Obecní knihovny od vydání knihovnického zákona v roce 1919

Konec šedesátých let 19. století byl provázen výrazným rozvojem kulturního života. Příčinou bylo vydání nového ústavního zákona, který platil v zemích rakouské monarchie od roku 1867. Zákon povolil sdružování lidí podle jejich zájmů do spolků nebo politických stran, což bylo po revolučních událostech roku 1848 zakázáno. Znamenalo to, že se široké vrstvy společnosti mohly více zapojovat do politického života. Ve spolkové činnosti pak převažovaly spolky čtenářské. Ty se ovšem nezaměřovaly pouze na obstarávání literatury. Vedle toho, že pro své členy odebíraly časopisy nebo jim půjčovaly knihy, rozvíjely významným způsobem osvětovou činnost obce. Mezi takto činné spolky patřil i čtenářský spolek Podhorák, který vznikl v roce 1865 v Lysicích jako první doklad nového rozvoje spolkového života. Jeho činnost byla pragmaticky zaměřena, což doložil už v roce 1866, kdy se transformoval do záloženského spolku, jenž se akumulací členských příspěvků snažil půjčkami nahradit soukromé lichváře. Podle spolkového katastru z konce roku 1869 působilo na Moravě 150 čtenářských spolků. Čtenářský spolek v Lysicích byl tak jedním z nich.

Po vzniku československého státu přijal nový parlament již 22. července 1919 zákon, podle kterého bylo povinností každé obce zřídit a udržovat veřejnou knihovnu, která bude přístupná všem obyvatelům. Zákon stanovil, že knihovna v obcích do dvou tisíc obyvatel musí být otevřená aspoň 30 týdnů v roce, půjčovat se mělo jednou týdně, přírůstek měl být v počtu alespoň deseti vázaných knih ročně, minimální částka na zřízení a udržování knihovny stanovená zákonem byla nejméně ve výši 50 haléřů na jednoho obyvatele. Lysice byly českou obcí. Podle sčítání obyvatel v roce 1921 měly 292 domů, 1 715 obyvatel, z toho 12 německé a 8 jiné národnosti. Obecní rada vyhověla ustanovení knihovního zákona tím, že vyzvala spolky v obci, které měly knihovny, aby je převedly do nově zřizované knihovny. Na výzvu odpověděly Čtenářský spolek, Místní odbor Národní jednoty pro jihozápadní Moravu a Řemeslnicko živnostenská beseda, které postoupily celkem 899 knih. Obec pak postupovala v souladu s dosavadními zvyklostmi. Dvě skříně knih ve spolkové místnosti v místním hostinci se staly obecní knihovnou a náklady na provoz knihovny včetně odměny pro knihovníka hradila obec každoročně ze svého rozpočtu. Otevření obecní knihovny se konalo 29. února 1920 po ustavení knihovní rady. Prvním knihovníkem byl jmenován Karel Jašek.

Knihovník svou činnost vedl svědomitě, jak dosvědčuje pamětní kniha, objevená v roce 2016 v jeho pozůstalosti. Karel Jašek (1897 –1962), původně vyučený strojním zámečníkem, byl příkladem podhoráckého písmáka, ve válce se stal legionářem a charakterizovalo jej pokrokové myšlení – tedy zájem o nové věci i děje. Knihovníka dělal v Lysicích plných třicet let. Ve své knize zaznamenával každým rokem výpůjčky podle kalendářních měsíců, výši vybraných poplatků a jejich odvody do obecní pokladny, sledoval vydání za koupené knihy a drobné kancelářské potřeby, dary knih nebo jejich ztráty. Protože tyto údaje jsou dnes pro dějiny knihoven vzácností, uvedeme je v úplnosti:

