Sarajevská princezna

U mne se jaksi samozřejmě vždy předpokládá, že mám-li něco napsat, bude to o knížkách pro děti. Opravdu jich za celý rok přečtu mnoho, mnoho knih a také mnoho rukopisů, které však jako knihy nikdy nevyjdou, protože na ně nebyly peníze, žádný nakladatel se jich neujal, protože jim dost nevěřil apod. Knížka, o níž chci psát, to štěstí měla, a je to pohádka, i když velmi krutá a krvavá, pohádka o princezně.

Minulý týden jsme byli celá naše širší rodina asi v 15 lidech lyžovat v Alpách a Sandra, dívka našeho syna Jana, mi tam vzala zajímavou knihu – Sarajevskou princeznu. Sandra Kisič se narodila v Sarajevu pouhých 14 dní před vypuknutím války a já cítila povinnost knížku, kterou napsal sarajevský lékař Edo Jaganjac, přečíst a něco jí k ní říci. Sotva jsem ji ale rozevřela, nedokázala jsem přestat číst. Válečný chirurg Edo Jaganjac tu velmi syrově a velmi sugestivně popisuje den za dnem v létě v r. 1993 v nemocnici bez vody, elektřiny, bez možnosti použít moderní techniku, bez zásob krve, v obklíčeném městě, kdy v srpnovém vedru operují takřka nepřetržitě příšerná zranění obyvatel Sarajeva způsobená přesnými ostřelovači z okolních vysokých hor. Jsou to ženy, děti, staří lidé, prostě civilisté, jimž v normální válce nikdo nikdy většinou ublížit nechce, ale zde se nepochopitelně dějí neuvěřitelné ukrutnosti.A hrstka lékařů a sester se zoufale snaží bez jakéhokoli nároku na odpočinek, jídlo, natož odměnu, zašít všechna ta rozpáraná břicha, amputovat rozstřílené končetiny a dokonce operovat hlavy, to vše bez elektřiny, jen za pomoci záložního agregátu a v nižších patrech nemocnice, ta horní jsou ostřelována.

Takto sem jednoho dne rovnou z ulice přivezou i malou Irmu Hadžimuratovičovou, pětiletou holčičku, kterou její maminka chránila při útoku vlastním tělem a nepřežila. Roztomilé veselé Irmě na první pohled nic není, ale lékaři, kteří nemají přístroje k tomu, aby ji vůbec dokázali kvalifikovaně vyšetřit, již tuší tragédii. Za pár hodin u Irmy nastupuje ochrnutí a chirurg Jaganjac si zoufá – v každé jiné nemocnici na světě by Irmu zachránili, jim však tu zemře pod rukama. Nevzdá se však a začne novou bitvu o záchranu malé Irmy – není to boj s nedostačující technikou, ale s ještě horší armádou byrokratů mezinárodních úředníků mírových sil. Objede všechny, které v Sarajevu najde – zástupce Spojených národů, UNESCO, UNPROFOR, WHO (Světové zdravotnické organizace), ale neochota lhostejných a nezainteresovaných úředníků ho šokuje. Irma mu odchází pod rukama a on má jedinou možnost  – ukázat to hezké děvčátko novinářům a dostat její případ do světových médií.

Již za pár hodin se u Irmina lůžka sejdou desítky novinářů a britská BBC se postará, aby o kauze IRMA, Sarajevská princezna, věděl během několika málo hodin celý svět. Sám britský premiér se na výzvu Britů postaral o okamžitý převoz malé pacientky do Londýna a v důsledku mezinárodní aféry OSN začíná jedna z nejmasovějších lékařských evakuačních operací nazvaná „Operace Irma“. Díky ní skončily všechny ty zoufalé pokusy lékařů o ilegální transporty zraněných pacientů pod palbou, při nichž zahynuli jak mnozí pacienti, tak i jejich lékaři i personál, který je doprovázel. Díky malé Irmě, která bohužel zůstala ochrnutá, byly zachráněny stovky lidských životů.

A jak dopadl v této krvavé sarajevské pohádce Edo Jaganjac? Desítky jeho rozhovorů pro přední světová média, z nichž se celý svět dozvěděl o zoufalých poměrech v sarajevských nemocnicích a nerovném boji s byrokratickým molochem mírových sil, udělaly své. Mladý chirurg se stal nepohodlným a bylo mu náhle umožněno odjet ze Sarajeva, setkat se po dlouhých měsících se ženou a dětmi evakuovanými již v prvních dnech války. Setkali se v Praze na letišti v Ruzyni, v jedné snad již z posledních evropských zemí, která občany Bosny a Hercegoviny ještě přijímala bez víz. Málokdo ví, že takových, jako byla rodina Edo Jaganjace, Češi (kteří vůbec nejsou xenofobní a rasisté!) tehdy přijali na 60.000, bez kvót, bez kádrování, muslim nemuslim.

Dodnes u nás žije z tehdy přijatých uprchlíků téměř polovina, málokdy z jejich perfektní češtiny poznáme, že náš jazyk není jejich mateřštinou. Nepoznáme to ani u Sandry Kisič, která se sem také dostala nejprve s maminkou komplikovaně přes Afriku a teprve po dvou letech se do Prahy za nimi mohl dostat ze Sarajeva i táta. Edo Jaganjac je primářem v motolské nemocnici a dodnes s láskou, ale také bolestí vzpomíná na život ve starém kosmopolitním Sarajevu, které patřilo v rámci monarchie do jedné země s tou naší a kde nikdy nebylo vidět na ulicích zahalenou ženu. „Jaký já jsem muslim,“ říká, „vždyť jsem v životě nebyl v mešitě, a sousedé se nikdy nezajímali o to, zda je někdo muslim, katolík nebo pravoslavný…“ Dneska paradoxně zahalené ženy v Sarajevu potkáváte. Každá akce vyvolává reakci… ale proč jen se to muselo stát?

Ivana Pecháčková (nar. 1958) píše pro děti, překládá a publikuje. Založila a řídí nakl. Meander.