Cyklus Oči Brna v letních měsících

Červen – srpen: Zdeněk Zouhar

Prof. PhDr., MgA. et Mgr Zdeněk Zouhar (1927–2011) se narodil v Kotvrdovicích u Blanska. Již v dětství se začal učit hře na housle a klavír, později i na varhany. Během svých středoškolských studií v Brně navštěvoval hodiny hudební teorie u Viléma Blažka a v kompozici se soukromě vzdělával u Janáčkova žáka Jana Kunce. Jako skladatel se představil veřejnosti již ve svých 18 letech. Roku 1946 úspěšně odmaturoval na První státní průmyslové škole – vyšší průmyslové škole strojnické v Brně, ale jeho další životní směřování již zcela určila láska k hudbě. V letech 1946–1951 studoval Zdeněk Zouhar na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně obory hudební a výtvarná výchova, kde jej kromě Jana Kunce vyučovali též Vilém Steinman a Václav Kaprál, v oboru výtvarná výchova např. Eduard Milén či Vincenc Makovský. Během svých studií zaslal jednu ze svých kompozic, cyklus Písničky o lásce, k posouzení Bohuslavu Martinů. Ten dílo pochválil a povzbudil Zouhara k další tvůrčí činnosti.

Po studiích působil Zdeněk Zouhar krátce jako učitel na pedagogických gymnáziích v Bratislavě a Znojmě a v listopadu roku 1953 nastoupil do tehdejší Universitní knihovny jako pracovník Hudební knihovny. Během svého působení v Hudební knihovně, které trvalo do poloviny roku 1961, učinil z tohoto pracoviště významnou kulturní instituci. Jako dirigent sboru OPUS oslovil roku 1954 opět Bohuslava Martinů s prosbou o zkomponování cyklu písní pro ženský sbor. Tak vznikl cyklus Petrklíč na slova lidové poezie, který Zouhar provedl a spolu s ním i další skladby Bohuslava Martinů v letech 1954–1963 v rámci komorních koncertů konaných přímo ve studovně Universitní knihovny. Zdeněk Zouhar také řídil v lednu 1956 ve skladatelově rodné Poličce světovou premiéru kantáty Otvírání studánek. Ačkoli skladby Bohuslava Martinů měly v repertoáru koncertů v knihovně výsadní postavení, zaznívala zde též díla J. Kunce, V. Šťastného, Z. Blažka, B. Bakaly, O. Chlubny, J. Kvapila, V. Kaprálové, J. Křičky, samotného Z. Zouhara, ale též B. Brittena, I. Stravinského, S. Prokofjeva, jakož i skladby starších mistrů, např. J. Haydna, W. A. Mozarta či L. van Beethovena. Koncerty byly často provázeny přednáškami či výstavkami.

Roku 1961 odešel Zdeněk Zouhar do brněnského rozhlasu, kde pracoval jako hudební dramaturg, a roku 1972 zakotvil definitivně coby pedagog na Janáčkově akademii múzických umění. Hudební pořady pokračovaly v Universitní knihovně i po jeho odchodu, až do roku 1970. Hudba Bohuslava Martinů poté provázela Zdeňka Zouhara i v jeho dalším životě a tvorbě. S Bohuslavem Martinů byl v písemném kontaktu až do jeho smrti v roce 1959. Coby rozhlasový dramaturg se Zouhar zasloužil o vznik nahrávek mnoha skladeb od Martinů, roku 1977 se stal spoluzakladatelem Společnosti Bohuslava Martinů a velkému českému skladateli věnoval roku 2001 svou monografii Sborová tvorba Bohuslava Martinů. V roce 2008 vydal Zdeněk Zouhar společně se svým synem, skladatelem a muzikologem Vítem Zouharem, knižně dopisy Bohuslava Martinů z 50. let pod názvem Milý příteli.

Zdeněk Zouhar proslul jako tvůrce četných vokálních skladeb pro sbory různého obsazení a komorních instrumentálních děl. K jeho rozsáhlejším dílům patří Variace na téma Bohuslava Martinů pro symfonický orchestr, opery Proměna a Velká láska a oratorium Plameny kostnické. Mezi jeho žáky v oboru kompozice se řadí například Silvie Bodorová, Radek Rejšek či Ingrid Silná.

V Očích Brna se můžete na Zdeňka Zouhara těšit v měsíci červnu, červenci a srpnu. Připravované pořady sledujte na webových stránkách www.mzk.cz/oci-brna.

Září: Karel Höger

Herec Karel Höger (17. června 1909 – 4. května 1977) se narodil jako poslední ze třinácti dětí v Brně, na královopolském Mojmírově náměstí v domě č. 13. Tatínkovi Františkovi bylo tehdy šedesát šest let. Maminka Marie měla malý obchůdek, který musela za války zavřít. „Dodnes cítím jeho kombinovanou vůni povidel, mýdla Otta, vuřtů, polévkového koření Maggi, sezónního ovoce…,“ vzpomínal na tento krámek její nejmladší syn. K divadlu Karel Höger inklinoval již jako malý chlapec – od loutkového divadla přešel plynule k ochotníkům. Rád vzpomínal na své působení v Bratrství, kde nejen hrával různorodé role, ale i autorsky a režijně připravoval představení pro děti. Po vychození měšťanky nastoupil na učitelský ústav a nějaký čas působil jako učitel. Divadlo ho však stále lákalo – hrával Kašpárka v loutkovém divadle Radost, na vojně se pak přihlásil ke studiu na dramatické oddělení brněnské konzervatoře. V roce 1932 získal stálé angažmá v tehdejším Zemském divadle, kde ztvárnil řadu nezapomenutelných rolí. V roce 1940 přijal nabídku Národního divadla a natrvalo se přestěhoval do Prahy. Jeho hlas znají nejen rozhlasoví posluchači, ale také generace dětí – Karel Höger pro ně namluvil řadu pohádek a Večerníčků. Nejznámější je však divákům filmovým a televizním.