Přehled o činnosti obecní knihovny

Knihovna si vedla úspěšně, jak svědčí nejen statistické ukazatele, ale zejména stabilita práce daná osobností knihovníka. Do pozvolného rozvoje zasáhla hospodářská krize ve třicátých letech a poměry po druhé světové válce. Nalezené dokumenty dokládají, že v průměru byl čtenář v každém druhém domě, když jeden evidovaný čtenář zastupoval vždy celou rodinu. Přírůstek nových knih byl každý rok několikanásobně vyšší, než stanovil zákon. Knihy se půjčovaly vždy v neděli dopoledne mimo měsíce červen až září, za půjčení se vybíral poplatek 10 haléřů a několik čtenářů ze sousedních obcí, kde tak úspěšné knihovny nebyly, platilo jednorázové zápisné ve výši 5 Kč. Evidence knih se vedla velmi jednoduše, zapsáním do sešitu v rubrice u čtenářova jména inventárního čísla knihy, které knihovník při vrácení přeškrtl.

Z pamětní knihy Karla Jaška lze vyčíst řadu pozoruhodností. Například v roce 1924 byly knihy očíslovány a na hřbet nalepeny štítky, což umožnilo provádět revize knih i jejich vyhledávání. V tom roce bylo v knihovně 653 knih zábavných a 501 poučných, zakoupeno bylo 28 knih a dvě byly získány darem. Knihy se nakupovaly za součinnosti knihovní rady. Zájem čtenářů vystihl knihovník takto: Čtenáři si ztěžují, že jsou zakupované knihy většinou poučné a málo zábavných. Některé knihy poučné, zvláště pojednávající o pěstování hospodářských plodin a ovoce i některé spisy Masarykovy, ba i Nerudovy Obrazy cestopisné třebas nové, za celý rok ani jedenkráte nebyly vypůjčeny. Málo se čte Ottova laciná knihovna a vůbec se nečte Česká kronika.

Své postesknutí nad zájmem čtenářů rozvedl pan knihovník v roce 1925, když provedl průzkum profesní skladby čtenářů. Z celkového počtu 119 bylo dělníků 77 = 68 %, živnostníků 21 = 18 %, rolníků 16 = 13 %, dále tři studující a dva učitelé. Podklady byly určeny knihovní radě, aby mohla posoudit oprávněnost připomínek k převažujícímu nákupu odborných knih. Doporučení knihovní rady prozrazuje skutečnost, že již v roce 1926 bylo zakoupeno 26 knih, vesměs zábavných. Mimořádný dar proběhl v roce 1927 ze strany ministerstva školství a národní osvěty. Tehdy si knihovna mohla vybrat 25 knih u Masarykova lidovýchovného ústavu v Praze. Akvizicemi i dary knihovna pomalu narůstala a problémem se stalo nejenom to, že dosavadní dvě skříně již nestačily, ale i prostý fakt, že případnou třetí by ve spolkové místnosti nebylo kam umístit. Místnost se také ukázala jako nevhodná svou vlhkostí. „Když na podzim po letní přestávce knihovnu otvíráme, jsou knihy pokryty plísní a k sobě slepeny“, píše pan Jašek ve zprávě za rok 1928. Charakter uložení knižního fondu i způsob jeho budování, jak je dosvědčen díky knihovníkovým zápiskům, tak dokumentuje nejenom společenskou povahu a oceňování významu knihovníkovy práce a knihovny jako takové, ale dokládá i význam budovaného knižního fondu v obci a jeho úkol ve vztahu k obecní společnosti.

V prosinci 1931 se Karel Jašek zúčastnil knihovnického kurzu, který pořádal Okresní osvětový sbor v Kunštátě. Zaznamenal si, že ředitel pořádající organizace zahájil kurz proslovem o důležitosti obecních knihoven. Následně řídící učitel Bedřich z Rovečného na Vysočině instruoval o knihovnické technice, o vedení přírůstkových, věcných a jmenných seznamů a jednatel osvětového sboru podal statistický přehled o činnosti obecních knihoven v okrese, o složení knihovních rad a výběru knih. O knihovně je v zápisu, že největší oblibě se těší spisy Františka Sokola Tůmy, pak romány ze světové války, zvláště příběhy ze života legií.

