Literární toulky Polskem

VŠETIČKA, František. Polsko literární. O polských spisovatelích, také však o českých a slovenských, kteří se na polské kultuře podíleli. Olomouc: Václav Lukeš – Poznání, 2017. ISBN 978-80-87419-64-9.

Olomoucký literární teoretik a historik František Všetička (*1932) má velmi široké tvůrčí spektrum, jehož součástí jsou i osobité knihy blízké literárním místopisům Vladimíra Kováříka (viz třeba Literární toulky Moravou, 1978) či Jaroslava Nečase a Libora Knězka (Malý literární místopis Československa, 1972). Lze uvést soubor Vnitřní vitráže (1996), ale hlavně publikace Olomouc literární (1-3, 2002, 2014, 2016), Morava a Slezsko literární (2009) a Rakousko literární (2010). K této pětici nyní Všetička přidal svazek Polsko literární, který zkoncipoval stejným způsobem: abecedně seřadil krátké texty fejetonistického rázu o polských, českých a slovenských spisovatelích, přičemž je doplnil vlastními fotografiemi.

V úvodním slovu se vyznává ze své náklonnosti k polské literatuře a k mnoha autorům, z nichž leckteré zná osobně a s jejichž tvorbou – hlavně s poezií – seznamuje české čtenáře jako překladatel (jde například o Jana Pyszka, Zygmunta Dmochowského, Waltera Pyku, Tadeusze Soroczyńského nebo o Danutu Kobyłeckou). Následující kapitoly rozdělil na dvě části. V první z nich píše o osmadvaceti starších tvůrcích. Mimo jiné přibližuje životní osudy, místa působení a tvorbu básníků a prozaiků Józefa Czechowicze, Arkadyho Fiedlera, Jarosława Iwaszkiewicze, Jana Kasprowicze, Stanisława Lema a Wilhelma Macha, jakož i Czesława Miłosze, W. S. Reymonta či Stefana Žeromského. Jak vidno, jsou to autoři zčásti známí a zčásti obecně takřka neznámí.

V první části své nové knihy si Všetička dále všímá osobností, které měly kontakty s našimi spisovateli: patří k nim třeba překladatelka Jaroslava Vrchlického Maria Konopnicka, přítel Františka Halase Julian Przyboś nebo Stanisław Przybyszewski, jenž se stýkal s našimi dekadenty sdruženými kolem Moderní revue. Několik dalších kapitol je věnováno Čechům a Slovákům, kteří v Polsku pobývali, což byli F. T. Bratranek, Svetozár Hurban Vajanský, Ján Kalinčiak, Vojtěch Martínek či J. E. Purkyně. Za zmínku stojí též kapitola o Zaháni, spjaté s domnělou matkou Boženy Němcové Dorotheou Périgordovou-Talleyrandovou.

V třiadvaceti kapitolách druhé části Všetička píše převážně o současných polských spisovatelích. Většinou běží o básníky, mající namnoze širší tvůrčí záběr. Jsou mezi nimi například Edmund Borzemski, Leszek Brągiel, Harry Duda, Stanisław Krawczyk, Jan Leończuk, Wojciech Ossoliński, Jerzy Stasiewicz, Andrzej Strumiłło nebo Jánusz Wójcik. Toto společenství zahrnuje rovněž básnířky Janinu Osewskou, Edu Ostrowskou a Romanu Więczaszek, ale i autory jiných národností Tadeje Karabowycze či Aarna Puua. Všetička sem zařadil i uvedené básníky, které překládá. Ve všech kapitolách nastiňuje životní dráhy a profese vybraných spisovatelů, hlavně však charakterizuje jejich tvorbu, a to i s krátkými ukázkami. Poukazuje také na jejich inspirativní aktivitu a družnost, kterou mohl poznat při jejich návštěvách, dokumentovaných četnými fotografiemi.

Celou knihou dokresluje naše poznání starší i dnešní polské literatury včetně česko-polské literární komunikace, třebaže pojednává o autorech různé tvůrčí velikosti a jeho obraz polské literární současnosti je územně omezený a subjektivně zabarvený. Tuto subjektivitu akcentuje i autor doslovu Libor Pavera, který až příliš zdůrazňuje fejetonistický charakter Všetičkových textů, správně v nich však spatřuje cestopisné prvky a svébytnou aplikaci biografické metody. Jinak ovšem svůj doslov pojal jako Všetičkův medailon.