Jeden klíč nestačí – rozhovor s Martinem Vopěnkou

S Martinem Vopěnkou – spisovatelem, nakladatelem, předsedou Svazu českých knihkupců a nakladatelů a cestovatelem o fantazii, citu, logice a o klíčích.

Naše povídání se bude dotýkat literatury pro děti a mládež. Nedá mi to však, abych se Vás nezeptal, odkud jste se naposledy vrátil? Mám pocit, že vždy, když Vám píši, musím počítat s různými časovými posuny. Je pro Vás vášeň cestovatelská něčím, co by nám čtenářům mohlo pomoci pochopit fantastické světy Vašich knížek?

Do určité míry ano. Výpravy do dálek pro mne mají podobné kouzlo, jako literární výpravy do světa vlastních příběhů. Přičemž ty literární jsou pro mne přece jen důležitější. A hlavně, jsou téměř permanentní. Naše planeta mne zajímá, zajímají mne její úžasná zákoutí i různé kultury, ale necítím cestování jako nutnost. Na rozdíl od psaní. Úplně konkrétně jsem se nedávno vrátil z Chicaga, kde jsem ale dětem ze školy T. G. Masaryka představil svou knihu Spící město. Vzal jsem s sebou i svého třináctiletého syna.

Vaše knihy jakou založeny na dobrodružném příběhu, zdá se ale, že příběh je pro Vás jen prostředkem k vyjádření tu možná ekologického, tu zase možná etického postoje. Odkud to přichází?

Ačkoliv to na první pohled nemusí být patrné, nejdůležitější je pro mne vždy emoce. Hluboké propojení s nějakou postavou – ať už postavou ženy, po které toužím, dítěte, o které se bojím, nebo muže, s jehož některými postoji a myšlenkami se ztotožňuji. Teprve skrze emoci mne baví psát. Na druhou stranu jsem ale obdařen logickým myšlením, a tak bych ani neuměl napsat příběh, který by byl chaotický, do sebe zahleděný, utopený jen v emocích. Ze spojení citu a logiky pak možná vzejde něco jako poselství. Nedá se to však od sebe oddělit. Vždy mám v hlavě celost příběhu. Zpětně se dá rozložit na složky, ale ve skutečnosti není jejich výslednicí. Ten rozklad je až druhotný.

Překlady Vašich knih utěšeně rostou, už jste obsadil i největší světové jazyky a zahraniční recenzenti jsou k Vám nebývale vlídní. Nutno říci, že na rozdíl od českého rybníku, kde Vás porybní stále pozorují s podezřením.

Zcela upřímně: úspěch v zahraničí považuji za přirozený stav a spíše bych se zde zamyslel nad tím, proč to už dávno nefunguje tady. Ale na druhou stranu, tohle ještě není zase tak velký úspěch v zahraničí. Je to jen začátek. Až každý můj nový román bude vycházet v třiceti zemích, pak se bavme o úspěchu.

Co se týče zdejšího rybníku, také se to mění. V posledních letech jsem dostal i mnoho skvělých recenzí. O ohlasech ani nemluvě. Úžasné ohlasy některých vnímavých čtenářů jsem měl ostatně vždycky. Přesto, slovo „podezření“, které jste použil, je velmi trefné. Stojím jaksi mimo očekávání a systém. Mariusz Szczygiel patřil k těm, kteří mne uznávali už v době, kdy mi čeští recenzenti radili, abych s psaním raději skončil. A říkal, že mne má rád proto, že já český spisovatel nejsem. Když jste se svým psaním na nesprávném místě, je to těžké. A když se k tomu přidá i nesprávná doba, je to ještě těžší.

V první polovině devadesátých let, kdy jsem napsal první romány, tady na mladého autora nikdo nečekal. Vydávali se disidenti, exulanti… A když byl ten mladý autor navíc vydavatel a měl vystudovanou matematiku a fyziku na FJFI, našla se pro něj škatulka „nakladatel ano, ale spisovatel zoufalec“. Přitom moje novela Balada o sestupu, kterou jsem dopsal v osmadvaceti, vyšla v roce `96 v Northwestern University Press. Musím ale uznat, že tehdy jsem ještě neměl na to být světovým spisovatelem. Svezl jsem se na tehdejším zájmu o Českou republiku. Další román Hotel uprostřed života jsem psal šest let. Vlastně je dodnes možná mým nejniternějším, nejdrásavějším dílem. A když v roce 98 vyšel, nestalo se vůbec nic. Následoval Konec zákona – román o zlu, který předběhl svou dobu v tom, že tehdy ještě lidé nevěřili, obzvláště tady ve střední Evropě, že by se civilizace mohla zhroutit do takových krutostí. Byl jsem rázem za sadistu, ztratil kvůli tomu nejlepšího přítele. Až když před lety vypukly nepokoje v Londýně, několik lidí mi napsalo, že teprve pochopili a román zpětně přijali. Pak jsem napsal Moji cestu do ztracena. Vyšla 2005. Úspěchem toho románu jsem si byl jistý. Měl generační výpověď, citový vztah otce a syna, evropské zasazení, historické souvislosti, prostě musel být vzat na vědomí. Nebyl. Recenzentka v Hostu napsala, že je to nanejvýš návod, kam jet s dítětem na dovolenou.