V polovině listopadu 1938 došlo k přestěhování knihovny do nových prostor na radnici. Řečeno slovy knihovníka: „Vzdávám dík p. starostovi Alojsu Bursákovi, který má hlavní zásluhu, že konečně obecní knihovna jest umístěna ve slušné místnosti.“ Při hodnocení dvaceti let činnosti uvedl, že celkem bylo půjčeno za tu dobu 44 830 knih, koupeno bylo 843 knih, průměrně ročně 42 svazky, vyřazeno pro opotřebení a ztraceno bylo 286 knih.

V době okupace přicházely od ministerstva školství a národní osvěty pokyny k vyřazování knih. V lysické knihovně byla jako první vyřazena v roce 1939 kniha od F. Fouska: Konrád Henlein a uložena na obecním úřadě. V roce 1940 proběhly podle ministerských výnosů dvě revize. První postihla novelu Cesta zpátky od E. M. Remarqua a výnos z 1. listopadu 1940 dalších 32 knihy, které byly zabaleny a uloženy na obecním úřadě. V roce 1941 proběhly podle nařízení okresních úřadů další tři prověrky, které postihly jak české politiky, tak ruské a americké spisovatele; celkem bylo vyřazeno 84 knihy. Za okupace byly vyřazeny 373 knihy, což představuje asi čtvrtinu fondu. Po válce bylo vráceno úřady 35 knih, a knihovníkem zachráněné 252 knihy. V roce 1946 to ve zprávě pan Jašek komentuje: „Musím poděkovat lysickým četníkům, štrážmistrům Hortovi, Kafkovi a Mázlovi, kteří svým jednáním umožnili mně zachránit mnoho knih. Nařízení ministerstva školství a lidové osvěty o zničení závadných knih chodila na četnickou stanici. Jmenovaní pánové upozornili mne vždy po dojití podobného rozkazu a dali mně seznam závadných knih, abych je mohl odklidit. A když pak přišli do knihovny konat svou povinnost, spokojili se zjištěním, že uvedené knihy v knihovně nejsou.“

Po válce činnost knihovny pokračovala za stejných podmínek. Již v roce 1946 požadoval knihovník další skříň na knihy, neboť dosavadní skříně byly knihami přímo nacpané a těžko by o prázdninách mohl provést revizi; skříň byla zakoupena až v roce 1948. Koncem roku 1949 bylo v obecní knihovně v Lysicích 1 740 knih, z toho 1 092 zábavných, 438 naučných, 94 pro mládež a 116 svazků vázaných časopisů. Rokem 1949 zápisy v pamětní knize končí.

V roce 1950 po dokončení novostavby nové školy byla v Lysicích ustavena Osvětová beseda a její součástí se stala Místní lidová knihovna. Ta našla prostory v budově bývalé měšťanky a knihovníkem se stal od ledna 1950 učitel češtiny Antonín Opluštil (1914–1989), který nastoupil v roce 1948 na měšťanskou školu do Lysic. Osvětové besedě byly přiděleny tři místnosti v prvním patře, v jedné byla půjčovna s čítárnou, ve druhé sklad knih vybavený regály, které byly zhotoveny ve školních dílnách, a třetí místnost sloužila pro přednášky. To už je ale další etapa lysické knihovny, která pro své úspěchy vynesla knihovníka Antonína Opluštila až do funkce ředitele Knihovny Jiřího Mahena v Brně, kterou zastával v letech 1966 až 1975.

Fotografie: 

Karel_Jasek_byl_knihovnikem_v_Lysicich_od_zalozeni_knihovny_az_do_roku_1950.jpg

Ukazka_knih_ktere_musely_byt_z_knihoven_v_roce_1952_vyrazeny_2.jpg

Ukazka_knih_ktere_musely_byt_z_knihoven_v_roce_1952_vyrazeny.jpg