životní formování – po celý svůj život si s sebou nadále nesl ve veškeré své činnosti včetně výtvarné práce morální odkaz školy. Shrnul bych jej možná trochu nadneseně znějícími, ale výstižnými slovy: pracovat, pracovat, pracovat – jednak pro blaho všech lidí, aby vše mělo nějaký skutečný smysl, a také pro blaho své profese ve jménu umění.

Po škole (a konci války) byl tatínek dva roky novinářem v Českém Těšíně, kde úročil své zkušenosti z redakce baťovských novin. V rámci povinného zaměstnání při studiu u Bati byl totiž do redakce přeřazen hned, když se po pár dnech ukázalo, že nestíhá práci na běžícím pásu ve výrobě. Dokonce byl na vážkách, zda na novinařinu nepřestoupit zcela – ale umění nakonec zvítězilo. Byl však celý svůj další život neúnavným publicistou, jenž propagoval v zahraničí své kolegy, český design, své město a zemi, a naopak informoval nás o světovém dění v oboru. Napsal přes 350 článků, z toho třetinu pro zahraniční odborné časopisy…

Ve vlastní tvorbě byl zprvu úspěšným krajinářem, namaloval stovky akvarelů a olejomaleb. Většina se hned prodala (doma si nechal jen kolem třiceti pláten), až ho to ve druhé polovině 50. let omrzelo a malovat „na prodej“ přestal. V malování přestal vidět onu vidinu být potřebný všem lidem: obraz si někdo koupí anebo je uložen v depozitáři nějaké muzejní instituce a už jej skoro nikdy nikdo neuvidí. Grafika, tištěná média pro něho znamenala větší dosah, větší možnost ovlivňovat obecný vkus.

Od roku 1950, kdy jsem se narodil já, otec spojil svůj život na dalších 66 let už s Brnem.[4] Stal se během pár let nepřehlédnutelnou postavou kulturního života – byl malíř, grafik, designér, chvílemi také pedagog – vyučoval např. několik let na brněnské Šuřce a usiloval o založení vysoké umělecké školy v Brně (později vzniklé jako Fakulta výtvarných umění VUT, kde roku 1991 založil ateliér vizuálních komunikací)…

Záhy se začal zapisovat do dějin českého grafického designu. Byl u nás průkopníkem informační grafiky a koordinovaného vizuálního stylu, navrhl na 300 plakátů, typograficky upravil stovky a stovky tiskovin… Pracoval pro Propagační tvorbu, Brněnské veletrhy a výstavy, Moravskou galerii, Oblastní galerii v Gottwaldově a mnohé jiné. A před 30 lety také vytvořil grafickou podobu nového časopisu MZK Duha. Kdo by si například nevšiml jeho jména u reliéfu na hotelu International nebo na zlatých medailích strojírenského veletrhu. Jeho šíře činností a tvorby byla obrovská – zúčastnil se začátkem 60. let mimo jiné i vývoje unikátní brněnské technologie netkaných gobelínů art protis.

Současně byl i rozeným a nadmíru pečlivým organizátorem. Při tom nesnášel polovičatost nebo tzv. vzdušné zámky. Neměl rád „řeči“ čili takzvané „výborné nápady“ z pléna. Když něco připravoval, vytyčoval si sice vysoké, ale vždy jen reálné a realizovatelné cíle. Vše bedlivě a rozvážně dlouho předem promýšlel a často i sepsal, aby výsledek měl smysl.

Byl jedním z iniciátorů a zakladatelů dodnes činného víceoborového uměleckého Sdružení Q v Brně (1968), po jehož obnovení po roce 1989 byl 15 let i jedním z jeho konzulů. A hlavně – inicioval mezinárodní Bienále užité grafiky a po 30 let byl předsedou organizačního výboru. Před 25 lety pak na podporu tehdy ohrožené existence světově uznávaného Bienále založil Sdružení Bienále Brno... Díky své přátelské povaze a touze „být ve světě“ i v dobách, kdy to bylo skoro nemožné, se stal oblíbenou, uznávanou a ceněnou osobností světové grafiky. Myslel stále ve smyslu zlínského odkazu ne na sebe, ale na druhé, na povznesení své profese. To, že je i dnes Brno mnohde v odborném světě (i přes ztrátu prestiže Bienále v posledních 15 letech) stále ještě vnímáno jako „hlavní město grafického designu“, je jeho zásluhou...

Bývalá generální tajemnice mezinárodní vrcholné grafické organizace Icograda Mary Mullinová z Londýna k úmrtí Jana Rajlicha[5] napsala: „Jeho odchod znamená konec jedné éry. Byl to výjimečný člověk, tak odvážný, velkorysý, talentovaný a statečný. Držel vlajku grafického designu za vaši zemi v dobách, kdy to nebylo jednoduché. Díky jeho tvrdé práci každý grafický designér na světě slyšel o Brně a o Bienále. Byl průkopníkem a tvrdě pracoval, aby dal lidi dohromady (…), aby designéři na obou stranách železné opony spolu hovořili o věcech, které měli společné. Vzpomínám na jeho úsměv, jeho laskavost a jeho džentlmenství. Svět se stal po jeho odchodu horším místem…“

Zmíněné vlastnosti Jan Rajlich projevoval plně i v rodinném životě. Byl to milovaný a milující manžel, milovaný tatínek… Budu na něho vždy vzpomínat s láskou a vděčností. Byl laskavý, přátelský, nápomocný a často i přísně kritický, ale zároveň tolerantní k jiným názorům či jiným výtvarným pohledům na svět. Odnesl jsem si od něho do svého života například i ponaučení, že každý má právo na svůj názor, na svoje umění. Byl neobyčejně pracovitý, vstával brzy ráno a buď do pozdní noci pracoval v ateliéru, anebo seděl za psacím strojem (později počítačem) a psal články nebo korespondoval doslova s celým světem – v zájmu výtvarného umění, grafiky, grafického designu.

Poznámky:

[1] Karel Vojtěch Rajlich: Na vandru, 1895–1905, Zápisky kovářského tovaryše z cest po Evropě a do Svaté země a k Božímu hrobu, Brno, Akademické nakladatelství CERM, 2006.

[2] Jaroslav Rajlich (1909–1997), učitel kreslení a matematiky, vystavoval své olejomalby a exlibris, byl i autorem několika loutkových her (http://rajlich.cz/JaroslavRajlich_st.html).

[3] Jan Rajlich: Přistřižená křídla, Brno, Akademické nakladatelství CERM, 2005.

[4] Jan Rajlich: Brno – černá bílá, Brno, Akademické nakladatelství CERM, 2015.

[5] Jan Rajlich zemřel 27. 11. 2016 v Brně ve věku 96 let; v květnu navštívil v MZK vernisáž k 30. výročí časopisu Duha, zvláštního „retro“ čísla se však o několik dnů již nedočkal…

Fotografie: 

DSC09931uu.JPG

DSC09909uu.JPG

DSC09912uu.JPG

DSC09991uu.JPG