Bez knihoven ani ránu!

Sedím u kuchyňského stolu v našem velkém domě v Předmostí u Přerova a tatínek mi čte legrační básničky z knížky Vladimíra Thieleho. Oba se těm veršíkům smějeme. Tatínek má knížky i humor rád. Maminka moc ne. Protože když jsem měla období, kdy jsem jako ostatní „hltala“ všechno, co se dalo číst, vidím se u téhož kuchyňského stolu, jak sedím pod ním a chráněná ubrusem si tajně čtu. Ale maminka mne stejně vidí, a protože je čtení jen ztráta času, za chvíli utírám prach či nádobí...

Jdu ulicí v Uherském Hradišti, tou, která míří do „hudebky“, ale nedojdu až ke škole, zahýbám dřív k podivné budově. Je to knihovna. Ten dům nemám ráda. I když je bleděmodrý s bílými „ozdobami“, cítím jakousi podivnou tíseň, když za sebou zavírám velké vstupní dveře. Ale dál už jsou tady milé a vstřícné paní, které rozptýlí dětskou bázeň, a já se cítím dobře. Když jsem pak starší, ráda tam chodím na besedy se spisovateli či hudebníky. Většinou jsou tam připravené i perníčky či sušenky, kdybych se nestyděla, sním je všechny. To už ovšem vím, že ten bleděmodrý dům s bílými štuky je bývalá synagoga.

Na střední škole už máme „svou“ knihovnu a patří se využívat ji. Vede ji naše paní profesorka češtinářka, maličká, ale o to úžasnější dáma, která doporučí to, co je dobré znát, či novinky, které objednala. Mimo tuto školní knihovnu si velmi intenzivně půjčujeme především světové autory mezi sebou a bedlivě dodržujeme termíny vracení. Protože o těchto knihách vedeme dlouhé a intelektuální hovory, cítím to dnes jako nejlepší přípravu k maturitě z češtiny.

Na vysoké škole jsem v univerzitní knihovně vždy obdivovala šikovnost knihovníků – tam už student nemohl probírat se ve svazcích, ale po „žádance“ vždy nějakým tajuplným způsobem naše svazky přišly – snad z nějakého knihovního nebe. Na svém prvním kantorském místě, na Gymnáziu v Rožnově pod Radhoštěm, jsme my „novicky“ takzvaně seděly ve sborovně, později jsem povýšila do kabinetu cizích jazyků. Byly jsme tam jen dvě, což byl velký přepych, ale zato jsme měly na starosti knihy pro kantory i studenty. Vždy o velké přestávce jsme musely být připraveny starat se o zájemce – a že jich bylo dost! Kolegyně půjčovala cizojazyčnou literaturu, já knížky týkající se umění. Pochopitelně – podle našeho zaměření.

Po vyučování pak jsme knihy srovnávaly, pokud přišly nové, zapisovaly je a razítkovaly. Dosud si pamatuji – první razítko nad úvodní tiráž, druhé razítko na stranu sedmnáct. Vůbec nevím, podle jakého klíče vedení školy vybíralo, co se koupí. Možná se radilo s knihkupci? Měli jsme soudružku ředitelku, které jsme říkali Twiggy. Vážila alespoň sto šedesát kilo a milovala bílé a růžové kostýmky s krátkými sukénkami a věřila v dobrotu komunismu. Nicméně knihy přicházely kvalitní. Ale nejen nové knížky jsem milovala a ráda je půjčovala studentům. V dalších zaměstnáních jsem už knihovnici nedělala, ale vždycky, když mám novou knížku, čichám k ní a poprvé listuji, vzpomenu si na trochu zatuchlou vůni našeho kabinetu.

Teď, když jsem už úctyhodnou několikanásobnou babičkou, si stále vážím paní a pánů knihovníků. A pořád vzpomínám, s jakými různými pocity jsem vstupovala do různých knihoven, ve kterých byli často zaměstnáni i mí přátelé a kamarádi. Takže závěrem bych jejich knížkám i jim ráda vzdala hold a přiznala se k obdivu k jejich často neviditelné práci.