Jenomže já mám jednu vlastnost, která není na první pohled patrná: Jdu pořád dopředu. Moc se neohlížím a dívám se dopředu. Uvědomil jsem si to plně, když mi před časem volala manželka jednoho producenta, který se ke mně v nakladatelství nezachoval férově. Mezitím se s ním rozvedla a volala, že by mi mohla něco málo za něj doplatit. Když jsem jí řekl, ať si s tím neláme hlavu – že už jsem tu investici dávno vnitřně odepsal a vůbec na to nemyslím – byla nejprve překvapená, ale pak mi řekla, že už tedy chápe, proč se mi tolik věcí daří. Takže mou odpovědí je vždy zase další román, další kniha. Nejdůležitější ze všeho je pro mne mít smysluplné téma. Dobrodružnou a zároveň intelektuální náplň. Což neznamená, že jsem někdy nepociťoval zoufalství a křivdu, nespravedlnost, zneuznání – manželka by mohla vyprávět. A mimochodem, právě Cesta do ztracena vyšla loni po Rumunsku v Polsku s naprosto úžasnými absolutními recenzemi. Letos vyjde v Itálii a příští rok v Německu.

Po Cestě do ztracena následoval pro mne zcela zásadní román Pátý rozměr. Zásadní proto, že jsem si v něm sám odpověděl na otázku po podstatě vesmíru a roli života v něm. Byl však asi příliš jiný a na prvoplánové posouzení těžko uchopitelný, takže ohlasy dostávám i osm let po jeho vydání. Předloni vyšel v Británii a dostalo se mu několika skvělých recenzí, přesto na globální úspěch v současném světě je asi moc náročný. Z lásky k vlastním dětem a z obav o ně jsem pak napsal trilogii Spící město. Že tady Spící město nedostalo žádnou literární cenu, to považuji za jednu z těch velkých křivd. Jenomže o Spícím městě nakonec rozhodli samotní dětští čtenáři. Přestože není nejsnazší četbou, milují je a udělali z něj bestseller. Oblíbili si je i učitelé a knihovníci – vždyť je to kniha o přežití. Besedy fungují úžasně. A snad už mohu prozradit, že by měl v příštím roce či dvou vzniknout film.

V Nebarevných vzpomínkách jsem udělal trochu výjimku a vrátil se do svého dětství v šedesátých letech. Jinak já teď opravdu radši píšu z budoucnosti – asi tím, jak jdu i v myšlenkách pořád někam dál a dopředu. Takže za svůj opravdu velký román považuji Novou planetu. Ta už i tady vyhrála Zlatou stuhu, ale já si myslím, že je to román stejně pro dospělé jako pro mládež. Po dopsání a při křtu knihy, kde mluvil Marek Orko Vácha, jsem měl dokonce pocit, že i kdybych už nenapsal nic dalšího, dokázal jsem dost. Nová planeta je světový román (a to napsali dokonce dva recenzenti), ale pro cestu z českého jazyka moc tlustý: sedm set stran. Takže to zase bude trvat dýl. No a teď mi vyšel Můj bratr mesiáš. Ohlasy mám zatím skvělé a navíc se i výborně prodává. Má rozsah tak akorát, téma budoucího Mesiáše snad dost atraktivní kdekoliv… Kdybych měl jmenovat knihy s největším potenciálem do současného světa, tak je to Můj bratr mesiáš, Spící město a Moje cesta do ztracena. Ale já naštěstí nemám čas stát a čekat, co se stane. Připravuji se teď na existenciální scifi o ničem menším, než o tom, jestli je po smrti něco, anebo jen věčné nic. Bude souviset i s kvantovou fyzikou. Tak sám posuďte, jestli patřím do české literatury. Jestli jsem se narodil na správném místě.

Co by podle Vás měla splňovat literatura pro mladší čtenáře?

Určitě vím, co by měl splňovat její autor: Měl by milovat děti. Což také znamená, že by jim měl rozumět. Měl by se umět dívat na svět jejich – dětskýma – očima. A měl by dětem věřit. A neměl by je podceňovat. Tak tohle je základní předpoklad. Někdy se mi při četbě vlastním dětem stávalo, že jsem knihu zlostně zahodil. Psát pro děti hloupě, povrchně, chladně, to je zločin. Děti si zaslouží plné autorské nasazení. Nemají být odpadkový koš pro autory, kteří si netroufají psát pro dospělé. Možná jsem konzervativní, ale nelíbí se mi trend artových knih, kde převažuje výtvarná stránka nad literární. Slovo je pro mne vždy na prvním místě. Když píšete s porozuměním pro dětskou duši (nemyslím úplně pro nejmenší děti), tak přece čtenář nebude potřebovat ani obrázky. Obrazy se vytvoří v jeho hlavě.

Nepíšete samozřejmě jenom pro děti, ale i pro velké kluky a holky. Tedy i pro mě. Jak se rozhodujete, že nějaké téma si zaslouží spíše dětského čtenáře a jiné dospělého?

