Leopoldovský sešit Jana Zahradníčka

Moravská zemská knihovna vydala unikátní dokument – básnický sešit, který si jeden z největších českých básníků dvacátého století Jan Zahradníček vedl ve vězení a který byl téměř šedesát let považován za zničený.

Po únorovém převratu v roce 1948 se jedněmi z prvních obětí perzekuce stali katoličtí intelektuálové. K jejich zatýkání došlo už záhy. Sám Zahradníček byl zatčen 14. června 1951 a spolu s dalšími odsouzen v červenci 1952 na 13 let ve vykonstruovaném procesu s tzv. zelenou internacionálou za vlastizradu. V Zahradníčkovi odsoudila komunistická moc nejenom význačného katolického spisovatele, ale především člověka, který se neváhal v období před rokem 1948 pouštět do polemik s marxisty a hájil pozici katolické literatury i jako šéfredaktor časopisu Akord. Jeho poslední sbírky La Saletta a Znamení moci pak představují jasné apelativní odsouzení komunistického režimu.

Když v roce 1956 pouštěli Jana Zahradníčka z vězení na pohřeb jeho dvou dcer, málokdo si myslel, že by se tam ještě měl vrátit. Gottwaldovo mumifikované tělo sice ještě strašilo v mauzoleu na Vítkově, ale ze Sovětského svazu už zazněla kritika kultu osobnosti a i komunistická strana v Československu začala rozpačitě přiznávat jistá pochybení a hledat viníky. Pokud možno již mrtvé, takže mimo jiné opět posloužil Rudolf Slánský. Hráz však byla protržena a výsledkem byla celospolečenská kritika poměrů v zemi. Zdálo se, že tuhý stalinistický režim poklesl v kolenou. Jenomže pak přišlo maďarské povstání a jeho brutální potlačení sovětskými vojsky a režim se opět semknul. Agónie měla ještě pokračovat. Jan Zahradníček se musel vrátit zpět do vězení, kde strávil další čtyři roky.

Zahradníčkův návrat za mříže se děje nejdříve na Mírov, odkud ho později přemísťují do Leopoldova, jednoho z nejtvrdších vězení v Československu. V roce 1958 mu bylo dovoleno, aby si zapisoval básně. Byl mu vydán sešit v černých deskách, který musel každý týden předkládat ke kontrole. Když byl v roce 1960 propouštěn na svobodu, byl mu sešit odebrán a odeslán na skartaci. Historie Zahradníčkových veršů, které představují i z hlediska české vězeňské poezie 20. století unikát, je od tohoto okamžiku více než dobrodružná. Dobře známá je například záchrana veršů, jež vznikaly po básníkově zatčení a které si Zahradníček mohl poprvé – spíše konspirativně a s velkým rizikem – zapsat na útržky papírů a vězeňských formulářů v době svého pankráckého věznění. Tyto texty z věznice vynesl dozorce Václav Sisel a básně zakopal na zahradě. V době „pražského jara“ je předal Zahradníčkovu spoluvězni z pankrácké věznice, prozaiku Františku Křelinovi. Básně, které tvoří základ sbírky Dům Strach (z let 1951–1956), předal Křelina Památníku národního písemnictví. V roce 1999 byly ve svazcích StB v Pardubicích nalezeny rukopisy dalších Zahradníčkových básní, které zapsal tajně ve věznici na Mírově a které jsou téměř totožné s verši Domu Strach.

O existenci „leopoldovského sešitu“ se Jan Zahradníček zmínil své manželce bezprostředně po svém propuštění v květnu 1960; o jeho vydání Marie Zahradníčková po básníkově smrti dvakrát (v říjnu a listopadu 1960) žádala správu leopoldovské věznice, odpovědí jí však bylo omluvné konstatování, že sešit byl s největší pravděpodobností po básníkově propuštění skartován. V březnu roku 2016 se šťastnou shodou náhod podařilo sešit najít v leopoldovském vězeňském archivu. Jak se vyjádřila vedoucí archivu Sboru vězeňské a justiční správy v Leopoldově Andrea Kristová, sešit byl nejspíše díky aktivitě dozorce, jehož jméno bohužel neznáme, z materiálu připraveného ke skartaci vyňat a uložen do archivních fondů, kde zůstal po léta ukryt.

Deník obsahuje básnické texty, které ve své většině Zahradníček rekonstruoval ze své paměti po návratu domů a které Zahradníčkův přítel a editor Bedřich Fučík zařadil po jeho smrti do sbírky Čtyři léta.  Najdeme zde však i verše a básně rozšiřující známé Zahradníčkovo dílo, podobně jako například neznámý překlad básně Eduarda Mörika. Rukopis básní a jejich precizace prozrazuje, že textový zápis je výsledkem dlouhého učení se veršům nazpaměť. Protože papíru bylo zoufale málo, musel Zahradníček zapisovat až takovou podobu básně, která mu už umožňovala minimum škrtů a zásahů. I v tomto se stává deník svědectvím o nezlomné vůli a víře nejenom ve smysl básnického poslání.

Básnický deník má význam nejenom pro textology a literární historiky, stává se dokumentem mimořádné hodnoty, který zcela jistě patří do fondu kulturní paměti českého národa. I proto se Moravská zemská knihovna rozhodla vydat deník v podobě, která jej co nejvíce přiblíží čtenáři, tedy v podobě faksimile jednotlivých listů a srovnání s ustálenou podobou známých básní z již vydaného Zahradníčkova díla. Tímto způsobem je deník představen jako jedinečný doklad tvůrčího a lidského postoje Jana Zahradníčka v době jeho nejtěžší životní zkoušky.