Dětský čtenář si vybírá knihu sám

Chceme, aby si děti vybíraly kvalitní četbu. Co to vůbec je četbu si vybírat? Ne jenom ji dostat a přijmout, ani jenom mít knížku doporučenu. Ani mechanicky sáhnout po tom, co bez přemýšlení upoutá čtenářův zrak.

Čtení je výrazně individuální proces. Proto čtenář potřebuje vybírat knížky velmi osobně. Avšak ne jen se rozhodnout, nýbrž zejména rozvažovat i nad nabídkou, i nad vlastními preferencemi a zájmy. Malý čtenář si má zvyknout, že vybírat si knihu znamená i dát si čas na úvodní rozmýšlení a také na poradu s druhými. A po četbě si dopřát hovor o tom, jak dobře si knihu vybral. Výběr přestává být náhodný, intuitivní a nereflektovaný.

Kdo si umí vybrat dobrou knihu:

• uvědomuje si svůj čtenářský záměr (co mu má tato četba přinést, čeho chce četbou této knihy dosáhnout – o tom si možná potřebuje popovídat);
• zná své čtenářské preference i své potíže (staví na své čtenářské zkušenosti – dítě i knihovník ji může vidět ze záznamu výpůjček, žák i učitel ze záznamů z četby. Pomůže, když si dítě své preference pojmenuje);
• trpělivě hledá a vybírá (prozkoumá, vyhodnotí i případně odmítne knihy, které se nabízejí, a to aniž by byl chválen nebo kárán – to by popíralo čtenářovu autonomii);
• zná a má navyklý postup, podle čeho odhadovat, co kniha slibuje právě jemu (umí prohlížet obal, stránku s obsahem, nadpisy a ilustrace, recenze knih v tisku i na síti atp.);
• zpětně po dočtení svůj výběr vyhodnocuje (v hovoru s druhými, v záznamech o četbě atp.).

Dáváme dětem před čtením příležitosti k váhání, k přehrabování, vracení a znovu vytahování knih z polic, k nakukování, skládání na hromádku, z níž se pak ještě dál vybírá? To vše patří k výběru knihy. Také osobní hovor o vybírání je významný, i když čtenář ještě ani neví, jak se rozhodnout a co si vybrat. Není ani tak důležité, aby mu druhý radil, ale to, aby si čtenář sám pro sebe své záměry a preference vyjasňoval a podle nich vyhodnocoval vytipované tituly. Poradit si však děti dají rády. Rodič, učitel, knihovník, kamarád, brzy přejdou od „Tohle by se ti mohlo líbit“ k tomu, že mu pomáhají popovídáním a otázkami bez „správných“ odpovědí, aby si čtenář ujasnil svůj záměr, své preference, zda hledá to, co se mu osvědčilo, nebo něco dosud neznámého. Předávají výběr knížky do rukou samotného čtenáře. Cílem je, aby měl co nejčastěji zážitek „To jsem si dobře vybral!“ a pokud možno jen zřídka zážitek „Zase mě nebavilo, co mi dali.“

Jak se potom samostatný čtenář dostane ke kvalitní beletrii a nezůstane třeba u kýčovitých či zkreslujících a komerčně nalakovaných textů? Důležité je, aby daný čtenář zažil intimní kontakt s textem. Aby se na příběh nejen „koukal“ zvenčí, ale stal se součástí fikčního světa („jako bych tam zrovna byl!“) a aby pocítil, že z něho pak vystoupil poučenější nebo citlivější, zkušenější. Proto má dostávat čas a příležitosti na rozhovory po četbě, ve kterých se učí své zážitky a poznatky pojmenovat a sdílet. Text příliš jednoduchý, plochý, nepodnětný nedává podněty pro hovor a to může čtenáře podnítit k volbě textu náročnějšího. V některých školách pořádají čtenářské hovory třeba mezi dvojicí osmák-druháček.

Pro výběr knihy jsou významné nejen faktory individuálního zájmu, ale také faktory časové nebo i tradiční trendy. Móda či kampaň způsobuje, že populace nebo její vrstva má společnou četbu, sdílí své zážitky, rozvíjí se diskuse. To je cenné, i když sám text někdy bývá plytký. I to, že se nakupují rozmanité (obvykle dost kýčovité) doplňky k příběhům nebo kvaziencyklopedie k postavám, tím vším se utváří a udržuje povědomí, že knihy a jejich četba jsou zároveň individuální i vysoce sociální jev – posilují společné kulturní vědomí národa (např. Broučci, Jára Cimrman) nebo i celé civilizace (např. biblické příběhy nebo Harry Potter). V příležitostech, které dětem připravujeme pro setkání s knihami, nemá ovšem komerce a zábavnost odvádět čtenáře od vlastního poslání knihy – od četby, prožitku a sdílení.