Fejeton

Jak se píše podčárník, nikoli slovo, ale jím označený útvar? Jistě nejde o analogii onoho „před pikolou, za pikolou nikdo nesmí stát…“ Naopak, můžeme psát nejen pod čarou, ale i nad čarou. Tertium datur. Jak víme i duo faciunt collegium. Oba „čárníky“ jsou vzájemně – jak jinak – komplementární. Kdybych byl přinucen psát pod čarou, vyšel by mi z toho asi underground, a to nejen fejetonistický. Když prosadím psaní nad čarou, nemůže to být nic jiného než metafyzika. Nikoli jen jdoucí po Fyzice jako u Aristotela, tedy vodorovná, ale hlavně ta magicky svislá.

Ve 13. století bývala filozofie, z níž dnes zbyla jen metafyzika nebo jen pozitivismus s vyloučením metafyziky, oboje v různých vydáních, služkou teologie. U mne jak známo má tzv. filozofe všechna privilegia služky poezie. Já jako autor „obojetných čárníků“ se ovšem také těším privilegiím. Mohu – a v jistém smyslu musím – plnit si tajná přání cestou básnického zveřejnění:

Než jednotnou entropii,
tou se notně neopiji,
spíš těhotné sváry.
Žádné čáry, máry.

Z čar leda tu dělící
ve bdění i ve snu.
Z már nehlásí žádný zmar,
žánr mi ve stroji Consul
prozatím neusnul.

Vše posoudí kuloáry,
z nich už teď zní:
Vari, vari.

A co další mohutnosti,
jichž nebývá nikdy dosti?

Zatancovat na rampě.
Stavět piva na Kampě.
Zkonspirovat nová slova,
až zajdou, zbásnit je znova.
Cenit slova Jehovova.
Neklást za Kim Novak „ová“.

Neříkat Česko.
Jinak echem ozve se
jak v lese, tak na plese
na zadek pleskot.

To vše mohu a mnohé jiné. Co nedoporučuji, si zakazovat nemusím. Prostě by mě to ani ve bdění, ani ve snu nenapadlo. Ostatně stačí, co mohu – mé mohutnosti. Teď jsem je v pronikavém náznaku učinil písemným tělem. Tak říkajíc jsem je zapikoloval.

Eugen Brikcius (nar. 1942) je spisovatel, básník, filosof, esejista a výtvarník.