Jen encyklopedii Poznávám život a svět jsem psal výslovně pro děti. Vše ostatní, dokonce i pohádky O duši a dívce nebo Spící město, jsem psal vlastně pro každého, kdo v duši dokáže být dítětem. Novou planetu jsem naopak mysle spíš pro dospělé (ostatně je ve své druhé části hodně sexuálně barvitá), ale zařazena byla k mládeži. Myslím, že platí, že kvalitní literatura pro děti a mládež může být vlastně univerzální. Neplatí to ale naopak: některá témata nebo způsob zpracování jsou prostě až pro dospělého čtenáře. Jako teď Můj bratr Mesiáš. Přesto, když už jsem se v myšlenkách dotkl té teologie, napsal jsem následně Biblické příběhy pro nevěřící – nejen děti. Vyjdou koncem roku. Původně tedy měly být výslovně pro děti, jenomže každý dospělý, kterému jsem o tom říkal, prohlásil, že si je bude muset přečíst. Zřejmě tu máme velký deficit.

Založil jste vlastní nakladatelství. Proč? Co Vám na knižním trhu chybělo, že jste se rozhodl vstoupit do takového nejistého podnikání, jaké představuje nakladatelství?

Já to nedělal s ohledem na český knižní trh, ale s ohledem na svůj bankovní účet. Psal se rok `91. Nic jsem o podnikání nevěděl, jen jsem už nechtěl sedět ve Výzkumném ústavu psychiatrickém a zapínat počítač – byla to taková moje kotelna. Měl jsem představu, že si za čtyři roky vydělám dost, abych mohl už jenom psát. To jsem ještě netušil, jak nákladná je rodina. Takže i když jsem teď mnohem dál, ty čtyři roky mi stále ještě zbývají. Na začátku devadesátých let bylo každé podnikání nejisté. Dnes jsou menší střední nakladatelé ohroženi z důvodu rostoucího tlaku velkých firem a zahraničních agentur, která drží atraktivní autorská práva. Mým receptem na přežití ale vždycky byla minimální režie. Pracuji doma, nemám žádné zaměstnance, jen tým externích spolupracovníků. A takhle vydám za rok až 40 knih.

Jenomže Vy nejste jenom spisovatel, cestovatel, nakladatel, zdatný polemik, manžel a otec, ale k tomu všemu jste už čtyři roky zvoleným předsedou Svazu knihkupců a nakladatelů. Tedy první úředník českého literárního trhu. Jak se dá s takovým mnohospřežím vůbec žít?

Úředník naštěstí ne. Jsem zvoleným dobrovolným (tedy neplaceným) reprezentantem svého oboru. A beru to opravdu jako veřejnou službu. Já přece jen celých těch dvacet pět let pracoval jenom na sebe. A s určitým věkem jsem cítil potřebu udělat také něco pro společnost. V tomto případě usilovat o takové podmínky, které umožní knihám plnit jejich společensky prospěšnou funkci. Podtrhnout význam knih ve veřejném prostoru. Proč a jak takové mnohospřeží? Víte, já v době svých nechtěných studií matematiky a fyziky udržel v hlavě logický sled i několikastránkového matematického důkazu. Takže ta mozková kapacita tam někde je a potřebuje vytížit.

Náš rozhovor vzniká těsně po ukončení veletrhu Svět knihy, na jehož organizaci máte také nemalý podíl. Letošní ročník překonal starší čísla návštěvnosti a jako by byl popření obecného tvrzení o úpadku čtenářské kultury a zájmu o literaturu vůbec. Máte z toho radost?

Ano, slovo radost je namístě. Opravdu upřímně. Myslím, že se něco přece jen daří. Daří se například přesvědčit rodiče, že je důležité, aby děti četly. A daří se nám držet pestrou knižní kulturu.

A Vy sám, máte ještě čas na čtení?

Se čtením je to horší. Tedy zejména se čtením beletrie. Mám pocit, že ji číst nepotřebuji – často knihu jen ochutnám – kvůli stylu. Rád ale čtu knihy o astrofyzice, která dnes podle mého názoru nahrazuje filozofii. Knihy o společnosti, teologické úvahy, poezii... Ale kromě té astrofyziky nijak systematicky. Zvláštní je, že se mi v souvislosti s rodícím se tématem vždy dostane do ruky ta pravá kniha přinášející něco jako klíč k problému. Často však jeden klíč nestačí. Některé dveře mají zámků několik.

Děkuji za rozhovor.
Tomáš Kubíček

Martin Vopěnka (1963) http://www.martinvopenka.cz/ autor už patnácti knih pro děti i dospělé, z nichž první vyšla v roce 1989 a zatím poslední, román Můj bratr Mesiáš, před několika týdny. Od roku 1991 řídí nakladatelství Práh, které je sice nakladatelstvím jednoho muže, ale současně mnoha tváří. Jako předseda Svazu nakladatelů a knihkupců koordinuje spolupráci s autory, autorskými svazy, ministerstvy a knihovnami, ale lví podíl má i na současné proměně veletrhu Svět knihy.